První věc, kterou si Kenneth Parks z té noci pamatoval, byla strachem zkřivená ústa jeho tchyně. To a její nehybné oči. Nevěřícně si pomalu uvědomoval, že drží v ruce krví potřísněný kuchyňský nůž. Jako v transu ho upustil a došel na policejní stanici. "Myslím, že jsem zabil pár lidí," řekl. Měl pravdu. Během oné noci 23. května 1987 Parks dojel autem k domu manželčiných rodičů. Tchána uškrtil a tchyni ubodal pěti ranami nožem, napsal list Die Welt.

Problém byl, že si na nic z toho nepamatoval. Co může vypadat jako thriller, bylo trpkou realitou pro tohoto Kanaďana, který jako jediné vysvětlení uvedl, že je náměsíčný. Po pěti dlouhých letech za mřížemi ho soud zprostil viny s tím, že za své činy nebyl odpovědný.

Jestliže náměsíčnost je problémem pro soudy, pak je ještě větší záhadou pro vědce, kteří tento fenomén studují po staletí. A je ještě víc fascinující proto, že navzdory všem těm letům zkoumání je o něm známo jen velmi málo. Náměsíčnost zůstává hádankou nejen proto, že je tak těžké ji prokázat. Nezpůsobuje žádné měřitelné změny v krvi, nervovém systému nebo mozku, tudíž většina testovacích metod od vzorků krve až po magnetickou rezonanci jednoduše nepomůže.

Spánkové laboratoře

Neurologové se snaží diagnostikovat tento stav pozorováním pacientů ve spánkových laboratořích, kde natáčejí videozáznamy a měří elektrickou aktivitu mozku s pomocí EEG. Ale výsledky jsou jen průměrné, řekl Pascal Grosse, šéflékař oddělení neurologie berlínské nemocnice Charité.

"Náměsíčnost, při níž člověk skutečně vstane z postele, ve spánkové laboratoři prakticky nikdy nenastává," dodal. "Dokonce i když prozkoumáme dostupné informace z celého světa, najdeme jen asi deset případů, kdy se to stalo." To, proč by se náměsíčníci měli ostýchat v laboratorním prostředí, je také neznámé, jakkoli s tím může mít něco do činění připojení k EEG. Ale i když zůstanou na posteli, mohou být náměsíčníci dost aktivní. Často zažívají stav, který je známý jako "zmatené vyburcování". To nastává, když se člověk nečekaně posadí, otevře oči a rozhlíží se kolem sebe zjevně dezorientovaným způsobem. To obvykle trvá asi minutu. Překvapivé je, že EEG v takovém případě nezaznamená žádnou změnu - a dál registruje hluboký spánek.

Vědci spolupracující s psychiatrem Mauricem Ohayonem na Stanfordově univerzitě před časem zjistili, že náměsíčnost je mnohem častější, než se původně myslelo. Studie zveřejněná v odborném časopise Neurology uvádí, že během uplynulého roku náměsíčnost zažily zhruba tři procenta dospělých Američanů. A v mnoha případech mohli dávat vinu jen sami sobě, dodala studie.

Náměsíčnost je podle ní důsledkem takových věcí, jako je příliš málo spánku, stres a alkohol. Pak je touha těla po hlubokém spánku tak veliká, že upadne do jistého polospánku, v němž člověk podniká nějakou činnost, ale není zcela při vědomí. Tato činnost obvykle představuje cestu na záchod nebo spořádání nějakého toho sousta uprostřed noci. Zní to neškodně, ale i tak to může způsobovat problémy - jako v klasickém případě, kdy si host v hotelu splete okno s dveřmi na toaletu.

Pozor na obchodní cesty

Náměsíčnost je zvlášť častá, když jsou lidé na obchodních cestách. Tehdy se nahromadí takové faktory, jako je neznámé prostředí, nedostatek spánku, stres a nadměrná konzumace alkoholu. Ale na základě zjištění své studie Ohayon uvádí, že u zhruba třetiny všech případů existuje také genetická predispozice k náměsíčnosti.

Právě případ Kennetha Parkse pravděpodobně spadal do "geneticky přednastavené" kategorie. Skutečnost, že náměsíčnost se často vyskytovala u jeho příbuzných sehrál hlavní roli nejen při jeho diagnóze, ale nakonec i při jeho propuštění z vězení.

Podle profesora Geerta Mayera, šéfa Německé spánkové společnosti (DGSM), je Parksův děsivý případ výjimkou. Většina náměsíčníků je velmi mírumilovná a pokud způsobí nějaká zranění, pak obvykle sami sobě. Náměsíčníci ovšem mohou začít být agresivní, pokud jsou náhle vytrženi ze svého světa snů. Jinými slovy buďte opatrní, pokud se chystáte je probudit.

"Když vzbudíte náměsíčníka, tak obvykle reaguje obranou," řekl Mayer. "Proto je nebuďte. Místo toho je jen jemně odveďte zpátky do postele." A to je jediná rada, jakou vědci a lékaři zatím mohou nabídnout. Snad jen s výjimkou odstranění potenciálně nebezpečných předmětů z ložnice.

FOTO: Isifa