JAK FOTIT SVĚT: Kurz fotografování Jana Rybáře (15. díl)

Každý (opravdu každý!), kdo má foťák, by měl tušit, co se vlastně děje uvnitř…

Na jedné ze svých prvních cest za velkou louži jsem zažil minihistorku, na niž od té doby vzpomínám vlastně neustále. Malé skupině Amerikánců jsem vyprávěl o pádu železné opony a pak odpovídal na různé otázky.

Když to skončilo, přišli za mnou dva účastníci, oči jim zářily, poplácali mě po zádech a uznale pravili: "To bylo fantastické!"

"Díky! A co konkrétně?"

"Hlavně to, jak jste na několik otázek odpověděl, že nevíte!"

Pátravě jsem na ně pohlédl. Ptali se na věci, které prostě nemají jasnou odpověď. (Opravdu jsem nevěděl, kdy ekonomika ČR dožene USA, a nebyl si jist, zda je EU pro Evropu spása, či zkáza.)

Předchozí díl KURZU FOTOGRAFOVÁNÍ: HDR – jiná realita, která mění pohled na svět

"Přiznat, že nevíte, to je fantastické a originální!" řekli mi tehdy nadšeně ti dva Američané. "To se u nás nedělá!"
A co to má společného s focením? No to, že já "nevím" říkám na svých fotokurzech docela často. A občas to vyvolá mírné zděšení a pátravý pohled typu: "Ale to byste přece vědět měl!"

Pojďme teď ty záludné otázky prozkoumat – pojďme se podívat na to, co se vlastně fotografům má honit při lovu dobrých obrázků hlavou. Ona otázka, na níž neexistuje odpověď, je vždy variantou věty: "Co tam teď mám mít za ISO, čas a clonu?"

 

Časy se nemění

Focení  zažívá opravdu neuvěřitelný rozmach, parametry fotoaparátů se někdy začínají vymykat chápání, ale v jednom se časy nemění už asi tak 150 let: každý (OPRAVDU KAŽDÝ), kdo má foťák, by měl tušit, co se vlastně děje uvnitř. Měl by vědět, že čip se může chovat různě citlivě vůči světlu (což je citlivost, tedy ISO). Době, po niž čočkou dopadá na čip světlo, se říká čas. No a něco zvané clona prostě reguluje, jak moc světla tou čočkou projde (budiž, neznalost clony je možné přežít…).

Hlavně je ale třeba vědět, že v každé chvíli proti sobě stojí mocné síly těchto tří parametrů, mezi nimiž je třeba najít zlatou střední cestu.

Jaké ISO?

Na jaké ISO je nejlepší fotit? Samozřejmě, čím nižší ISO, tím bude obrázek kvalitnější (čím vyšší ISO, tím více šumu). Ale je zbytečné to přehánět: občas potkávám nadšence, kteří se potí hrůzou při pomyšlení, že by měli ISO zvednout třeba někam k hodnotám jako 400 či 800, a hrdě prohlašují: já nikdy neopouštím hodnotu 100. To je nesmysl  – pro běžné focení (tj. to, kdy nechceme fotografii zvětšovat na velikost vrat od stodoly) vůbec není třeba bát vyšších hodnot.

A kam až můžeme jít? "Nevím", zní správná odpověď. U každého typu foťáku i fotografa je "hranice bolesti" – tedy hodnota ISO, kdy už ty obrázky jsou opravdu ošklivé – někde jinde. Prostě si to vyzkoušejte, experimentujte, testujte. U levnějších zrcadlovek nejspíš dojdete k tomu, že ona hranice ošklivosti leží někde kolem 1600 či 3200, u dražších a novějších strojů se hodnoty začínají posouvat do výšin opravdu astronomických. Ale i tu platí: prostě si to zkuste, univerzální pravda neexistuje.

PŘEDCHOZÍ DÍLY Kurzu fotografování Jana Rybáře

Mozek se roztáčí (a přichází čas)

Tedy dobrá: jdeme fotit. Co bude první otázka, kterou má mozek řešit?  "Kolik je tu světla? Jaké tam tedy dám ISO?" Jistě, čím nižší ISO, tím lépe. Ale v tuto chvíli musí mozek započítat další otázku: "Když ISO bude moc nízké, nebude muset být čas moc dlouhý? Tedy: Nerozmaže se mi to všechno?"

A tu opět nelze žít bez toho, abyste si prostě zkusili, co "udržíte v ruce" – tedy s jakým časem se dá ještě dosáhnout ostrého a nerozmazaného obrázku. Nejspíš zjistíte, že při focení více méně širokoúhlých a statických obrázků (objektivem bez stabilizátoru) bude ona hranice mezi rozmazáno/nerozmazáno někde kolem 1/15 či 1/30 vteřiny. (Pokud budete zoomovat, nejdelší použitelný čas musí být ještě výrazně kratší – otestujte to!)
Že tohle je přece každému jasné? Pokud ano, tak se vám trochu omlouvám – ale věřte mi, že můj soukromý průzkum mezi majiteli fotoaparátů dospěl k závěru, že drtivě naprostá většina z nich ke své škodě nestihla všimnout "magické" spojitosti. Tedy toho, že vyšší ISO nám dovolí zkrátit čas. Jinými slovy, že díky vyššímu ISO už ty obrázky nebudou "mázlé".

Aby to nebylo jednoduché: a co ta clona?

A ještě jedna školometská pomlčka nám musí zapadnout do kalkulace toho, co je optimální, a to hodnota clony.

Jasně, tou můžeme regulovat hloubku ostrosti (čím vyšší clonové číslo, tím širší bude pásmo ostrosti v obrázku). Hloubku ostrosti pro dnešek ponechme stranou, ale zaměřme se na poněkud záludnou vlastnost objektivů, která zní: při nejnižších clonových číslech prostě čočky kreslí hůř.

Jinými slovy: ani clonu nemůžeme zcela opominout při naší snaze o nalezení optimálního nastavení parametrů. Pokud foťák při focení skupiny lidí pod Eiffelovkou přinutíte fotit na "plnou díru", tedy na nejnižší hodnoty clony, ta fotka bude o poznání mdlejší, než kdybychom tam měli třeba clonu 8 či 11.

Krutý trojúhelník rozhodnutí

Co z toho všeho plyne? Především to, že ať jste fotili vypuknutí první světové války, či za padesát let pojedete na výlet na Mars, neobejdete se bez těžké volby, jak vyvážit tyto tři síly, které stojí proti sobě.

1. Vyšší ISO? Jasně, můžeme fotit i potmě, časy mohou být kratší. Ale kvalita obrázku trpí…
2. Delší čas? Jasně, můžeme držet ISO pěkně nízko, ale když bude méně světla, vše se bude rozmazávat.
3. Nejnižší clona? Jasně, nízká hloubka ostrosti (pozadí hezky mázlé), ISO může být nízko, čas kratší. No, ale kvalita kresby trpí…

Snad jsem vás touto teorií moc neumořil, ale věřte mi, že bez tohoto mozkového algoritmu se nedá fotit. Což je jedna z mála věcí o focení, u níž říkám: Tím jsem si vážně jist!

Úvodní foto: Jan Rybář

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Za vulkány Chile: Descabezado Grande
• Jak jsem fotil polární záři nad Šumavou
• Osmitisícovky Radka Jaroše: Dhaulagiri (8167 m)