V září 1874 v severní části Texasu dospěla velká jezdecká nadvláda Komančů k ošklivému a žalostnému konci. Událost byla výrazem hlubokých změn na Velkých planinách.

Komančové totiž patřili k prvním kmenům, které si úspěšně osvojily koně poté, co je přivezli španělští dobyvatelé. Stali se z nich mistři v jezdectví, sebevědomí a zároveň hrůzu nahánějící jízdní válečníci, kteří nejen terorizovali své indiánské sousedy, ale také se snažili i velmi brutálními útoky zastavit expanzi bělošského osídlování a s ní spojený trend vybíjení bizonů.

Jejich výpady nakonec sužovaly i americkou armádu. A pak, 28. září 1874, byla obklíčena nejpočetnější skupina komančských bojovníků (spolu s kajowskými a šajenskými spojenci) i s rodinami uprostřed týpí na nechráněném místě zvaném kaňon Palo Duro.

Vybíjení koní

Útok provedla Čtvrtá kavalerie, které velel plukovník Ranald Slidell Mackenzie z pevnosti Concho v západním Texasu. Vojáci překvapené Komanče spolu s dalšími indiány vyhnali z tábora a pak spálili jejich týpí, zničili zásoby potravin i pokrývek a odvedli více než tisíc jejich koní. Indiáni uprchli pěšky. Mackenzie se pak s vojáky vrátil do vojenského ležení vzdáleného 32 kilometrů, a tam další ráno dal většinu koní – s výjimkou několika set použitelných – postřílet. V rámci potlačení odporu Komančů bylo nakonec vybito kolem 9000 koní.

Téměř o století a půl později Towana Spivey, historik zabývající se Komanči a sám původem Čikasó, seděl na dvorku svého domu v oklahomském Duncanu a líčil mi ony události. Když přišli o koně, nemohli dál odolávat. Všechny jejich bizoní pokrývky, jejich náčiní a výbava k přežití, jejich prostředek přepravy, válečnictví a nomádský život – vše bylo pryč. Quanah sám byl uvězněn. „Pro Komanče to byla zničující rána.“

Avšak příběh koní, který se odehrával mezi indiány a bílými Američany, tím zdaleka neskončil. Byl to jen jeden z konců na samém počátku. Další kmeny si také osvojily jezdectví. Z jižních plání se toto nové zvíře, tato nová technologie, nový způsob lovu, boje a cestování, dostávalo na sever prostřednictvím Jumů, Apačů a Navahů k Pónýům, Šajenům, Lakotům, Vranám a dalším. Ne každý kmen je plně využil. Mandani obchodovali s koňmi ve svých zemědělských vesnicích na horní Missouri, avšak nikdy sami nepřijali jezdecký způsob života. Byla to jedna z příčin, proč Mandany téměř vymýtila epidemie neštovic, nemoci, která více devastovala usedlé obyvatelstvo než kočovníky? Někteří historici jsou o tom přesvědčeni.

Kůň nahradil psa

Koně znamenali nové možnosti. Umožnili indiánským mužům, aby lovili bizony mnohem produktivněji než kdy před tím, aby se pohybovali do větších dálek, aby podnikali zničující nájezdy na ostatní kmeny. Ulevili ženám v jejich zatěžujících povinnostech, jako bylo vláčení majetku z tábora do tábora. Porušili rovnováhu populačního růstu a teritoriální expanze mezi loveckými a zemědělskými kmeny ve prospěch lovců.

V mnohém nahradili původně jediné domestikované zvíře v Severní Americe – psa, který je menší, slabší a musí být krmen masem. Kůň mohl žít z toho, co poskytovala půda, a krmit se tím, co člověk ani pes jíst nemůže – trávou. Když byla v létě tráva suchá, nebo když v zimě ležela pod sněhem, postačila mu k životu topolová kůra.

Nová zvířata si indiáni cenili natolik, že začala plnit mnohem abstraktnější kulturní roli – stala se symbolem bohatství. Byl-li člověk chytrý, ambiciózní a měl-li štěstí, shromáždil velké stádo. Přebývající koně mohl prodat, mohl s nimi obchodovat nebo je darovat (výměnou za větší prestiž). Pokud nehlídal své stádo dost ostražitě, mohli mu je ukrást.

Bohatí a chudí

Narůstání bohatství se odráželo v sociální stratifikaci, a tak poprvé na Planinách začali existovat bohatí a chudí indiáni. Spolu s touto novinkou přišla další: získávání střelných zbraní od bílých obchodníků výměnou za bobří kožešiny, bizoní pokrývky nebo koně.

Byly to závažné změny, které znamenaly pro vlastníky koňů jakési nové zlaté časy, na druhé straně však měly i neslavné vedlejší účinky - nadměrný lov bizonů ještě před tím, než přišli muži lovící pro trh. Vlastnictví koní a jízda na nich znamenala vážnější průběh mezikmenových bojů i bojů proti bílým osadníkům a vojákům. Nakonec vedla k smutným koncům na místech, jakými je kaňon Palo Duro, pohoří Bear Paw v Montaně (kde byl napaden náčelník Josef se svými Nez Perce, když se snažil uprchnout do Kanady) nebo potok Wounded Knee v Jižní Dakotě, kde kvůli nedorozumění zmasakrovali příslušníci Sedmé kavalerie kmen Siuxů-Lakotů.

Negativní aspekty revoluce, kterou přinesli koně, jsou součástí historie, koně jsou však i nadále pro domorodé Američany nesmírně důležití, zvláště pro kmeny z Velkých planin. Jsou zdrojem jejich hrdosti a pýchy na tradici a staré hodnoty, jakými je nádherná podívaná, kázeň, statečnost, starost o ostatní živé bytosti a předávání dovednosti z generace na generaci. Jsou tím, co Indiánům pomáhá najít cestu k složité přítomnosti.