Exkluzivně pro National Geographic: Skrytý Titanic aneb První úplné snímky legendárního vraku
Dvě hodiny a dvacet minut po půlnoci 15. dubna roku 1912 zmizela ve vlnách „nepotopitelná“ loď Titanic a vzala s sebou 1 500 lidských životů. Díky novým technickým možnostem máme po sto letech od katastrofy nejúplnější – a nejdůvěrnější – snímky proslulého vraku.
V temné hlubině odpočívá vrak lodi. Změť zrezivělé oceli je rozesetá na 400 hektarech mořského dna v severním Atlantiku. Na troskách rostou mořské houby. Po rozeklaných hradbách vraku se plíží podivné bezbarvé formy života, nepoznamenané drtivým tlakem. Trosky lodi objevili v roce 1985 stálý spolupracovník NGS Robert Ballard a Jean-Louis Michael a od té doby jednou za čas propluje kolem ponurých pozůstatků Titaniku robot nebo ponorka s lidskou posádkou, vyšle směrem k vraku sonarový paprsek, získá několik snímků – a zmizí.
Badatelé jako James Cameron a Paul-Henry Nargeolet přinesli v posledních letech mimořádně kvalitní snímky vraku. Navzdory tomu však stále ještě pozorujeme celé místo jakoby klíčovou dírkou: viditelnost omezují sedimenty vznášející se ve vodě a dosah reflektorů, jimiž jsou vybaveny naše přístroje. Nikdy jsme si nedokázali udělat celkovou představu o vztazích mezi jednotlivými částmi vraku. Nikdy jsme nemohli pozorovat celé místo najednou.
Nejmodernější technika dokázala nemožné
Až dosud. Na ohrazeném prostranství za budovou Oceánografického ústavu ve Woods Hole (WHOI) je zaparkovaný obytný vůz až po střechu napěchovaný nejmodernějšími přístroji. Uvnitř se sklání William Lange nad zvětšenou sonarovou mapou místa, kde leží Titanic. Je to pečlivě sestavená mozaika, jejíž zhotovení zabralo několik měsíců. Díky nespočetným rýhám na mořském dně i kráterům, které v průběhu tisíců let vytvořily balvany dopadající na dno z tajících ledovců, vypadá přízračný obraz při zběžném pohledu jako měsíční povrch.
Při pozornějším zkoumání se však ukáže, že úlomky rozeseté v okolí jsou zbytky předmětů zhotovených lidskou rukou. Změť čar a kruhů, úlomků a zlomků jako by vystoupila z obrazu Jacksona Pollocka. William Lange se obrací k počítači a ukazuje na část mapy, která ožila navrstvením optických dat na sonarový snímek. Přiblíží část mapy, potom znovu a ještě jednou. Teď zřetelně vidíme příď Titaniku: zející černou díru v místě, kde se kdysi tyčil přední komín, odhozený kryt průlezu ležící v bahně sto metrů severně od vraku.
Snímky jsou výsledkem ambiciózní expedice, která se uskutečnila v srpnu a září 2010 a stála miliony dolarů.
Proč nás Titanic dodnes fascinuje?
Proč lidé ještě po sto letech vynakládají tolik úsilí, důvtipu a technologické vynalézavosti na pohřebiště kovových trosek ležící zhruba 4 000 metrů pod mořskou hladinou? Proč toto místo – stejně jako Pearl Harbor, Ground Zero a hrstka dalších posvátných míst, kde došlo ke katastrofě působí tak neodolatelnou přitažlivostí na naši představivost?
Někomu připadá zajímavá výjimečnost spojená se zánikem Titaniku. Vždy to byl příběh plný superlativů: loď tak mohutná a majestátní došla svého konec ve vodách tak studených a hlubokých. Někdo se zajímá jen o příběhy lidí, kteří se na Titaniku plavili. Během dvou hodin a čtyřiceti minut, než se Titanic potopil, se pod jeho rozzářenými světly odehrálo 2 208 tragických a epických příběhů.
Kromě lidských životů šlo s Titanikem ke dnu ještě něco jiného: iluze uspořádanosti, víra v technický pokrok a touha po budoucnosti…
