ROZHOVOR: Atlas je klíč k poznání

Tvrzení v titulu článku platí určitě i o nejnovějším Archeologickém atlasu Čech, který připravil autorský kolektiv po vedením Martin Kuny, s nímž vám přinášíme rozhovor.

Martin Kuna
Martin Kuna
Zdroj: Archiv

Obálka Archeologického atlasu ČechCo vás přivedlo k archeologii?

V dětství to byly knihy Eduarda Štorcha a C. W. Cerama. Potom jsem na archeologii nadlouho zapomněl a až s blížící maturitou jsem se k ní vrátil. Vyhovovala mi vyvážeností práce v terénu a v knihovně, podílem přírodovědných i humanitních otázek. Samozřejmě lákala přítomností tajemství a jistou exotikou, nabízející možnost trochu uniknout šedivému světu období normalizace. Teprve později jsem si uvědomil, že mě na archeologii přitahuje to, co dnes vidím v dalších disciplínách. Možnost konfrontace s „jinými" kulturami, jinými pohledy na svět, to s čím se zabývá spíše sociální a kulturní antropologie (kterou v 70. letech u nás studovat víceméně nešlo).

Obecné otázky jsou pro mně i na archeologickém materiálu pořád přitažlivé. Naproti tomu archeologie jako historická disciplína v užším slova smyslu, tedy sledování konkrétních událostí minulosti, mě nechává celkem chladným.

Pořád se opájíme Věstonickou Venuší, ano je to na našem území neskutečný nález, ale opravdu nemáme ve sbírkách něco, co má podobný význam, jen o tom media nepíšou?

Věstonická Venuše je ikonou české archeologie. Její význam vytváří nejen sama povaha nálezu, ale i samopalníci, kteří ji před televizními kamerami doprovázejí při transportu na výstavu.
Nálezů srovnatelného odborného významu ale opravdu existuje více. Krásné doklady pravěkého umění pocházejí i z Čech, ať už třeba v podobě paleolitických rytin na břidlicových destičkách z Děravé jeskyně v Českém krasu (viz Atlas, str. 383) nebo kamenné plastiky hlavy keltského héroa z Mšeckých Žehrovic. Musíte si ale uvědomit, že archeologické sbírky tvoří především miliony obyčejných předmětů. Právě jejich význam pro poznání minulosti je zásadní. Spočívá v jejich vztazích ke krajině a ve větších logických celcích, které vytvářejí a které lze využít pro rekonstrukci někdejší společnosti. Takovou vypovídací hodnotu žádné sebekrásnější jednotlivé nálezy nemají.

Menhir u Klobuk

Máte nějakou svoji lokalitu, srdeční záležitost?

Osudový vztah mám k nalezišti na břehu Vltavy v Roztokách u Prahy. V r. 1980 jsem sem přišel na dva týdny vypomoci kolegovi při terénním výzkumu. Ze čtrnácti dnů se nakonec stalo skoro deset let. Výsledky terénních prací z let 1980-1989 a 2006-2010 se zabývám dosud, nemluvě o tom, že jsem se časem do Roztok i přestěhoval. Kromě toho považuji zdejší raně středověké sídliště za jednu z nejzajímavějších archeologických lokalit v Čechách. V tomto ohledu jsem ovšem už dávno přestal být objektivní.

Jsem vždycky rozčarovaný, když vidím, jak vítězí stavbařská lobby nad důkladným archeologickým průzkumem staveniště.

Takové případy se, bohužel, občas stávají. V poslední době jsem slyšel např. o zničené lokalitě v Měníně u Brna, kde se k věci podivně postavili i úředníci krajského úřadu, kteří měli zasáhnout (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/303448-cena-zniceneho-archeologickeho-naleziste-patnact-tisic/). Obecně si ale myslím, že podobným excesům lze bránit a snad to jednou dokážeme i u nás. Větší úbytek archeologického dědictví ale vzniká pomalými, průběžnými a plošnými procesy na stovkách archeologických lokalit v důsledku orby nebo těžby dřeva.

Tyto procesy nelze zcela vyloučit, ale bylo by možné jejich vliv omezit či zpomalit. V mnoha případech si lze představit šetrnější postupy vůči archeologickým lokalitám než ty, které jsou dnes běžně užívány.

Snímek leteckého laserového skenování zaniklé středověké vsi Svídna.

Jak tomu bránit?

Předpokladem je šíření informací a podnícení zájmu o věc u veřejnosti, úředníků, vlastníků, správců pozemků a dalších. Archeologické dědictví většinou není ničeno schválně, je to výsledek neznalosti a lhostejnosti. Něco podobného platí i ve vztahu k aktuálně největšímu ohrožení archeologického dědictví, totiž rabování lokalit pomocí detektorů kovu. Archeologové ani policisté všechny ohrožené lokality hlídat nemohou, veřejnost však o svém okolí přehled mít může. Proč tedy nechá vykrádat veřejný, tedy i svůj majetek, který je nenahraditelný?

Měli jste při tvorbě Archeologického atlasu Čech na co navazovat?

