Otevřít dveře, pomoci do kabátu, nebýt hrubý a neotesaný, vybraně konverzovat, chovat se na úrovni. Tak by se snad dala vystihnout ženská představa o galantnosti, která se ve svém sentimentu překrývá se zašlou elegancí a způsoby filmového Kristiana. Zženštělý týpek navléknutý do fiží, který pod oknem drnká na citeru a deklamuje verše. Mužská představa o galantnosti naopak často bývá zkreslena trubadúrskými či „rytířskými“ výjevy zobrazujícími středověkou dvorskou kulturu, a nikoliv novověkou kulturu galanterie.

Hoďme se do gala

„Galantnost se do Evropy rozšířila z Francie, podobě jako třeba móda,“ soudí filosofka a kulturní historička Verena von der Heyden - Rynsch. Heslo „francouzská galantnost“ můžeme ve slovníku Akademie dohledat již v roce 1835 a o deset let později je v Bescherellově slovníku doplněno, že (francouzská galantnost) je „oslavována po celé Evropě“.

I hrdí Francouzi však připouštějí, že galantnost měla své evropské předchůdce. Claude Habib, odbornice na literaturu 18. století, podtrhuje zejména kulturní výpůjčku „galantuoma“ z Itálie, která Francouzům umožnila dopracovat koncept kurtoazie uvedený do společenského života již ve 12 - 13. století. „Galantnost se v podstatě vytvořila mezi dvěma póly způsobů chování k ženě na veřejném prostoru,“ míní Habib, „a to jižanským resp. středomořským machismem – a téměř eroticky lhostejným severem.“

Za „zlatý věk“ galantnosti obě badatelky považují období vlády a společenského výsluní Ludvíka XIV. (1638 - 1715). Výrazná osobnost krále Slunce se podepsala i na charakteru galantnosti, jež se oproti přetrvávající představě nevyčerpává jen „uhlazeností, dvorností a pozorností k ženám“ (jak ji např. definuje Slovník jazyka českého, 1952).

Z palety postupně nanášených i odškrabávaných tónů pojmového významu prosvítají i lazury kultivačního citu spojeného s láskou a zejména pak silný erotický náboj, jež byl sveden do rafinovaných způsobů svádění (srov. tzv. galantní poezii). Galant homme – galantní muž – tudíž oplýval velkou dávkou erotismu a frivolity, a míra jeho uhlazenosti rostla spolu se sílou pohlavní touhy.

Galán v galanterii

„Francouzská galantnost však zpočátku neměla nic společného s láskou či dvorskou zjemnělostí,“ upozorňuje právník, spisovatel a odborník na francouzskou zdvořilost Frédéric Rouvillois. Galantní byly zprvu ty osoby, které uspěly v zaměstnání; doslova se jednalo o pochvalu a ocenění „muže, který uspěl“. Úspěch, o němž hovoříme, však byl povahy přímé, robustní a často i mravně diskutabilní.

 

„Když říkáme o muži, že je galantní, chceme tím říci, že je schopný, obratný, nebezpečný a dobře rozumí svým žádostem,“ píše učenec a spisovatel Antoine Furtiére (1619 - 1688). Teprve uvedení italského „galante“, případně španělského „gala“ na francouzský dvůr učinilo původně měšťanské slovo šlechtickým a rovněž jej vztáhlo i na etiketu, společenský protokol a eleganci v oblékání.

V tomto gardu byl tedy galantní muž, který má úspěch, protože se umí zalíbit u dvora. A k tomu byla zapotřebí jedna důležitá kvintesence: a totiž navštěvovat a milovat neprostoduché dámy, protože ty jako jediné jsou schopny muže kultivovat a naučit jej lepším mravům. Uctivá láska se tak spolu s oduševnělým laškováním stává prostředníkem zušlechtění a umění žít ve smyslu savoir vivre.

Sublimovaný galán si však rozhodně nevystačil s galantními kvalitami tak , jak jim rozumíme dnes, ale jeho portfolio doplňovalo i hejskovství, libertinství, nestálost, hochštaplerství či podvody v lásce. To vše ale bylo součástí vysoké společenské hry, v jejímž rámci ženy podstupovaly takřečené rozmary, své galány ve jménu elegance a velkorysosti vydržovaly, a později i pěstovaly duchaplné „Les Liaisons dangereuses“,nebezpečné známosti.

