Dvaadvacátý duben, devět hodin ráno, autoklub v Praze v Opletalově ulici. V tento den odtud startovali legendární Zikmund a Hanzelka na obě své velké cesty – v roce 1947 Do Afriky a Jižní Ameriky a o 12 let později do Asie. V roce 2012 to bylo 65 let od toho prvního startu. Tehdy dva mladé komerční inženýry doprovodil jen hlouček nejbližších přátel.

Ale dnes si nepřišel zavzpomínat nikdo. V ještě prázdných nedělních ulicích jsme se procházeli sami. Miroslav Zikmund, já a kolem nás zvukař Michal Deliopulos, kameraman Pavel Otevřel a dva fotografové Jindřich Böhm a Tomáš Picka. Periferním zrakem sem tam zahlédnu, jak se kolemjdoucí zpomalí a v očích se jim snad zaleskne něco jako vzpomínka – odkud já toho pána znám – anebo se mi to jenom zdá? 

„Opravdu s vámi nic nedělá to vědomí, že se vám tady před tolika lety začal definitivně měnit život?“
„Ne. Petře věřte mi to, už jsem o tom tolikrát hovořil, že už je to pro mne zahaleno závojem času a nic mi to zvláštního nevyvolává. Ano, byli jsme tu, také jsme sem pokaždé přijeli, když jsme se vrátili domů, ale melancholii necítím.“
„A proč jste zvolili zrovna toto datum?“ 
„Protože to tak vyšlo. Když jsme byli v Rusku o mnoho let později, tak nám místní lidé děkovali, že jsme tím uctili datum narození Vladimíra Iljiče Lenina. A do té zdravice tehdy Jirka Hanzelka pronesl: Děkujeme za tu milou pozornost, ale my jsme v sedmačytřicátém ani netušili, kdo to je Lenin, natož abychom cíleně startovali na jeho narozeniny! Ono to tak doopravdy vyšlo. A u druhé cesty to takhle stanovil tehdejší předseda autoklubu, a my jsme se nebránili.“

Procházíme se po chodníku Opletalovou ulicí a hlavou mi běží vzpomínky na slavné fotografie, kdy se při zahájení druhé expedice ty tisíce fanoušků ani nevešly do celého prostoru před hlavním nádražím.

„Kam až tehdy sahaly ty davy?“ ptám se.
Pan Zikmund natahuje ruku kamsi před sebe: „Tímto směrem to bylo až k ústí Opletalky, tam jak začíná zástavba směrem k Václaváku a tady v parku bylo plno, kam jsem dohlédnul. Jestli do půli toho trávníku anebo dál, to nevím. V novinách se tehdy psalo, že tu bylo pět tisíc lidí. Pořád se všichni střídali s nějakými proslovy, až za námi došel policajt a nakvašeně přikázal – prosimvás už vypadněte, blokujete nám tady dopravu, auta nemůžou jezdit, nemohli byste už konečně vyjet? A tak jsme nastartovali naše auta, tehdy už terénní náklaďáky a vyrazili jsme. Stejně jsme museli nedaleko za Prahou zastavit. V Tatrovce udělali špatný projekt a vozy byly přetížené, a k tomu jsme dovnitř všechno naházeli na poslední chvíli bez ladu a skladu a bylo třeba zastavit a do interiérů aut vnést pořádek.“
„Tak to jsem si oddechnul! Znám vás jako nesmírně pořádného a systematického muže, ale jak slyším, odjezdy jste zvládali stejně špatně jako každý druhý!“ 

Vzpomínky a současnost

Těší mě vzpomínka, která tohoto dokonalého devadesátníka v mých očích polidšťuje. Známe se už skoro dvacet let, několikrát jsme ještě s Mirkem Náplavou společně cestovali po světě, napsali jsme společnou knihu Sloni žijí do sta let a zachránili jsme archiv Eduarda Ingriše.

