Laponsko, oblast za polárním kruhem, je původním domovem Sámů, etnika, které v historii muselo hodně bojovat za svá práva, jazyk a kulturu. Sámové a sobi tvořili odjakživa neodmyslitelné spojení.

Se zájezdem jsme do země Sámů jezdili především v zimě, cílem bylo hlavně Finsko. Systém neplacených chat určených lyžařům, mascherům či jezdcům na skútru uprostřed nedotčené přírody umožňuje volné putování severskou krajinou bez nutnosti tahat s sebou veškeré vybavení k táboření. Systém chat je i na ostrůvcích třetího největšího jezera Finska Inari. Když jsme už měli za sebou několikadenní putování oblastí Saariselka poblíž ruské hranice, vyrazili jsme ještě na dvoudenní putování po právě zamrzlém jezeře.

Když jsme už měli za sebou několikadenní putování oblastí Saariselka poblíž ruské hranice, vyrazili jsme ještě na dvoudenní putování po právě zamrzlém jezeře. FOTO: Radka Tkáčiková

Po druhé noci se dopoledne vydáváme zpět, čeká nás asi 18 km. Dá se dobře bruslit, trasu zvládáme celkem rychle. Odpoledne po občerstvení v autobuse zvažujeme další program. Okolo 20:00 plánujeme přejezd na západní stranu Finska k Muoniu. Většině účastníků zájezdu se již nechce do terénu, volí odpočinek s procházkou po městečku.

Potrhlý nápad

Já vyrážím na sobí farmu vzdálenou 14 km, stopa vede převážně podél silnice, orientačně naprosto jednoduché. Oteplilo se, ale je vlhko, jedu oblečená dost nalehko, počítám s rychlejší jízdou. Za chvíli za mnou vyráží i František, potkáváme se na farmě. Farmář nám vysvětluje, že letošní zima je dost krutá, v okolí se to hemží vlky a před třemi dny přišel o malého soba, kterého vlk zakousl v ohradě.

V ledvince mám jedno plechovkové pivo, výhodný obchodní artikl. Díky finské prohibici je vítána jakákoliv směna za český pěnivý mok. Není však za co měnit, sbírám tedy jen sobí paroh a rozhoduji se, že pojedu zpět ne příliš záživnou trasou podél silnice, nýbrž delší variantou po skutrové trase s následným napojením na běžecké okruhy v okolí Inari.

Motám se spletí skútrových stop, které se točí za farmou, snažím se zorientovat a najít tu správnou. Je to poměrně obtížné, na mapě splývají jezera s loukami, sněhu je hodně, z luk nevyčuhují ani keře. Vydávám se po jedné stopě, která vede požadovaným směrem, o tom, že jedu správně mě zanedlouho přesvědčuje i dřevěná značka na trase pro skutry a maschery.

Postupuji rychle, počasí není příliš příznivé a v mém spíše tréninkovém než výletním oblečení je vhodné jet svižně. Do mapy se už nedívám, trasa vypadá jasně a po nějaké době potkávám v protisměru dvě lyžařky, jediné na celé trase.

Neohroženě jedu dále

Jediný směrovník leží rozlámaný na zemi, ale nakonec se dívek na správný směr mého postupu ani neptám, není kam odbočit. Tipuji, že cesta zpět nebude delší než 20 km, za dvě až tři hodiny chci být zpět. Po pravé straně mi zapadá slunce, užívám si krásný polární západ, nicméně mi v ten okamžik nedochází, že mi slunce nemá zapadat vpravo, potřebuji jet na jihovýchod a já mířím na jih.

Po více než hodině se dostávám na menší jezero, koukám do mapy, nesedí mi to. Nesedí toho ale více, trasy nejsou najety přesně, občas vedou přes jezero, občas podél břehu. Na mapě je trasa naznačená jen přibližně. Žádnou zřetelnou odbočku jsem neminula, rozhoduji se tedy pokračovat. Doufám, že se cesta stočí více vlevo.

Za jezerem je to spíše cik cak lesem, nejrozumnější by bylo se vrátit. Nemám čelovku a ani čas na bloudění, ale já se tak nerada vracím. Pokračuji, pomalu se stmívá, mysl pracuje na plné obrátky. Koukám znovu na mapu, trasa, která vypadá, že je ta moje, vede o dost dál za Inari, které je mým cílem, ale měla by se napojit na silnici, kde je benzínová pumpa. Odtamtud už bych se dostala zpět k autobusu.

