Jak uhlí podporuje vzbouřence v Indii

Maoističtí radikálové našli opěrný bod v džunglích oplývajících nerosty. Používají přitom násilí a vydírání. Celou rportáž Anthonyho Loyda a fotografky Lynsey Addariové, z níž je tato ukázka, najdete v dubnovém čísle National Geographic.

Zdroj: Lynsey Addariová

Ozbrojený muž na okraji džungle žil a zemřel pod různými jmény. Někteří lidé mu říkali Prašánt, jiní ho znali pod jménem Paramdžít. On sám si někdy říkal Gólpádží a vyměňoval si toto falešné jméno s jiným povstaleckým vůdcem, aby zmátl indické úřady, které usilovaly o jeho dopadení. Krátce před naším setkáním zabíjel a používal ještě jiné jméno, „soudruh Manas". Vystoupil ze stínu mohutného ořešáku s kulometem v rukou. Jeho drobná postava i tvář nesly viditelné stopy vyčerpání způsobeného malárií a břišním tyfem, válkou a džunglí.

Den už byl starý a slunce viselo nízko nad obzorem. V tmavnoucí zeleni nedalekých rýžových políček bylo možné vytušit siluety asi desítky dalších bdělých a vyčkávajících ozbrojenců. Manas a jeho muži byli na cestě a neměli čas na řeči.

V Indii jsou známí pod jediným jménem: naksalité, maoističtí vzbouřenci v jádru nejdelšího a nejhlouběji zakořeněného vnitřního indického konfliktu. Válku, jež se táhne desítky let a stála Indii více životů než vleklý konflikt v Kašmíru, označil bývalý indický premiér Manmóhan Singh za „největší vnitřní bezpečnostní hrozbu". Teprve sedmadvacetiletý Manas a jeho muži pouhých 24 hodin před naší schůzkou ze zálohy přepadli a zabili šest policistů a dalších osm zranili. Útok se odehrál na druhé straně pásma nízkých kopců, na jejichž úpatí jsme se potkali.

Událost vrátila naksality zpátky na první stránky indických novin a bezpečnostní síly se chystaly k rozlícené odvetě. V celé oblasti se pohybovaly hlídky a vrtulníky, prohledávaly vesnice a pročesávaly džungli. Podle zdravého rozumu by naksalité měli být spíše přežitkem minulosti, než ve jménu čínského komunistického vůdce Maa dlouho po jeho smrti bojovat a zabíjet v zemi, kterou Mao nikdy ani nenavštívil a která je ještě k tomu jadernou mocností. Ale této válce, jež je vedena ve stínu prudkého rozmachu indického energetického průmyslu, hodily záchranné lano požadavky rozvoje a globalizované ekonomiky. Katalyzátorem obnoveného boje se stala těžba nerostných látek a právo na půdu.

Energetické potřeby Indie a poptávka po surovinách tedy propojily naštvané zabijáky z džungle s těžbou uhlí a výrobou oceli a energie. Připoutaly naksality k jedné z nevíce znevýhodněných skupin indických obyvatel – ádivásíům, původním kmenovým obyvatelům Indie. Povstání naksalitů – podněcované zastrašováním, vydíráním a násilím – se tedy nestalo podivnou úchylkou spjatou s minulostí, ale symbolem konfliktu, který může být předznamenáním budoucnosti. Staví vývoj proti tradici a epicentrem dění jsou indické státy s nejbohatšími nalezišti nerostů.

Manas je navzdory svému mládí naksalitským „velitelem zóny" a nepochybuje o tom, že sociální křivdy vůči chudým nakonec jeho věci zajistí vítězství. Svržení vlády v Dillí považuje za nevyhnutelné.

„Dospělý tygr zestárne a zemře," ujistil mě a v očích mu plálo stejné světlo jako radikálům na celém světě. „Vláda, kterou se snažíme svrhnout, je stará, zahnívá a brzy zemře. Naše revoluce je mladá a předurčená k růstu. Takové jsou zákony vesmíru. V bitvě mezi politiky a novou společností vedenou lidem musí zvítězit lid."

Hovořil, dokud poslední kousíček slunce nezmizel za stromy, a potom se svými muži zmizel ve stínu. Bezpečností síly se blížily a nikdo z nich nechtěl být obklíčen.

Související články