Náš člověk na Havaji: Jak jsem přišla do ráje

Galeristka Jana Boemer má neuvěřitelný osud. Žije na Havaji a pravidelně nám bude přinášet to nejzajímavější, co se dá na místě, považovaném za ráj na zemi, vidět a zažít. Ovšem už samotnou životní cestu, která ji přivedla právě tam, si stojí za to přečíst.

Náš člověk na Havaji: Jak jsem přišla do ráje
Náš člověk na Havaji: Jak jsem přišla do ráje
Zdroj: archiv

Místo k životu jsme vybrali jednoduše: prstem na mapě.

Znáte ten pocit, když stojíte poprvé u moře, slunce Vám ohřívá kůži a cítíte každý chloupek těla, jak si užívá větru? Dýcháte, cítíte se volní a máte pocit, že na dovolené chcete zůstat a do zimy své země se nevracet?

Deset let bez rodičů

Od mé první šlápoty do písku na Kanárských ostrovech v roce 1977 jsem chtěla žít u moře. Rodiče odešli v šedesátém osmém roce do Německa a já se sestrou jsme zůstali v Československu. Povolení k vycestování jsme obdrželi až v sedmasedmdesátém, kdy nás režimu odkoupila německá vláda. Dohromady nás bylo 42 dětí, které přes devět let neviděli své rodiče. Cestovat jsme během čekání na povolení nesměli ani do socialistických zemí a tak jsem směla nanejvýš k Máchovu jezeru. Všechna ta léta jsem prahla po nových poznatcích a zemích.

První den u moře

Hned v prvním roce v Německu nás rodiče zahalili krásnými cestami. Bylo mi 14 a svět mi připadal najednou plný barev, svobodný, nádherně pestrý a otevřený.

Žádné dary od rodičů a přátel, zápaďácké věci na sebe, neskutečně různorodé jídlo, jahody v lednu a hromada sladkostí -  nic nepřekonalo pocit, který mě přepadl, když jsem poprvé viděla moře. 21.ledna jsme vlakem dorazili z Mariánských Lázní do Frankfurtu nad Mohanem a 28. ledna jsme obratem letěli na Kanárské ostrovy. Slaný vzduch na letišti se vtíral po otevření dveří s hutnou teplotou až do letadla. Rodiče vybrali na jihu nejteplejší místo ostrova a po dvouhodinovém drkotání autobusem jsem se od bungalovu rozběhla k moři. Byla jsem volná.

Poprvé u moře - Kanárské ostrovy

Cestování se stalo mojí hlavní vášní. Řadu let jsem pracovala jen půl roku a druhou půlku jsem za vydělané peníze cestovala. Jedna z cest mě přivedla v roce 1989 na Kauai.

Nejhorší rozhodnutí? Vrátit se do Česka

Do ČR jsem se vrátila asi tak v devadesátém pátém roce. Narodily se mi dvě děti a s manželem, který vedl jednu pobočku americké firmy Fedex, jsme vybudovali galerii, kde jsme místo cestování utápěli veškeré úspory. Po získání prostor na Pražském hradě jsem byla zahalena prací a neznajíc české poměry mě po pár letech neustále doháněla šílená politika města i státu, která mi házela nepřekonatelné klacky pod nohy. Na jedné večeři se mě manžel docela nevině zeptal, co byla největší chyba mého života. Spontánně jsem vyhrkla: že jsem se vrátila do Čech! Děti i on na mě koukali vytřeštěně a jeden přes druhého brkotali, že v Čechách jsou jen a jen kvůli mě. Já tam přece dělám galerii a další projekty; oni tam být nemusí. Najednou jsem viděla, že žiji jak nechci a že jsem se vzdálila od všech svých snů.  „Tak dobře, odstěhujeme se. Dejte mi dva roky, abych galerii připravila a půjdeme do jiné země. Když se však budeme stěhovat, nechte mě jít někam, kde je alespoň moře - nebo nejlépe oceán.“  Stanovila jsem.

V moři s maminkou

Prstem na globusu jsme v noci sjížděli svět. Líbilo se mi atlantické pobřeží Francie, ale francouzsky se asi jen tak nenaučím. Shodli jsme se na anglicky mluvící zemi a stabilizované politické situaci. Tím jsme státy jako Jižní Afriku škrtli. Austrálie vyletěla kvůli jedovaté havěti. Nakonec našeho prstíčkování jsme objevili Kauai.

Nikdy není pozdě

Děti braly všechny plány jako dobrodružství a do poslední chvíle úplně nevěřily. Poslední půlrok před dnem X nám bylo s manželem dost špatně. Oba budeme muset začít úplně od nuly a vedle sebe uživit dvě puberťácké děti z generace I-padu, I-phonu a plno dalších samozřejmostí.

Nevzdali jsme se. Po pár propocených nocích strachu jsme si řekli, že lépe dobře strávené dva roky na Kauai, než dennodenní trápení v Čechách. A hlavně nikdy nevíme, kolik času nám ještě zbývá. Tak jsme se rozhodli zcela nerozumě pouta přetrhnout a odstěhovat se do ráje.

Havajské ostrovy - Kauai

 

Nyní uplynul rok. Děti chodí místo do nákupního centra k moři a já se nemohu nabažit těch nádherných, každým okamžikem a každým paprskem se měnících barev zeleného ráje.

Ale o tom dalším zase příště…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články