Pokračuji tedy dále… Přede mnou je malý kopeček, škrábu se na něj a doufám, že před sebou blíže či dále uvidím světla a silnici. Pohled na nekonečné lesy na všechny světové strany mě děsí. Žádné světýlko, žádná silueta budovy, široko daleko nejsou patrné žádné známky života. Kde to proboha jsem?

Hlavně nepanikařit!

Zaháním paniku, tu nesmím dopustit, jsem v pěkné kaši. Vrátit se zpět? Připadá mi, že jsem jela celou věčnost, je to daleko. Kupředu je však cesta nejasná, není se kam schovat, nemám mobilní telefon, nemám zhola nic. Nakonec se rozhoduji přece jen pokračovat.

Již je pološero a já nemohu zaplašit myšlenky na vlky, kterých je tu letos hodně. Sice nečekám, že by mě nějaký chtěl napadnout, ale přesto se fantazie nechá vyprovokovat rychle. Je mi zima, mám jen slabé běžecké rukavice. Snad nikdy jsem za polárním kruhem nevyjela tak nalehko, vždy mám u sebe rezervní teplé rukavice, dostatek oblečení na sobě a něco sladkého. Jen ten dnešní výjezd byl narychlo a nepočítala jsem s dlouhou túrou.

Přede mnou leží další jezero, tentokrát dost velké, minimálně dva kilometry k nejbližšímu břehu. Náhle v dáli vidím dvě rychle se pohybující se tečky. Skútry. Záchrana. Mávám, volám, což nemůže být slyšet. V šeru nejsem ani vidět.

Mizející tečky přede mnou mě deprimují. Vyndávám mapu, začínám lehce zmatkovat, kde to mohu být? Jezera ve směru kudy si myslím, že jedu, nejsou. Pokračuji a po deseti minutách zjišťuji, že mapu už nemám. Chyby se hromadí, vypadla mi z ledvinky, paroh za páskem však drží pevně. Uvítala bych ztrátu parohu, nikoliv mapy.

Tiché zoufalství

Vracím se, mapu naštěstí nalézám a jedu dál. Na konci jezera je překvapení - nějaký domek, vypadá to jako sezonní občerstvení. To přeci nemůže být hluboko v lesích, někde se musím napojit na silnici, domnívám se. Vše je zde zavřené, jen prázdné basy od coca coly jsou přede dveřmi.

Znovu se dívám na mapu, ale již na ni nevidím, nemá to cenu. Pokračuji. Spát a zahřát se není kde. Trasa se neuvěřitelně kroutí v lese, zdá se, že si tu někdo pěkně vyhrál.

V duchu se modlím, ať se objeví nějaké stavení. Nic. Jen další jezero, jedu pomalu. Jen těžko lze udržet stopu, vše splynulo s tmou. Po levé straně vidím siluetu připomínající srub, mířím k ní. Bohužel je to jen skála na břehu, vracím se, ale nemohu nalézt skútrovku. Osahávám zem, nebýt situace jaká je, přijde mi to komické. Nyní mi však do smíchu není, nenajdu li cestu kupředu, nezbývá mi než chodit do rána dokolečka, abych nezmrzla. Už mám v nohách několik desítek kilometrů a narušená psychika sil nedodává. Rozhodně mě neuklidňuje skutečnost, že jsme již měli s autobusem zahájit přejezd a že nikdo neví, kde jsem.

Obávám se, aby mě nezačali hledat či nenahlásili mé ztracení policii. Je již jedenáct hodin v noci, paroh a plechovkové pivo stále vezu, vypít si ho netroufám, alkohol je to poslední, co nyní potřebuji. Již se vleču, jezera jsou teď spása, v lese se skútrovka již nedá najít, po jezeře je pohyb snazší.

Světýlko!

Malé sobě pokousané od vlka na farmě. FOTO: Radka Tkáčiková

Na dalším jezeru pohlédnu doleva a nevím, zda bdím či sním. Vidím světýlko. Pohádka či realita? Opět odbočuji, snad to nejsou halucinace. Přibližuji se a vidím obrysy srubu. Zázrak. U srubu zaparkované dva skútry, otvírám dveře, popsat překvapení dvou majitelů skútru nelze. Zřejmě mají pocit, že o půlnoci nemůže do srubu vrazit potmě lidská bytost.