Podobné milostné piruety se však pochopitelně nesetkaly s pochopením „zdravého sedláckého rozumu“, který naopak radí se galánům vyhýbat: „Říká se tak obyčejně tomu, kdo se miluje s vdanou ženou, nebo s dívkou, se kterou se nemá v úmyslu oženit“, uvádí lidový význam „galána“ slovník Akademie v roce 1694. Dnešní pojetí galantnosti coby uhlazenosti, zdvořilosti a dvornosti k ženám de facto představuje významově okleštěný relikt, který se zformoval v době, kdy přestaly existovat dvory, ale přetrvala kulturně – společenská potřeba regulovat balistickou dráhu průraznosti mužských sexuálních pudů.

V rámci galantního projektu docházelo k „alchymické přeměně“ brutálního válečníka v duchaplného kavalíra, jenž si dámu svého srdce rovnou a bez skrupulí nepodmaní, ale získá ji díky espritu a řečnickým kudrlinkám ne nepodobných oblíbené paruce krále Slunce.

Útok mužstva galského kohouta

„Pohleďte na toho kohouta, jak hrdě kráčí středem svých milenek. Touha ho rozpaluje, vábí i popohání; vyhlíží tu, jež v tom okamžiku probudí žádost s největším zápalem. Kohout běží, slípka před ním utíká křivolakými cestami, ale unylým krokem. Dostihuje ji, sráží k zemi, podřizuje a jako vítěz se opájí rozkoší. (…) Ano, má drahá, ženy touží bát oslněny, okouzleny, uchváceny, pronásledovány a dobyty“ , stojí v Bibienově románu Panenka (1747), didaktické lekci, kterou žena – ve jménu lásky – uděluje muži. Kohout, s nímž se v ukázce setkáváme, představuje typ muže zn. „malý domýšlivec“.

Animální pudy a přímočará sexualita tohoto Gala byly ženou zkroceny a rafinovány na jemnější, galantnější – nikoliv však bezpohlavní – způsoby pozornosti a uctivosti. Typicky mužskému nafukování a pýření je poskytnut velkorysý prostor, podobně jako pro svobodnou volbu ženy. Claude Habib tento aspekt galantnosti vztahuje do současnosti, když říká: „Dnes stačí, aby se na ženu muž v práci nebo na ulici trochu významněji usmál a už má nálepku sexisty, který se neumí chovat k ženě slušně. Současná moderní žena zakládající si na tom, jak je emancipovaná, nedovolí muži frivolnost. Přitom to byl tento druh galantnosti, co ženu v rovnoprávnosti posunul zase o kousek dál.“

Podobné nepochopení – jako výšeuvedená profesorka Sorbonny připisuje radikálnímu feminismu – může nastat u „radikálního machismu“ v otázce mužské „nevitální zjemnělosti“. V době, kdy se galantnost ustavovala a poté platila za pravidlo společenského chování, můžeme např. v deníku Marquise Bombellese najít svědectví o tom, že francouzské šlechtičny měly ve zvyku močit ve stoje a nenosily spodní prádlo, které se – společně s nadměrnou ostýchavostí – rozšířilo až v 19. století. Těla tak na dnešní hygienické standardy ko/existovala v „primitivním živočišném stavu“: byla cítit, jejich očistu zajišťovala nejen voda či mýdlo, ale i projímadla (…)

Galantním mužům bylo dáno o podobných dámských delikátních záležitostech nemluvit (podle Vigarella je dodnes ve vybraných společenských kruzích nemístné popřát „dobrou chuť“ slovy „ bon appétit “, protože to původně odkazovalo k fyziologickému procesu zažívání). V méně naturálním kontextu „být galantním“ znamenalo například i to, že muž po ukončení vztahu navrátil milostnou korespondenci.

„Současníkům se může zdát, že galantnost je passé a nadobro vyšla z módy , uzavírá kapitolu Frédéric Rouvillois , „ale vzhledem k vzestupu hrubosti, neurvalosti a bezohlednosti se mi v základu jeví jako užitečný a potřebný nástroj pro lepší fungování společnosti, potažmo vztahů mezi mužem a ženou.“