Třešňové rituály jako symbol lásky i lístku na věčnost

Láska je láska, a tak se na 1. máje většina zalíbených párů poohlíží po kvetoucích třešních. Proč právě po nich a co vše mohou symbolizovat?

Třešňové rituály jako symbol lásky i lístku na věčnost
Třešňové rituály jako symbol lásky i lístku na věčnost
Zdroj: archiv

Jen málokdo z nás tento jarní „rituál plodnosti“ neabsolvoval. Traduje se totiž, že pod rozkvetlou třešní nepolíbená žena do roka uschne. Navzdory rozšířenosti této tradice však není zcela jasno v tom, kdy a za jakých okolností vznikla. Pokud se na něčem badatelé shodují, pak v názoru, že se jedná o novodobý zvyk.

„Nikde jsem nenašla, kdy tato tradice vznikla,“ říká etnografka Klára Posekaná, „v lidové kultuře se zmínky o tomto zvyku vůbec nevyskytují, takže může být starý tak sto let a pravděpodobně přišel z městského prostředí".

Pokud však opustíme pragocentrickou perspektivu petřínského Máchy, otevře se nám pohled do venkovské krajiny plné rozkvetlých bříz a houfů natěšených jinochů. Etnolog Jan Vindruška připouští možnost, že „…polibek byl odměnou dívky chlapci, který jí postavil v noci na 1. máje před domem májku…Proto se dodnes v některých oblastech líbají páry ne pod třešní nebo jabloní, ale pod břízou, protože májky byly právě z břízek…“

V květech příroda propuká a strhuje na sebe pozornost…

Buď jak buď, květy třešní jsou v obecném povědomí spojovány s láskou, která má být - v kontrastu k jejich křehkosti a pomíjivosti - dlouhotrvající. Třešňovým věncem mohou vše korunovat vdavky, vyvěštěné rozkvetlými třešňovými větvičkami v rámci tradic spojených se svátkem sv. Barbory.

V třešňovém květu zkrátka příroda propuká a strhuje na sebe pozornost – a to natolik, že i jindy nesrozumitelný filosof Georges Bataille ve svém eseji Jazyk rostlin připouští, že květy k nám mohou promlouvat nekomplikovaně, pouze svým divukrásným vzhledem či afrodisiakální vůní, která u člověka vzbuzovala láskyplné pocity po staletí.

Sakurová kultura

Třešeň málokomu kvete přímo na zahradě, a tak bývá prvomájová tradice zpravidla spojena s procházkou či výletem. Kdybychom se však vydali až „na konec světa“ - třeba jako ve filmu Hanami, čas rozkvetlých třešní - , zjistili bychom, že třešňový květ doslova pulzuje v srdci japonské kultury.

Třešeň japonská sdílí s tou naší stejný rod, ale je vystavena mnohem většímu obdivu a divácké přízni. Americká antropoložka Emiko Ohnuki – Tierney vyrostla v Japonsku a od dětství se pravidelně zúčastnila „hanami“ - společenských oslav spojených s pozorováním třešňových květů.

„Brala jsem to jako samozřejmost a zvyk. Vnímala jsem však jen jejich krásu. To, abych se zabývala jejich významem, mě napadlo až mnohem později,“ říká autorka studie Kamikaze, květy třešní a nacionalismus.

Japonské vysokoškolačky mávají rozkvetlými třešňovými snítkami  pilotovi kamikaze 12. dubna 1945.

S první historickou zmínkou o kvetoucí třešni se podle ní můžeme setkat v nejstarší japonské kronice Kodžiki (712 n.l.), která vznikla jako soupis ústní tradice. Jejím posláním bylo mj. vymezení jedinečnosti národní identity oproti dominantní kultuře čínské dynastie Tang. Květ třešně byl v jejím rámci spojen s cyklem života, koloběhem života a smrti, a tedy i reprodukčními silami.

Samurajové si jimi nejenže zdobili meče, ale také se s nimi identifikovali v okamžiku rituální sebevraždy, seppuku. Díky tomu odcházeli ze světa v plném rozpuku krásy, „ideálním okamžiku smrti“, podobně jako třešňové květy. Nejinak tomu bylo v případě pilotů kamikaze, jež letadla ozdobená květem sakury vynesla rovnou na věčnost

Symbolem neutuchající životní síly se naopak staly třešňové stromy ve chvíli, kdy přežily drtivé údery tsunami, aby znovu vyrašily a vykvetly do své nebývalé a životem překypující krásy.

Související články