Moderní urbanismus sice silně zdůrazňuje přítomnost přírody ve městě, ale nikdy v tomto ohledu nezmiňuje zvířata.

Vydejte se po stopách hospodářských zvířat, které po sobě zanechala v prostředí moderních měst. Objevíte je zejména v původních názvech rynků a náměstí, jako je například pražský dobytčí a Koňský trh.

Ještě v roce 1800 jste však mohli v ulicích Paříže narazit na více než 30 stád ovcí a dobytka, která město denně křižovala. A pokud by vás od samé chůze bolely nohy, na samém vrcholu londýnské drožkové dopravy bylo k dispozici až 300 tisíc pojízdných ořů…

Živá překážka

Bod zlomu nastal zhruba v polovině 19. století. Podle historika Petera Atkinse došlo k zásadnímu přehodnocení postoje člověka k přítomnosti hospodářských zvířat ve městě. V ulicích totiž stále častěji vládla „divočina“, přičemž na uzdě bylo stále těžší udržet nervy i samotná zvířata. Převracely se kočáry, neklidné býky vedené na trh „uklidňovali“ dorážející bullterriéři, a do toho všeho se rozutíkaly houfy ovcí.

Hospodářská zvěř začala být doslova fyzickou překážkou postupující modernizace, jež navíc stírala hranice mezi městem a venkovem, kultivovaným člověkem a obyvatelem „zvířecích měst“. Za hlavní hrozbu však byly považovány především zvířecí „výpary“, které dle miasmatické teorie šířily vzduchem smrtelné choroby.

K hlavním architektonickým opatřením tak patřila bezesporu konstrukce odpadních stok, které splavovaly mrvu na periferii, kam byla předtím svážena coby hnojivo příměstských zahrad. Urbanistka Sabine Barles tento historický předěl zpřítomňuje, když říká: „ Moderní urbanismus sice silně zdůrazňuje přítomnost přírody ve městě, ale nikdy v tomto ohledu nezmiňuje zvířata. Příroda je v městském kontextu v podstatě redukována na slunce, vzduch, světlo a užitečné a úhledné pásy vegetace. Zvířata oproti tomu představují nepořádek, špínu, zápach a venkov. Jde o pokračování stejného trendu, který byl zaveden prostřednictvím viktoriánských regulací městské přírody.“

Člověk, město, zvíře

Moderní města tak obývá především jeden živočišný druh. Bipedální primát s relativně velkým mozkem, jemuž se podařilo „zvířecí instinkty“ do značné míry potlačit a kultivovat. Spolu s člověkem však ve městě žijí i „neužitečná zvířata“, která s ním sdílí i „společný stůl“.

Nejsou to jen „domácí mazlíčkové“, ale i komenzálové či synantropové, jejichž příkladem je např. „městský holub“. Pokud však na chvíli odložíme europocentrické brýle, umožní nám to nahlédnout do afrických měst, ve kterých hrají hospodářská zvířata dosud prim.

Vítejte v Gaborone, botswanském městě s cca 230ti tisíci obyvatel a 2 až 3 miliony kuřat. Kulturní geografka Alice Hovorka nejenže zdůrazňuje velikost role, kterou hrají malá kuřata v gaboronském každodenním životě, ale má za to, že porozumění vztahu člověk – zvíře představuje klíč k postupujícímu procesu urbanizace Afriky.

Lidé totiž nejsou bezprostředně vydáni v pospas instinktům, a tak se podle názoru Kaye Andersona snaží ta „méně schopná“ zvířata hierarchizovat a dostat pod svou racionální kontrolu. Ta může nabývat nejen podoby domestikace, v jejímž rámci se mravy zvěře zjemňují a „hovádka boží“ jsou převychovávány podobně jako „nevědomí divoši“ misionáři.

Historicky zdokumentovaným příkladem je i „segregace“, při níž se často zapomíná na to, že se hospodářská zvířata pohybovala v samotném (epi)centru měst, které pomáhala budovat, obhospodařovat i definovat.

Úvodní foto: Zjednávání si „pořádku na ulicích“ bývalo k hospodářské zvěři někdy i velmi kruté…/ William Hogarth, Londýn, 1751