Na zádech paroh, z ledvinky vytahuji pivo na uvítanou. Koukají a nejsou schopni promluvit. „Kde jsem? Potřebuji zachránit.“

Konečně promluví: „Odkud jsi přijela? Sedni si, napij se.“

„Ne, nemohu, potřebovala bych, abyste mě na skútru odvezli k silnici a potřebuji zavolat někomu do autobusu, že žiji.“ Odvoz radikálně odmítají, ve tmě se dál nevydají, prý je to pěkně daleko. Zavolat jsou ochotni, ale není tu signál. Nabízí, že mě popovezou na jezero a zkusíme signál najít. Ale jak jsem si sedla, nejsem již schopna dalšího pohybu. Únava se nakumulovala a já mám dost. Jsem nadoraz.

Domluvíme se tedy, že pojedou beze mě a zavolají na finské číslo policie a požádají, aby vyřídili vzkaz na policejní stanici na Inari a odtud zašli vyřídit vzkaz do autobusu. Ten stojí blízko stanice a rozeznat prastarý český autobus nebude problém.

Zasloužený odpočinek

Dostávám horkou čokoládu s whiskou, nakopne mě jen natolik, abych se pohodlněji uvelebila na dřevěné lavici. Finové přijíždí asi až za půl hodiny, pokrytí je zde špatné, ale podařilo se někam dovolat, tak doufám, že se vzkaz dostane, kam má.

Ukazují mi na mapě, kde se nalézám. Nevěřím vlastním očím, na takovou štreku bych za normálních okolností vyrazila s plným vybavením minimálně na čtyři dny. To už jsem plánovala loni, ale absence srubů v této lokalitě mě od realizace odradila. Jela jsem přímo na jih, školácká chyba, na silnici bych nedorazila ani do rána.

Finové mi ještě oznámili, že se právě chystali jít spát, světýlko, které jsem viděla, byla svíčka v okně, kterou se právě chystali zhasnout. To byla opravdu záchrana doslova za pět minut dvanáct.

Usínám hned. Ráno se budím okolo sedmé, chlapci spí, hodlám vyrazit sama. Koukám na mapu, to bych měla za světla a trochu odpočinutá stihnout za dvě až tři hodiny. Chlapci se budí a od nápadu vyrazit mě odrazují, je to prý mnohem dále, skútrovka není projetá přímo, jak je na mapě, mám počkat, vezmou mě, ale balí pomalu, užívají si pohody.

Shledání se zájezdem

Moje nervozita se zvyšuje, nechci už zájezd zdržet více, už z tohoto zdržení mám výčitek svědomí plnou hlavu a zda se informace, že jsem v pořádku dostala tam, kam měla, také nevím jistě. Ale čekám, včerejšek byl dostatečným varováním. Nakonec přece jenom vyrážíme, chlapci mi půjčují teplé palčáky a bundu, jednou rukou držím lyže, druhou se držím řidiče.

Jedeme hodně svižně, přesto nám cena k silnici trvá přes hodinu. Tam již stojí náš autobus, vzkaz byl vyřízen i s dodatkem, že budu ráno právě na tomto místě. Se studem přicházím do autobusu, ale žádné vyčítavé pohledy mě nevítají.

Posbírám několik lahví alkoholu, ve Finsku je to velmi cenný dárek. Finové září, dnešní noc budou mít s českým rumem a fernetem mnohem veselejší. Já se postupně dozvídám o nervozitě panující v autobuse po setmění. To, že jsem se nevrátila, bylo nahlášeno. Prý mě vyrazila hledat skupina hasičů, viděli mé stopy, ale pak se vrátili. Policie vzkaz do autobusu vyřídila, tak po půlnoci si všichni připili na mé zachránění a v klidu usnuli.

Takhle hloupě jsem v životě ještě nezabloudila. Vždy, když jsem si nebyla jistá, kde jsem, nakonec „jsem se našla“. Až tentokrát ne…

AUTORKA: Radka Tkáčiková
Další cestopisy a reportáže z Evropy najdete na www.HedvabnaStezka.cz.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• OBRAZEM: město zlikvidované epidemií SARS. To je Ngau Tau Kok
• Exkluzivně: Nejkrásnější fotografie roku podle National Geographic
• Indie: Dhobi Ghat je největší prádelna světa. A perou tam jen muži