RECENZE: Etiopie českýma očima. Výjimečná kniha fotografa Romana Burdy
Výjimečná kniha fotografií Romana Burdy mezi ostatními vyniká. Proč?
Jih Etiopie přitahuje. Turisty, kteří tam dorazí (a je jich rok od roku stále více), přepadá podivný pocit, že právě zde se dají snadno pořídit neskutečně exotické záběry („tady se fotí samo“). Kvůli tomuto bacilu už vyšlo mnoho knih, i u nás se jich pár nejde, které se pokoušejí zachytit zdejší život.
Jelikož ale autoři měli na fotodokumentaci dva až tři dny, tak tomu odpovídá i výsledek - jen exoticky barevné knížky, umělost a hra na realitu.
Kniha Omo River od Romana Burdy se ale od současné produkce odlišuje způsobem, který bere dech. Už třeba přístupem - Roman Burda /1966/ zde fotografoval víc než pět let a v jižní Etiopii trávil dlouhé měsíce. Jen díky tomu tak zachycuje normální, každodenní život. Fotografovaní lidé si na nic nehrají, nic se nepředstírá.
Trošku jiná kniha
Omo River je dnes zdaleka nejlepší fotografická kniha, která o daném území za posledních 30 let vyšla. Nemusíte být zbláznění do Afriky, nemusíte být odborníci na jižní etiopské národy, ale listujete jí, prohlížíte si černobílé Burdovy fotografie a vnímáte že tohle je úplně jiné, než na co jste zvyklí.
„Nejčastější chyba, kterou tady s fotoaparátem v ruce uděláte, je, že budete povrchní. Lidi chtějí většinou udělat při první návštěvě a za jedno odpoledne aspoň pět unikátních fotografií (úsměv)… Navíc tady v Africe je všude slunce v kombinaci s tmavou kůži… Já se vždycky modlil za každý mráček. Zejména na slavnostech, které bývají jen jednou za rok - třeba bull jump u Karů.“
Roman Burda na 251 stránkách zachycuje svoje vidění světa kmenů v povodí řeky Omo. Zaměřil se na čtyři z nich a podle nich pojmenoval kapitoly - Hamar, Surma, Karo a Bodi.
Osudová přitažlivost
Poprvé se u řeky Omo objevil v roce 1999. Byl fascinovaný. Stejně jako tisíce návštěvníků před ním a po něm. Jenže on, na rozdíl od nich, se začal vracet. Byly roky, kdy přijel dvakrát i třikrát. Nezačal fotit hned, a nebylo to ke škodě věci, měl spoustu času rozhlédnout se po tom, co je podstatné pro zdejší každodenní život.
„Že bych možná měl materiál na knížku, mi došlo později. Záměr to nebyl, přesvědčit se, že mám hodnotný materiál, trvalo asi 6 roků. Vlastně až zde, před osmi lety, jsem poprvé začal fotit vážněji. Ale od začátku fotografuji jen černobíle na klasické filmy.“
Burda se s fotoaparátem v ruce nikam nehrne. Jako by čekal, až si čtenář jeho fotky objeví sám. Ať si kvalitu najde, protože pak z toho bude jako objevitel mít mnohem větší radost. Na rozdíl od fotografických děl mnohých našich cestovatelů, kteří se prezentují s umanutostí a neodbytností, jako by už předem počítali s tím, že stokrát ukázaná průměrná fotografie nakonec přesvědčí o kvalitě, kterou nemá.
Roman Burda ví, jak těžká a hlavně dlouhodobá je zdejší „aklimatizace“. Cesta k ideálnímu stavu, kdy v davu s fotoaparátem už není za exota. Dokáže si počkat. Nehroutí se, když nemá správné světlo. V knize nenajdete fotografii omezenou špatným osvětlením, protože ví, že když to nevyšlo dnes, tak slavnost nafotí příště. A to i přesto, že "příště" tady neznamená za rok, ale někdy za dva nebo za tři roky. Už jen takový přístup knížku kvalitativně posunuje na úroveň, které se jiná tvorba v dané oblasti nemá šanci přiblížit.