Ale až letos v lednu mi tento český cestovatelský guru kývnul na film, jehož námět jsem nosil v hlavě několik let. Co na tom, že H+Z společně prorajzovali zeměkouli, ale to hlavní: Mirku, vždyť vy si skoro třičtvrtě století vedete deníky! Zažil jste Masaryka i protektorát, dokonce i atentát na Heydricha! Potkal jste Gagarina, kterého jste na Cejloně odtáhli z velkolepé recepce k sobě do auta a rozjaření jste vypili české pivo, co se ho jen do zavazadelníku vešlo! V osmašedesátém jste s Hanzelkou psali stížnost přímo Brežněvovi a váš odpor proti okupaci pak znamenal definitivní dištanc, škrtnutí ze seznamu živých a fungujících autorů. Hanzelka dělal zahradníka a dlaždiče a Zikmund práci nesehnal, musel postupně prodávat veškerý svůj majetek a šetřit, hlavně šetřit… Zažil jste tedy nástup komunismu i jeho pád, setkával se s livrejovanými panovníky kolonií i států i s polonahými náčelníky lidojedů…

Pokud někde na světě existuje druhý takový člověk, hodně bych se divil. Skoro celé bouřlivé století světa od rozpadu koloniálního řádu po současnost, popsané osobními vzpomínkami, navíc doplněné o výbornou filmařskou, rozhlasáckou i spisovatelskou práci! Znáte snad ještě někoho, kdo má skoro sto let a pětasedmdesát let si píše deník?

Konečně letos v lednu jsme si plácli. Téměř okamžitě jsem měl na stole nabídku ke kinodistribuci ještě ani nezapočatého filmu. A protože není čas nic odkládat, začali jsme točit zatím za peníze mé producentské společnosti. Snad získáme nějaké granty a já nepřijdu na buben… Století Miroslava Zikmunda, tak se ten projekt jmenuje, začal získávat hlavní kontury.

První dotáčka je tedy naplánovaná na konec dubna v Praze. Ten den je právě teď a my natáčíme. Poté, co jsme se skoro osamocení prošli parkem kolem hlavního, Wilsonova nádraží, sedáme do auta a pošmourným aprílovým dnem jedeme do Nuslí. „Horská ulice číslo tři, tam byla vysoká škola obchodní a tam na schodech jsem se při zápisu seznámil s Jirkou Hanzelkou. Tehdy jsme ani jeden netušili, jak moc si navzájem změníme životy!“ Mirek se usmívá a nedočkavě se rozhlíží pražskými ulicemi: „Tady bydlel Áda Hoffmeister! A tady ve Václavské pasáži měl podnájem Jirka Hanzelka. No, ještě popojeďte a tady, kousek za hotelem Union v Nuslích jsem bydlel na podnájmu já. Vlaky mi hučely rovnou pod oknem, a když musely zůstat na hradle stát, upouštěli mašinfírové páru tak, až jsem vždycky leknutím nadskočil. No vidíte, jak si člověk na všechno zvykne! Když jsem se pak přestěhoval na Nivy, kde jsem ve Zlíně koupil vilu po Elmaru Klosovi, měl jsem první týdny pocit, že mi v tom tichu něco chybí – byl to ten lokomotivový rámus!“

Naše auto mezitím přijelo až do ulice Horské, kde hledáme už zmiňovaný dům číslo tři. Marně. Ta stavba už neexistuje. „Naposledy jsem tu byl v tom pětačtyřicátém a myslel jsem, že dnes bych svoji školu, svoji Alma mater mohl najít – a už to nejde. Kam se ten dům poděl?“ Znovu procházíme domy jeden po druhém, ale je tu jen 3a, trojka už neexistuje. Zbořeno.

 

Akce Z. Z jako Zikmund…

Sedáme zpět do auta. „Tak a pojedeme domů, ne?“ Ptá se Zikmund a pohledem na hodinky už zjevně počítá, za jak dlouho budeme zpátky ve Zlíně. Ale tak rychlé to ještě nebude. Před deseti dny jsem na Facebooku začal zvát nadšence a fanoušky nejslavnější české cestovatelské dvojice, aby na půl druhou odpoledne přišli k Autoklubu. A hlavně, probůh, to nikdo nesmí prozradit samotnému protagonistovi, to by se překvapení nepodařilo! Zaklínal jsem se, ať nějaký horlivec všechno nepokazí.

