Příběh Antarktidy: Od Třetí říše až po předmět mocenského zájmu
Antarktida je nejdrsnější světadíl a lidé se tu nikdy natrvalo neusadili, jediní obyvatelé jsou vědci. Přesto je dobývání Antarktidy příběhem neustálých změn, konfliktů a bojů o moc. Antarktida je podle Antarktického smluvního systému považována za nadnárodní území, které může sloužit jenom vědeckým účelům. Ale na jak dlouho?
Od účasti Václava Vojtěcha v Byrdově expedici se celých 28 let nikdo z Čechů do Antarktidy nedostal. Za tu dobu se tam ale změnilo úplně vše. Po Byrdově první „letecké“ expedici z roku 1929 se antarktické neznámo zmenšilo na 12 milionů km2.
Tajemná bílá plocha pomalu mizela z mapy světa, ale jiná záhada se už tlačila na její místo. Co je vlastně pod ohromným ledovým pokryvem? Pevnina, nebo souostroví?
Sám a sám
V roce 1934 se Richard Evelyn Byrd do Antarktidy vrací s druhou expedicí a opět na „své“ místo do Velrybí zátoky. Tábor z roku 1929 nalezne neporušený, jen se k němu přes sníh a led musel prohrabat. Expedici charakterizuje hlavně Byrdův pokus o přezimování v Předsunuté základně asi 180 kilometrů jižně od tábora Malá Amerika.
Vše probíhalo úspěšně až do okamžiku, kdy se mu ucpal odvod spalin od malého benzinového motoru, který poháněl dynamo, a Byrd se na konci května těžce přiotrávil kysličníkem uhelnatým. V odesílaných radiových zprávách se snažil nedávat nic znepokojujícího znát. Nechtěl, aby se za ním někdo v tomto období vypravil.
Měl štěstí, z povahy pravidelných depeší se podařilo vytušit, že s ním není něco v pořádku. Ovšem až 11. srpna se k němu ve sněhových bouřích a na druhý pokus dostal záchranný tým. Schopen převozu do Malé Ameriky byl až po dvou měsících.
O svém pobytu v Předsunuté základně napsal Byrd knížku Sám a sám (angl. Alone; vyšla i v češtině). Dodnes nepřekonatelné líčení všedních antarktických dnů v období polární zimy. Jeho pobyt v Předsunuté základně byl jen malou částí z ohromného záběru expedice, která prozkoumala asi 1 125 000 km2 dosud neznámých oblastí a jejíž členové byli specialisté z 22 vědeckých oborů.
Ženy, lovci, vědci, politici a vojáci
V Antarktidě se konečně objevují i ženy. První, která vstupuje na kontinent, se jmenuje Caroline Mikkelsenová. Pochází z Dánska a je manželkou kapitána norské velrybářské lodi Thorshavn Klariuse Mikkelsena. Spolu s ním a několika dalšími muži doveslovala 20. února 1935 k pobřeží poblíž 79. východního poledníku.Vztyčili tu norskou vlajku a uspořádali menší piknik s kávou a sendviči. Na památku po Caroline ještě pojmenovali blízký kopec - Mount Caroline Mikkelsen - 69°45′ jš. 74°24′ vd.
První ženy, které v Antarktidě přezimovaly, byly Američanky. Edith Ronneová, manželka velitele expedice Finna Ronneho, a Jennie Darlingtonová, choť jeho zástupce a šéfpilota expedice. Stalo se tak v roce 1947 na ostrůvku Stonington v Markétině zálivu u jihozápadního pobřeží Antarktického poloostrova. Jennie Darlingtonová o přezimování (po deseti letech) vydala vzpomínkovou knihu - My Antarctic Honeymoon (Moje líbánky v Antarktidě). Éra čistě mužského kontinentu skončila.
Velkoněmecká říše sahala až na Antarktidu
Státy, které Antarktida zajímá, se snaží si ji mezi sebou rozparcelovat. Vyhlašují zde oblasti svých zájmů a kontinent na dobových mapách připomíná rozkrájený koláč. Angličané se například intenzívně zajímají o Antarktický poloostrov. Jsou pragmatičtí - odtud je nejblíže k obydleným oblastem.
O stejnou oblast usilují i Argentina a Chile. Od 30. let se v Antarktidě objevují i Norové. Loví zde velryby a pronikají do neznámých míst a stejně jako ostatní, bez ohledu na jejich názory zabírají rozsáhlá antarktická území.
Svá teritoria si nárokují Austrálie, Nový Zéland a Francie. Se svou expedicí a představami se objevují i Němci. S lodí Schwabenland zakotví v prosinci roku 1938 u pobřeží princezny Marty. Piloti expedičních hydroplánů snímkují a filmují krajinu pod sebou co nejvíc do hloubi kontinentu po obou stranách nultého poledníku. Objevené území pojmenují Nové Švábsko. Až do konce druhé světové války se na všech německých mapách Nové Švábsko označuje jako součást Velkoněmecké říše.
