Hmyz – společně s pavoukovci, korýši a dalšími skupinami bezobratlých – patří do největšího kmene živočišné říše, členovci. Krabi, humři a krevety jsou zástupci korýšů. Na první pohled vypadají jako podivná anténkovitá monstra, občas hodují na organickém odpadu, ale v naší kultuře jsou považovány za delikatesu.

Blízce příbuzný hmyz je oproti tomu a priori špinavý, odporný a nechutný – a tedy k pojídání nevhodný. Nepřicházíme však „díky vybranému vkusu“ o nutričně hodnotný zdroj potravy pro snížení rostoucí podvyživenosti světové populace, která v roce 2012 dosahovala dle údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství cca 870 milionů?

 

Ze života hmyzu:

„O co, že nesníš tohohle brouka!“ – dolehne k člověku odněkud z louky dětství, na níž kdysi chytal „koníky“.   Sázka, hec, překonání strachu či „kulturního tabu“ ostatně dodnes představuje hlavní popud pojídání hmyzu v rámci euroamerické kultury. Starým zákonem tohoto přístupu budiž dětská kniha Jak jíst smažené červy (1973), v níž Thomas Rockwell popisuje, jak se jeho hrdina kulinářsky popasoval s tím, že musel sníst 15 červů za 15 dní.

Co za tímto většinovým postojem vězí? Podle entomologa Johna Wooda nám v jezení hmyzu brání estetický vkus, ale i skutečnost, že jej klasifikujeme jako škůdce. Servítky si nebereme ani k těm, kteří si na něm pochutnávají: považujeme je za primitivy či téměř „opice“.

Entomofágie – využívání hmyzu jako potravy – však rozhodně není rozšířena jen mezi šimpanzi či „divochy“. Podle etnobioložky Juliety Ramos-Elorduy existuje zhruba 1500-2000 druhů jedlého hmyzu, které jsou výběrově a v různých fázích života konzumovány více než 3000 etnickými skupinami v 113 zemích, kterým dominují asijské, africké případně latinsko-americké kulturní okruhy.

Evoluční psycholožka Heather Looy se domnívá, že se náš odmítavý postoj k pojídání hmyzu hlouběji zakořenil v souvislosti s rozvojem zemědělství a chovem dobytka. „Každý brouk“ byl zobecněn na úhlavního nepřítele a škůdce, který musí být ovládnut či zničen pesticidy, nečinícími ve svém účinku rozdílu.

Kulturní odkazy na pojídání hmyzu přitom můžeme najít i v pilířích západní civilizace : Kobylky, sarančata a cvrčci jsou ve Starém zákoně zapsány à la carte mezi povoleným jídlem (Leviticus 11: 21 -22). Jejich vysokou nutriční hodnotu ocenil i Jan Křtitel –neboť mu létající, ale i po zemi chodící kobylky pomohly přežít v poušti - a řecký filosof Aristoteles pro změnu opěvoval cikády pro jejich výtečnou chuť.

O vkusu a broucích na skus

Číst si o pojídání hmyzu může být i příjemný zážitek. Situace se změní, dojde – li na lámání chleba a měli bychom skutečně nějakého „broučka“ pozřít. Hmyz může být stokrát upraven „al dente“, ale i tak se nás zpravidla zmocní nechuť a odpor. Tato evolučně preformovaná reakce vznikla v průběhu vývoje člověka na základě „instinktivní signalizace“, která dávala červenou tomu, co pro nás nebylo dobré a mohlo by naši fitness výrazně poškodit.

V oblasti jídla jsou to zejména nejedlé, tedy například jedovaté, hnijící či vařící potraviny. Platí to však i v případě jedlého, výživného a často chuťově dobrého hmyzu? Z bio –logického hlediska nikoliv, jelikož hmyz je podle antropoložky Julie Lesnik „ten pravý paleo protein“, který byl po dlouhá tisíciletí významnou součástí výživy našich vývojových předchůdců.

Podle Paula Rozina, psychologa zabývajícího se rolí jídla v lidské kultuře, však v tomto případě vstupují do hry sociální faktory. Ve společenské rovině totiž nechuť či odpor brání sociální kontaminaci. Rodiče, učitelé či vrstevníci nám prostřednictvím sociálního učení vtiskují, co je pro nás dobré, s kým se stýkat, nebo naopak nestýkat. Vkus, který je etymologicky příbuzný s kousáním, zakoušením či pokušením (srov. ruské kusať, iskušenie) pomáhá v tomto ohledu rozlišovat společenské skupiny a udržovat „společenský řád“.

Z tohoto pohledu působí hmyz v naší společnosti jako vetřelec, který ohrožuje naši psychickou a kulturní identitu; spojujeme jej totiž se sociálními skupinami, kterým připisujeme chudobu, zaostalost a nevkusnost, a nechceme do nich patřit.

Antropoložka Neringa Klumbyte vykreslila toto spojení jídla a kulturní identity na příkladu kauzy „ sovětských salámů“. Takto marketované uzeniny totiž zcela ovládly litevský trh poté, co se Litva v roce 1990 odtrhla od Sovětského svazu a stala se samostatnou republikou, v níž mělo být cokoliv „sovětského“ hluboce pohřbeno a zapovězeno. Tyto dostupné salámy však lidi spojovali s kvalitním, nešizeným a na poměry luxusním výrobkem „starých časů“, který jejich identitu posiloval v nejistých časech, ale zároveň je díky nové technologii a složení posouval blíže k „modernímu Západu“.

Mravenčí pomfrity a cvrček na talíři

Člověk by řekl, že na takovém malém cvrčkovi oproti salámu nic není, protože je to „kost a kůže“. Nicméně například 100 gramů obsahuje 121 kalorií, 12,9 gramů proteinu , 75, 8 mg železa, 5 gramů karbohydrátů. Dle údajů National Geographicu poskytne konverze 45 kg krmiva cca 4, 5 kg hovězího, ale 4 krát více cvrččího. Ve srovnání s kuřaty, která obsahují využitelné 55 % jedlé masy, disponují dospělí cvrčkové více než 80 % .

Hmyz obecně je velice bohatý na bílkoviny, aminokyseliny, nenasycené mastné kyseliny, vápník a železo. Najdeme mezi ním jak karbohydrátové gainery, tak vysoce koncentrované proteiny, které se z většiny samy čistí a filtrují díky antibiotickým látkám tvořících se v exoskeletu.

Přestože se o pojídání hmyzu hovoří zejména v souvislosti s dlouhodobě udržitelným zdrojem pro hladovějící populace, ohřeje se občas i v kuchyni „civilizovaného Západu“. Není bez zajímavosti, že se tento trend pokusil již v roce 1940 nastartovat Max Reis, který se živil jako importér exotických potravin v Chicagu a nabízel i venezuelské mravence upravené jako pomfrity.

Hmyz tak pomalu, ale jistě dobývá naše talíře, stává se tématem Top Chef Masters a v „hvězdném Los Angeles“ se ohřívá ve výsluní populárních chapulines a la Mexicana – zprudka orestovaných kobylek s cibulí, rajčaty a papričkami jalapeños.

Potravině budoucnosti - jak také bývá hmyz označován - však podle antropoložky Julie Lesnik brání v rozletu především psychologické a kulturní bariéry, přes něž se však překulilo i sushi, které bylo kvůli syrovým rybám vnímáno jako nechutné. Přestože s každými cca 10 g jídla přijímáme mimoděk pár miligramů hmyzích fragmentů, potrvá to ještě nějaký ten čas, nežli si k večeři budeme ohřívat cvrčky od oběda. Člověku to však přinejmenším „nasadí brouka do hlavy“…