Cesta za Nebeskou bránu na motorce

Smaragdové řeky, mozaiky terasových polí a pestré šaty květinových Hmongů. To vše a mnohem více skýtají hřebeny Dong-Vanského krasu, připomínající majestátní hřbety vodních buvolů. Na cestu do Méo Vac jsem však raději zkrotil koňské síly a osedlal si motorku…

Cesta za Nebeskou bránu na motorce
Cesta za Nebeskou bránu na motorce
Zdroj: archiv

V pátek podvečer se Johnny Nam Tran podrbal na pěstěné, ale řídké bradce.„Nevidím to dobře,“ zakroutil odevzdaně hlavou. Ha Giang se beznadějně ztrácel v mlze, ze které okolní horské štíty nesměle vykukovaly jako mléčné zuby.

„Zítra ráno budeme moudřejší,“ procedil mezi slabikami trochu zeleného čaje a před sílícím deštěm schoval motorky. Dívky, které si to v pyžamu štrádovaly přímo prostředkem silnice si však s nepřízní počasí evidentně nedělaly hlavu…

Klepání na nebeskou bránu

„Vstávej,“ dopadnou brzy z rána rány na dveře . Za nimi stojí Johnny a ještě v polospánku mi vysvětluje, že pokud chci vyrazit na cestu, je ten pravý čas. Za chladivých ranních paprsků připevňujeme na motorku zavazadla a Nam mi dává poslední instrukce: „Drž se hlavní cesty, nemůžeš se ztratit,“ ukazuje na mapu, „ a kdyby ses dostal do problému, tak mi zavolej.“

Za souhlasného pokývání nakopnu motorku, rozloučím se a přidám plyn. Po několika set metrech konečně setřesu nervozitu a uvolněné soustředění mi umožní vnímat krajinu, která výrazně získává na převýšení. Proudící vzduch a jeho víry mi připomenou řeku a její meandry. Za pár hodin projíždím průsmykem Nebeské brány a živ a zdráv pokračuji dál jednou z nejchudších provincií Vietnamu směrem k čínským hranicím.

Stěžejní dopravní prostředek FOTO: Michal Josephy Ještě v pyžamu FOTO: Michal Josephy

Neředěnou sílu horské scenérie v sobě koncentrují lidé, které potkávám po cestě. Denodenně obhajují svoji existenci v náročném horském terénu, a tak se podobají k nejživotaschopnějším výhonkům, kterým dala ze země vyvstat síla fýsis.

Utrženi ze řetězu

Do Dong Vanu jsem dorazil pozdě večer, takže jsem na druhý den potřeboval kromě motorky nakopnout i sám sebe. V oprýskané koloniální kavárně z roku 1912 se posilňuji silnou kávou připravenou pomocí french–pressu a vydávám se na cestu, která má vše završit tou nejvybranější smetánkou.

Ma Pi Leng FOTO: Michal Josephy Tradiční "traktor" vietnamského venkova  FOTO: Michal Josephy Políčka  FOTO: Michal Josephy

Nejsem příliš na přírodu, tudíž od štreky do Méo Vacu neočekávám žádné zázraky. Zcela proti mé vůli se mě však zmocní tak silný emocionální stav, který nedokáži adekvátně popsat, a tak mlčím a nechávám jej na sebe pouze působit. V okamžiku, kdy kaňon Ma Pi Lengu prořízne smaragdová žíla řeky Nho Que, zamrznu v čase. Obzor vnímání se roztáhne do širokoúhlého vědecko-fantastického filmu, na který navzdory teplému počasí nezírám s otevřenou pusou, ale se zatuhlou a sklaplou čelistí.

Panty mi uvolní až nedělní trh v Méo Vacu, pištění selat a ze řetězu utržené tele. Podobně uvolněná je i celá tržní směna: vesničané popíjejí rýžovou pálenku, ládují se Pho Bo a ta nejroztodivnější horská etnika hýří nejen barvami, ale i dobrou náladou.

Zen a umění řízení motocyklu

Jakmile se nasytím hostiny dojmů, nasednu na motorku a vydám se na cestu zpět; toho dne mám ještě v plánu dobýt Lung Cu, posvátné místo na samém předělu čínských hranic. To se mi nakonec podaří, ale to ještě netuším, že na dongvanskou základnu dojedu poněkud na hraně.

Trh v Meo Vacu  FOTO: Michal Josephy Hmongská žena FOTO: Michal Josephy Parádnice FOTO: Michal Josephy

Asi v polovině cesty se v zatáčce potkám s buvoly jdoucími z pastvy, a na mokrém podkladu položím stroj. Vše se naštěstí obejde jen s naraženinami, odřeninami a v ohnuté stupačce zaseknutou trojkou, se kterou jsem nucen dojet až na základnu.

Drsná krása hor si nakonec vybrala svou daň, ale přesto jsem ve výsledku zůstal v profitu. Jízda na motorce mi kromě fyzického kontaktu se širokým a jinak špatně dostupným prostředím zprostředkovala jistý druh „zenové meditace“. Díky ní a pobytu ve vysoké nadmořské výšce jsem dosáhl kýženého nadhledu a zklidnění mysli, což mi ale zároveň přišlo tak zneklidňující, že jsem začal přemýšlet o návratu do civilizace plné „potřebných“ vznětů a podnětů. Jak jsem si přál, tak se i stalo.

Po návratu domů jsem se stal terčem náletů často nadbytečných informací, které jiskřily a dopadaly ze všech stran. Od té doby se mi ještě volné plynutí a soustředění na právě probíhající okamžik znovu nepodařilo nastartovat…

Související články