Za vulkány Chile (IX.): Mezi vulkány Chile. Do míst, o kterých průvodce mlčí

V minulém díle speciálu vás Miloslav a Zuzana Druckmüllerovi zavedli ke kráteru Quizapú. V devátém díle se podíváme do středního Chile…

Za vulkány Chile (IX.): Mezi vulkány středního Chile. Do míst, o kterých průvodce mlčí
Za vulkány Chile (IX.): Mezi vulkány středního Chile. Do míst, o kterých průvodce mlčí
Zdroj: archiv

Chile je nejpříjemnější zemí na světě, říká profesor Miloslav Druckmüller. Kdybyste ho potkali, jak se svou ženou Zuzanou šplhají do čtyřtisícových výšek této jihoamerické země, sotva byste do nich řekli, že on vyučuje matematiku na Vysokém učení technickém v Brně a ona informatiku a fyziku na brněnském gymnáziu. Jenže asi nepotkali. Tam, kam oni chodí, nenarazí skoro nikdy na jediného živáčka. V devátém díle vás zavedou do středního Chile…

Na vrcholy chilských sopek. Výjimečné fotografie Miloslava a Zuzany Druckmüllerových

V naší nejoblíbenější horské oblasti Chile – národních parcích Altos de Lircay a Siete Tazas ve středním Chile a území mezi nimi jsme strávili několik vícedenních treků a na všechny velmi rádi vzpomínáme. I na ty, které jsme pak mohli charakterizovat „cesta byla cílem“ - následující text a fotografie budou z jednoho z nich. V této oblasti je totiž stále co objevovat…

Cesta od konečné autobusu veřejné dopravy vždy začíná řídkým lesem z obrovských nádherných pabuků Nothofagus. Tito obři mají velmi malé listy, rostou výhradně na jižní polokouli, a to často v místech, kde už jiné stromy nebo keře růst nedovedou. Konkrétně v této oblasti je problémem nedostatek vláhy, les přechází v poušť. Pabuky umějí mimo jiné i díky pouze drobným lístečkům vodou skvěle šetřit.

 

Má-li člověk štěstí a je tam ve vhodném týdnu, kdy se v nejnižším patře pralesa objevují květy, může natrefit na nádherný růžový amarylis Rhodophiala rhodolirion. O týden později bude na tomto místě už jen několik seschlých listů (dole vlevo). Ještě než skončí les, přivítá návštěvníka této krajiny první sopka. Jmenuje se El Fraile, má 1941 metrů (dole vpravo), a protože se nachází ještě ve vlhčí oblasti, je zeleně zarostlá. Nicméně její pro sopku typický kuželovitý tvar včetně vrcholového kráteru nelze přehlédnout.

  

Měli jsme sice plán, kam chceme dojít, ale tentokrát se v praxi projevil „vstřícný“ přístup strážců národního parku, a to za všech okolností. Když jsme jim při vstupu do národního parku sdělili naši plánovanou trasu, zcela nám ji schválili. Tvářili se, že cesty, o kterých mluvíme, nejen že určitě existují, ale jsou zřetelné a dobře průchodné. To jistě potěší, ale pro příště víme, že tito státní zaměstnanci o pěšinách na území parku nevědí vůbec nic a schválí cokoli. Vstupujícímu turistovi tím udělají radost. Cesta, která byla na mapě, v terénu v lese zmizela a my jsme se rozhodli jít podle doma připravených GPS bodů oměřených z mapy nebo spíše malůvky nejasné kvality. Skutečná mapa této oblasti tehdy na světovém trhu neexistovala. Někdy jsme šli spíše „necestou“ (dole vlevo), ale po nějaké době prodírání se vyšlapaná pěšina opět objevila, pak zase zmizela atd. Bylo ovšem důležité se dívat nejen dopředu, ale také kam šlapeme. Snadno bychom totiž mohli zašlápnout nádhernou orchidej Chloraea alpina (dole vpravo).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsme se prodrali křovím a vystoupali na hřeben, naskytl se nám fantastický panoramatický pohled. Vrcholek vlevo je Cerro Manantial Pelado (3 046 m), velká sopka uprostřed je Volcán Descabezado Grande (3 953 m) a vpravo je vidět sopku sopka Cerro Azul (3 788 m). 

 

 

Na hřebeni sice pěšina také střídavě byla a nebyla, ale po zřetelném hřebeni se jde snadno. Po průchodu pemzovou sopečnou pouští s několika oázami…

  

 

 

 

 

 

 

 

… a překonání dvou sedel ze sopečné pemzy se nám naskytl pohled na další velkou sopku Peteroa (4 100 m) - uprostřed obrázku dole. Z jejího bočního kráteru Azufre stoupaly sopečné plyny a stále nad ní vznikaly mraky.

 

Mimo jiných konzervativních metod hledání další cesty jsme používali i ty méně tradiční, když bylo potřeba prozkoumat oba břehy řeky:

 

Výsledkem našeho průzkumu bylo, že tudy naše plánovaná cesta nevede, a kudy vede, musíme ještě zjistit.

Zato jsme se vypravili do oblasti, která už na oficiální mapě vůbec není, žádný knižní průvodce se o ní nezmiňuje a ani dodatečně jsme o ní nikde neslyšeli ani nečetli. Poradil nám ji místní honák krav. Byla to od něj velmi cenná rada a jsme za ni dosud velmi vděčni.

Náš původně neplánovaný výlet vedl k vodopádům na potoku San José (sv. Josefa) protékající pevnými čedičovými břehy s fantastickými útvary sloupcové odlučnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články