Nestačíme se divit, co vše na Madagaskaru roste, co všechno tady po zemi i ve větvích pobíhá a skáče a v řekách či moři plave. Přes 80 procent rostlin a zvířat je endemických, vyskytujících se pouze tady, na čtvrtém největším ostrově na světě, na ostrově lemurů. I lidé jsou jiní, kousek od Afriky a přitom v nich koluje africká, asijská, arabská i evropská krev. Říká se, že Madagaskar je zbytek kdysi velkého potopeného šestého kontinentu - Lemurie.

I přes svou chudobu jsou místní veselí a nesmírně srdeční. Často zastavujeme, abychom nahlédli do jejich každodenního, ne zrovna lehkého života. Pozorujeme, že Malgaši jsou velmi pracovití. Míjíme nejnuznější hliněné chatrče na divokém jihu, a přece se nám zdá, že právě tady jsou Malgaši nejveselejší. Madagaskar je ostrov, který člověka nenechá ani na chvíli vydechnout.

Tsingy de Bamaraha

Tsingy de Bemaraha. FOTO: Kateřina a Miloš Montani

Naše první kroky vedou do Tsingy de Bemaraha. Donedávna bylo téměř nemožné toto místo navštívit, obtížná daleká cesta, dvě široké řeky, neschůdný terén. Nyní se mohou cestovatelé vydat s průvodcem aspoň po okraji 1577 kilometrů čtverečních velkého parku a vyšplhat se až na samé špičky vápencových jehel, přidržovat se karabinami železných lanek, kráčet po visutém mostě a užívat si pohledu na neobvyklou krajinu.

Nyní je období sucha, a tak se i my kocháme krásami přírody. Až přijdou deště, kaňony i stezky se zatopí a lemuři budou mít své rejdiště zase jenom pro sebe. 

Vápencové špičky jsou vysoké až 70 metrů. Mimo ně zde najdete hluboké kaňony, vlhkomilnou vegetaci a suchý les, baobaby, sukulenty, pachypodie. Náš průvodce Charles trpělivě čeká, až se všemi těmi průlezy, tunely a úzkými soutěskami s celou naší technikou i stativy prosoukáme.

Až do skrytých jeskyní Tsingy se ale dostáváme pirogou po řece Manambolo. Charles nám ukazuje, kde jsou ukryté staré Sakalava hroby. Jít až k nim se však nesmí, to je "fady".

Na trh se slepicemi

FOTO: Kateřina a Miloš Montani

Pirogy se používají i jinde na Madagaskaru, a to v malém přístavu Soanierana Ivongo, odkud vyplouvá každý den několik větších lodí k nedalekému kdysi pirátskému ostrovu St. Marie. Pirogy tady připlouvají jedna za druhou - s pasažéry, ale i slepicemi na trh.

Madagaskar je totiž jedno velké tržiště. Každý něco prodává, i kdyby to měly být tři přebývající rajčata nebo hromádka usušených rybiček. Bambusové lodě svážejí do Brickaville tuny banánů, které se pak skládají na velká nákladní auta. Co se odlomí, posbírají děti. Večer se pak na ulici rozhoří ohně a na pánvi se smaží banány v těstíčku, za korunu jeden kus.

Mimo obchodníky jsou Malgaši i velmi pracovití lidé a skvělí řemeslníci. Po celý den se lopotí na poli, čistí rýži nebo suší kukuřici. Přímo u cest vidíme kameníky roztloukat kameny na drobný štěrk. Sledujeme kováře, tesaře i řezbáře, okolo chrochtají domácí prasata. Někde těží z řeky jemný písek, jinde zase loví zlaté rybičky a drobné raky. Suší lýko raffia, ze kterého pak pletou různé podložky, košíky a tašky. Ženy a dívky perou, suší a žehlí prádlo. Děravé cesty zasypávají malí cestáři a čekají na drobnou odměnu. Stařík prodává třísky na podpal.

Zlatokopem na Madagaskaru

Mnoho z místních se živí jako zlatokopové. Nejvíce to pocítíme ve vesnici Ambatankanzo. Když přijedeme, je neobvyklý klid, všichni jsou na řece a rýžují zlato. Celý den se lopotí po pás ve vodě. Písek na lopatu, do talíře a pak opatrně štěrk vymývat. Dřevěný nebo plechový talíř ladně krouží po hladině. Napjatě čekáme, jestli se na dně zaleskne vytoužené zlato. Ano, je tam! O pár kilometrů dál další zlatokopové. Celá vesnice se lopotí za třpytivým práškem. Slunce pálí, po čele stékají perličky potu.

Okolo parku Isalo je zase půda plná drahokamů. Pod přísným dohledem pozorujeme lopocení v safírovém dolu. I na řece, kde se safíry vymývají ze štěrku.

Chudí a veselí Malgaši

Jedna Malgaška nás dokonce zve i do svého domku. V domě jedna postel, tři židle, věšák na šaty a malé rádio. Kuchyň se nevede, vaří se venku na ohni. Najednou nám připadá spousta věcí zbytečných, ale i mnohé starosti, které často my Evropané máme. Zjišťujeme, že i bez peněz se dá žít s úsměvem na tváři. Však i stará indiánská moudrost říká, že úsměv je víc než milion.

Spousta zelené vegetace, hned vedle krásného jezera pár jednoduchých chatrčí z bambusu, v ohradě několik krav zebu, chlouba rodiny, hrnec na ohni, v něm vařící se rýže zvedá pokličku. "Pojďte se podívat, co ještě máme!" - pobízí nás otec početné rodiny, kolem pobíhají výskající děti. Na stromě visí podivné žlutozelené plody ohromných rozměrů. Pod drsnou slupkou jackfruitu (Artocarpus heterophyllus) se skrývá žlutá šťavnatá dužina s velkými semeny. Ovoce chutná opravdu znamenitě!

FOTO: Kateřina a Miloš Motani
Další cestopisy a reportáže z Afriky najdete na www.HedvabnaStezka.cz.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Soutěž o nejkrásnějšího muže po africku. Tancují sedm dní a zdobí se od hlavy až k patě
• To nejlepší z HedvabneStezky.cz: Reinhold Messner o počátcích lezení v Patagonii
• Svědectví zdravotní sestry Lékařů bez hranic: O smrti, dětech, podvýživě a úsměvech