Jak rozkrájet antarktický koláč
Otázka: „Jak rozdělit Antarktidu a co potom s ní?“ se pro řadu států stává stále důležitější. Bublání rozporů při vytyčování sfér vlivů se naštěstí zásadně nedotýká výzkumných prací a Antarktida vědce neustále překvapuje.
Mezi předválečné senzace patří objev mimořádně odolných mikroorganismů. Na několik tisíc let tam zamrzly v ledu, ale stačilo led rozehřát, a ony ožily.
Druhá světová válka dosáhla i na samotný jih planety. V oblasti Grahamovy země, Jižních Shetland a Antarktického poloostrova tehdy vznikají, hlavně ze strategického hlediska, první celoročně obývané stanice. Dál sem expandují Britové, svůj zájem o kontinent zvyšují Chilané a Argentinci. Dochází k intenzivnějším konfliktům, některé vědecké stanice jsou zakládány s přímou podporou vojáků.
Pro všechny, kteří tehdy brali Antarktidu jako oblast svých prioritních zájmů platilo bez rozdílů: „Nebýt tady dnes, znamená nebýt tady v budoucnu vůbec!“
Operace High Jump
Rok po konci druhé světové války vypravují Američané největší samostatnou antarktickou expedici poválečného období. Vše má v režii jejich válečné námořnictvo. Operace High Jump se účastní 4 000 mužů na 13 vojenských plavidlech, včetně letadlové lodi a ponorky.
Mezi účastníky ale najdeme jen 40 vědců a 11 novinářů. Velitel? Teď už kontraadmirál Richard Evelyn Byrd. Záměrem bylo udělat průzkum a snímkováni skoro celé pobřežní antarktické zóny a vycvičit co nejvíc lidí pro akce v tak drsném podnebí. Operace pokryla území o velikosti přibližně poloviny území Spojených států a z toho víc než 880 000 km2 bylo spatřeno poprvé. Slabinou expedice byl malý rozsah detailní vědecké práce. I Američanům začínalo být jasné, že komplexní výzkum kontinentu, od budování stanic po dlouhodobé vědecké bádání už přesahuje možnosti jakéhokoliv osamocené země.
V roce 1952 dochází ke (z dnešního pohledu k bizarním) střetům a incidentům v oblasti Jižních Shetland. Nás ostrově Deception se nemohou dohodnout Britové, Chilané a Argentinci, kde a jak budou stát budovy jednotlivých stanic. Vědce při vyloďování z moře podporují malé vojenské lodi…
Podívejte se v naší fotogalerii na úžasné fotografie mořských živočichů z Antarktidy
Množí se úvahy na téma „Jak dál s Antarktidou?“ V jednom z prosincových čísel New York Magazine z roku 1954 je možné si přečíst: „Některé oficiální osobnosti se domnívají, že ve světle vojenských otázek budoucnosti Západ musí kontrolovat Antarktidu jako ideální střelnici pro zkoušky termonukleárních, chemických a bakteriálních zbraní."
Tehdy to byl jeden z extrémních názorů, dnes absolutně neakceptovatelný, ale jasně ukazuje na jakém rozcestí problematika dalšího směřování Antarktidy stála.
Mezinárodní geofyzikální rok
Myšlenky vedoucí k intenzivnímu a společnému objevování a spravování kontinentu začínají pomalu převládat od roku 1950. Základem pro ně byly zkušenosti z pořádání Mezinárodních polárních roků 1882–1883 a 1932–1933. Ty byly věnovány hlavně Arktidě, ale připravovaný Mezinárodní geofyzikální rok předpokládal koordinovanou vědeckou spolupráci na celé planetě a pro Antarktidu šanci na začátek éry společné vědy.
Byl plánovaný na období 1957–1958 a do jeho programu poprvé velmi silně promluvili i Rusové. Skryté soupeření tehdejšího Sovětského svazu s USA na poli vědy slibovalo v Antarktidě zajímavé výsledky. Všem bylo zřejmé, že hlavním směrem dalšího postupu ve výzkumu Antarktidy musí být vybudování celoročně obyvatelných stanic, nejen na pobřeží, ale přímo v centrální části kontinentu.
V konečné fázi se na spolupráci dohodlo dvanáct států a předpokládalo se, že v průběhu Mezinárodního geofyzikálního roku bude ve vybraných oblastech fungovat 40 výzkumných stanic. Nejobtížnější plány si před sebe postavili právě Rusové a Američané: vybudovat stálé stanice na jižním pólu, pólu nedostupnosti a v oblasti geomagnetického pólu.
Dnes už to tak grandiózně nevypadá, stanice tam pracují, nebo nějakou dobu pracovaly, většinu představ se podařilo zrealizovat. Před půl stoletím to ale byly jen sny namalované na mapě a podrobněji rozkreslené v plánech a náčrtcích. Ti co se je chystali zhmotnit, se neměli pořádně o co opřít, protože se ještě nikde na světě v takových podmínkách ještě nestavělo. Psal se rok 1957 rok a lidstvo stále přesně nevědělo, jak vypadá jeho domov.
V Antarktidě leželo neprobádané území o rozloze větší než Austrálie, přes 8 milionů km2, které zatím nikdo nespatřil…