|
Příběh náčelníka Oisra U Bodiů byl náčelník jménem Abu, byl to agresivní opilec a rváč, kterého nikdo z kmene nerespektoval a neměl rád. Bodiové mají zvyk, že nově zvolený král musí být celý, tzn. nesmí mu chybět žádná část těla, třeba kus prstu, zub apod. Když se Abu stál králem, tak kamenem vytloukl svému jedinému mladšímu bratrovi Oisrovi spodní zuby, aby ho nemohl o trůn někdy v budoucnu připravit. Oisr byl opakem Abua. Oblíbený, abstinent, pracovitý a celkem i chytrý. Bodiové mi často říkali, že by si jako krále přáli právě Oisra, ale vzhledem k tomu, že mu chyběly spodní řezáky, králem se stát nemohl. A tak jsme vymysleli plán… Když jsem jednou od Bodiů odjížděl, počkal mě Oisr za jejich územím, naložil jsem ho do auta a zavezl do Arba Minche, kde jsem mu nechal udělat u zubaře nový můstek. Když se pak Oisr vrátil zpátky domů, prohlásil, že mu zuby jednou v noci samy narostly. Lidi si ho pak zvolili novým králem a jestli neumřel, tak kraluje dodnes… |
Bezčasí jen zdánlivé
Při prohlížení publikace máte pocit, že se díváte do krajiny, ve které se zastavil čas. Nenechte se zmást. I v ní se život dramaticky mění.
Roman Burda vidí nejpalčivější změny jasně: “Na horním toku Omo se buduje série čtyř přehrad, což má a bude mít za následek katastrofický pokles hladiny, a v jejím důsledku to ovlivní přirozenou migraci polonomádských pasteveckých kmenů v celém povodí Omo. Ti v obdobích sucha nebudou mít kde napojit svůj dobytek, na kterém jsou životně závislí. Povede to k dalšímu rozvratu a zániku jejich tradičního života."
Etiopská vláda začala uskutečňovat program plánované migrace z přelidněných oblastí v jiných částech Etiopie, násilné asimilace mezi místní domorodce (v případě jejich nesouhlasu dochází k tvrdým represím, jako je vystěhování celých vesnic a věznění nejviditelnějších odpůrců) a k využívání půdy k pěstování nepůvodních plodin, jako je bavlna nebo cukrová třtina. Tento způsob pěstování bude vyžadovat další mohutné zavlažování z řeky Omo.
Už dnes v obdobích sucha bývá hladina řeky na úrovni jedné pětiny oproti původnímu stavu.
Katastrofický dopad to má i na populace hrochů a krokodýlů. Současně s tímto začala etiopská vláda zakazovat domorodcům vykonávat jejich obřady a rituály. Je pravda, že některé z nich bývají kruté a nebezpečné, ale stejně těžký život byl a je i v celé oblasti: Smrt a násilí tady byly součásti každodenního života stejně jako nejrůznější nemoci a všudypřítomná chudoba.
Součástí plánu etiopské vlády je dnes i násilné odzbrojení všech mužů, přitom držení samopalu kalašnikova je tady samozřejmou věcí a pro místní znamená zdůraznění jejich postavení a vážnosti v kmeni. Nemluvě o ochraně stád dobytka před šelmami nebo sousedními kmeny.
Běžný turista toto hned nezaznamená a domorodci o svých těžkostech neradi vykládají na počkání. „Nejhorší a nejviditelnější problém je příliv levného a velice nekvalitního tvrdého alkoholu,“ uzavírá Roman Burda „Ten má na místní domorodce, zvyklé doposud na tradiční nízkoprocentní kvasy z prosa nebo kukuřice, zcela katastrofický účinek.“
|
Na Romana Burdu měl velký vliv kamarád a fotograf Josef Vladimír Bichler, ovšem nalezneme zde i ovlivnění fotografem a osobním asistentem J. Sudka – Petrem Helbichem, kterému dělal při výletech v Beskydech společnost. Díky němu vydal i svoji první spoluautorskou fotografickou publikaci Prales Mionší. Používaná technika - Leica M6 a Pentax 67 II, filmy Ilford 100 a 400. Pro někoho možná překvapivě zapůsobí zjištění, že si dodnes všechny filmy vyvolává a fotografie zvětšuje sám a sám si připravuje vývojky i ustalovače. Cesta ke kvalitě je obtížná… |
Knihu Romana Burdy Ethiopia Omo River /Obřady a rituály/ vydalo nakladatelství Kant (251 stran, cena 1290 Kč)
