Neslavné konce posledního Jagellonce

Spas se, kdo můžeš. Křesťanské vojsko je naprosto zdecimované. Turci neznají slitování, zajatce zaživa čtvrtí nebo narážejí na kůly. Je odpoledne 29. srpna 1526 a po vítězství u Moháče se osmanským šikům otevírá cesta do Uher. Na útěku před nimi zahynul i král Ludvík, poslední Jagellonec na českém a uherském trůnu.

Neslavné konce posledního Jagellonce
Neslavné konce posledního Jagellonce
Zdroj: archiv

Ludvík se narodil v roce 1506. Jeho matka Anna z Foix a Candale nedlouho po porodu zemřela a malý chlapeček přežil jen zázrakem. Tělo novorozence prý lékaři obkládali teplými vnitřnostmi z čerstvě zabitých vepřů, aby je udrželi při životě.

Vlády se ujal v roce 1516 po smrti svého otce Vladislava II. Jagellonského, to mu bylo deset let. O záležitosti týkající se Českého království se prakticky nezajímal, navíc si za panovnické sídlo vybral uherský Budín. Vlivné skupiny českého panstva a rytířů si tak dělaly, co se jim zachtělo, hašteřily se mezi sebou a zemi přivedly na pokraj občanské války.

V Praze Ludvík pobýval během své desetileté vlády jen v letech 1522 až 1523, když sem dorazil v doprovodu své novomanželky Marie Habsburské. Český vzdělanec Marek Bydžovský z Florentina podává trefnou charakteristiku Ludvíka jako muže, kterému „…vše se téměř nečasně vedlo. Dříve času se narodil. Dříve času byl korunován v Uhřích i v Čechách. Dříve času brada mu rostla a šedivěl. Dříve času v království správu vešel. Dříve času se oženil a dříve času zahynul.“

Sám proti ohromné přesile

Velké nebezpečí pro Evropu představovali osmanští Turci, kteří během svých nájezdů postupovali Balkánem čím dál víc směrem na sever. Vyjednávat s nimi o míru a tučně za něj pravidelně platit, nebo se s nimi střetnout v boji a s Boží pomocí je pokořit? Ludvík, který postrádal autoritu a válčení nerozuměl, se ve víru událostí nakonec nechal přesvědčit pro druhou variantu. Na holičkách nechala mladého krále spousta těch, kteří se předtím bili v prsa, jak je důležité spojenými silami turecké řádění zastavit.

To byl případ Ludvíkova švagra Ferdinanda Habsburského, který měl najednou na starosti důležitější věci. Říšský sněm v německém Špýru odsouhlasil peníze na sestavení desetitisícové armády teprve dva dny před bitvou. Se svými voji, jejichž síla měla podle odhadů činit 13 000 až 20 000 mužů, nedorazil na místo střetu ani sedmihradský vojvoda Jan Zápolský. Zpozdil se schválně, nebo jen neodhadl čas nutný k přesunu? Kdo ví.

Obě vojska se srazila v odpoledních hodinách poblíž městečka Moháč, ležícího na jihu dnešního Maďarska. Jestliže křesťanské šiky čítaly 20 000 až 25 000 mužů, Turků v čele se sultánem Sulejmanem I. bylo minimálně 55 000 včetně sipáhijské jízdy a elitních pluků obávaných janičářů. Zprvu opticky vyrovnaný boj rozhodli ve třetím sledu nasazení janičáři a navíc i skutečnost, že několikatisícovému oddílu Turků se podařilo křesťanské vojsko obejít a vpadnout mu do týlu. Za zhruba dvě hodiny tak skončila bitva katastrofální porážkou Ludvíkovy armády. Na bojišti zůstalo ležet až 15 000 mrtvých křesťanských bojovníků a Turci se valili jako nekontrolovatelná povodeň dále do Uher.

Dvacetiletý Ludvík se v panice obrátil na útěk, ale do bezpečí mu nebylo dopřáno dojet. U jednoho slepého ramene Dunaje totiž jeho kůň uklouzl a i s jezdcem v plné zbroji spadl do bahnité vody tak nešťastně, že mladého krále zavalil a ten se zde utopil. Ludvíkovo tělo se nakonec podařilo nalézt a v listopadu pietně spočinulo ve Stoličném Bělehradu, což je maďarský Székesfehérvár.

Pavlína Pitrová

Související články