Jak vypadá nicota? Abych to zjistil, cestoval jsem daleko až do vzdáleného Grónska. Ze svého domova v Austrálii jsem tam během tří let podnikl šest výprav. Přitahovala mě lesklá bílá prázdnota tohoto místa – krajina postrádající jakékoliv prvky, dokonale plochá, s ledem rozpínajícím se k horizontu v každém směru.

Focení v této odlehlé krajině byla studená a náročná práce. Měsíce jsem žil na Grónském ledovci ve stanu, kde mrazivý vítr srážel subjektivní vnímání teploty pod -50°C a kolem celé dny zvedal sníh přízemní vichr. I v nejhorších chvílích myslel na svou rodinu, své děti, a bál jsem se, že to už nedokážu pokračovat.

Říkal jsem si: za to riziko to nestojí. Přes to jsem pokračoval dál. A jak se počasí zlepšovalo, lepšila nejen moje nálada, ale i mé snímky.

Když dlouho žijete v prázdnotě, začíná vám splývat vnitřní a vnější svět dohromady. Mysl se zpomalí a vnímá citlivěji jakékoliv proměny - sebemenší změna světla nebo počasí se jeví dramatičtější. Z fotografií, které jsem během dlouhých měsíců pořídil, vznikla výstava a dokument, který zachycoval mé tamní pocity. Odrážely, jak říká název filmu, Nic světa.