Moje manželka Jana už od jedné koordinovala dění u hlavního nádraží, druhý kameraman Mirek Hrdý balancoval na střeše dodávky, abychom získali potřebný nadhled a naše „kameramanské“ auto pomalu vyrazilo zpátky do centra Prahy. „Opravdu tam ještě musíme jet?“ „Bylo by to dobré, pane Zikmunde, potřebujeme ještě dotočit záběry z druhé kamery," říkám jen část pravdy a trnu, zda vůbec někdo přijde. Poslední dny jsem se budil ze spaní napětím, jak to celé dopadne. A teď se moje obavy měly naplnit anebo rozplynout. Přijíždíme Opletalovou od Václavského náměstí a už z dálky vidím veliký dav na ulici. „Co se to tady děje, co je to za šrumec?“ slyším od spolujezdce a pomalu jsem schopen přečíst text na prvním transparentu: Šťastnou cestu a hned vedle: Ať žijí H+Z! „Co se to tady… no to snad…“ Už zastavujeme, protože ani není kam jet dál. Lidé se vyhrnuli do silnice a není možné nikam pokračovat. Silnice je plná ke krajům. Zastavuji a obíhám auto, abych otevřel dveře u spolujezdce. Snad sto lidí nás obklopilo a historie se v malém opakuje.

Doprava stojí v obou směrech, provoz se zastavil. Rodina s dětmi chtěla nastoupit a odjet svým zaparkovaným autem, ale není to možné. Měští strážníci na koních se otáčejí a zkoumají, co tam děláme za neplechu.
„Pane Zikmunde, vy jste pro mne i pro moje rodiče byl vždycky vzorem!“ „Tuto knížku a ještě Hraběte Monte Christo jsem úplně mechanicky vzala, když nám hořel dům a je to to jediné, co jsem zachránila….“ „Tuto knihu Afrika snů a skutečnosti moje prababička vozila na svých cestách po Amazonii…“ „Já jsem ten muž, kterému jste po telefonu pomohl, když jsem měl veliké potíže v Mozambiku“ „Já jsem se z hladu po cestování rozhodl, že budu pořádat cestovatelský festival!“

Vidět tak legendu…

Spousta lidí má jako jednoho ze svých hybatelů, inspirátorů právě legendární pány Zikmunda s Hanzelkou… Čas se zastavil, nejsou staří ani mladí, jsou jen ti, co mají odvahu a vůli snít – a alespoň nějaké sny si splnit. Třeba jenom tím, že se v neděli po obědě zvednou a přijdou na výjimečné setkání. Náhodní kolemjdoucí se zastavují na chodníku, cosi gestikulují a ukazují si na dav uprostřed hlavního města. „Co tam ti lidé chtějí? To je zas nějaká manifestace?“ „Ne, tito lidé nic nechtějí, ti si vědí rady sami“, odpovídá trochu pateticky muž u zábradlí. Ale rozumím mu. Jsem taky trochu dojatý a připadá mi, že toto je jedna z chvil, kdy by dramatická slova nevadila. Ale jsem potichu a jen plnými doušky hltám to nádherné setkání.

Ochotně se ujímám role osobního sekretáře a podávám buď fixku anebo propisku podle toho, zda slavný cestovatel podepisuje příležitostnou samolepku, co jsme vyrobili k první klapce našeho filmu, anebo zda se jedná o jedno z prvních vydání veleúspěšných titulů H+Z.

Začali jsme dobře. Jestli se každé natáčení podaří tak, jako první natáčecí den, je před námi krásná práce…

Chtěl bych moc poděkovat všem, kdo přišli a kdo nám pomohli celou akci zorganizovat. Jsem moc vděčný všem, kdo o akci věděli a přitom udrželi konspiraci, takže Miroslav Zikmund skutečně do poslední chvíle nic nevěděl – o to krásnější a spontánnější bylo jeho překvapení. Pokud si chcete akci připomenout anebo prohlédnout, podívejte se na přiloženou fotogalerii anebo rovnou pojďte na www.facebook.com/stoletimiroslavazikmunda. Videa a informace budou přibývat…

FOTO: Jindřich Böhm a Tomáš Picka

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Na rybím trhu v Alexandrii aneb noční rybolov a nekonečné smlouvání
• Dhobi Ghat je největší prádelna světa. A perou tam jen muži
• KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Zůstaňte na koni aneb Jak fotografovat psy a jiná zvířata