Pod pojmem „atlas" zpravidla rozumíme soubor map, které jsou spojeny určitým tématem a způsobem zpracování. Typickým příkladem je např. Atlas krajiny ČR z r. 2010, který mapuje prvky přírodního prostředí a zařazuje i vybrané mapy s historickým či archeologickým obsahem. Na historii je zaměřen velký Akademický atlas českých dějin, který vyšel loni. Čistě odbornou, pouze na archeologii zaměřenou publikací je pak Archeologický atlas pravěké Evropy, který vyšel v r. 2007 a připravil ho kolektiv archeologů z Karlovy univerzity.

Na tyto úctyhodné publikace náš Atlas ovšem příliš nenavazuje a spíše než „atlasu" v tomto smyslu se blíží knihám typu „průvodců". Nemapuje souvisle celé území, ale jen vybrané příkladové lokality; nezůstává u map, ale doplňuje je textem a fotografiemi. Pojem „atlas" se nám však přesto líbil více.

Jedna z dobře zachovalých mohyl pravěkého pohřebiště u Dýšiny.

Za prvé, naším hlavním cílem bylo vytvoření souboru nových a kvalitních map archeologických lokalit, byť doprovázených dalšími informacemi. Za druhé, chtěli jsme se přihlásit i k druhému významu slova „atlas", a to jako „klíči k poznání". Chtěli jsme – s trochou nadsázky – připomínat „atlas" hub, květin, oblaků, lokomotiv…

Existuje u nás nějaký podrobný soubor map českých archeologických památek?

Takový pravý „atlas" stále ne. Na mapě podobného typu – v elektronické verzi – právě v Archeologickém ústavu pracujeme v rámci stejného projektu, z něhož vzešel náš Atlas.

Hradní jádro /Valečov/ od západu.  Co bylo hlavním impulsem pro tento atlas?

Pocit, že u nás chybí publikace, která by se věnovala archeologickým památkám jako součásti dnešní krajiny a umožňovala je v terénu skutečně najít (což není v případě málo zřetelných terénních stop uprostřed hustého lesa vždy zcela snadné). S tím souvisela i potřeba vysvětlit, v čem jsou pro nás archeologické památky důležité, a to nejen v konkrétních případech, ale na obecné rovině.

Každý, kdo začne Atlasem listovat si určitě řekne, proč nevznikl rovnou i Archeologický atlas Moravy a Slezska?

S druhým dílem Atlasu zabývajícím se Moravou a Slezskem se od počátku projektu počítá.

Má vyjít letos koncem roku a bude financován z téhož grantového projektu jako atlas Čech (program NAKI, tedy aplikovaného výzkumu národní a kulturní identity, organizovaný Ministerstvem kultury ČR). Odlišnosti od svazku věnovaného Čechám budou převážně formální, ale na první pohled viditelné. Kniha se nebude jmenovat Atlas a bude mít jiný formát. Přiznám se, že mě to trochu mrzí, ale respektuji rozhodnutí autorů druhého svazku z Národního památkového ústavu.

Na Atlasu pracoval velký kolektiv autorů – nepřinášelo to těžkosti?

Přinášelo. Nakonec ale vše dobře dopadlo, takže je čas na problémy zapomenout. Práce v týmu byla poměrně specializovaná: kromě autorů textů zde byla fotografka, specialista na mapové podklady, pracovník odpovědný za prostorové údaje (souřadnice, popis přístupu k lokalitám) a další. Pamatovali jsme i na „hlas lidu", který hlídal, zda jsou naše texty srozumitelné veřejnosti. Kdyby všechny činnosti probíhaly následně, problémy by byly menší, tady ale všichni museli pracovat najednou, takže bylo někdy těžké práci koordinovat.

Je mi sympatická vaše snaha, aby byl Atlas co nejvíce přátelský k uživateli. Uvnitř čtenář najde podrobný návod, jak s ním pracovat, doplňující webové stránky atd… Měli jste nějaký vzor ze zahraničí?

Existuje několik zahraničních průvodců (např. britský, dánský, německý), které nás inspirovaly systematickým přístupem, přehlednými mapami a strukturovaným textem. Všechny ostatní detaily Atlasu (mapové značky, aplikace QR kódů, turistické informace, doplňující web a řadu dalších věcí) jsme si ale vymysleli sami.

Do skály vytesaná obydlí ve skalním městečku v okolí středověkého hradu Valečova.

Jsem původně geograf a vím, že naučit lidi vnímat krajinu jen trochu jinak, než vidět v ní na jen věci na první pohled patrné, je velice obtížné. Dost mne nakazil váš optimismus, že tady to půjde. Systém v Atlase je jednoduchý, provázaný a účinný… proč už tady nebylo něco takového dříve?

Ze dvou důvodů. Prvním je stále převládající přístup archeologů (a v důsledku toho i veřejnosti), že archeologie je zde proto, aby ilustrovala historické události a plnila vitríny muzeí zajímavými nálezy. Krajina jako archeologický pramen se zdá vedlejší a méně zajímavá. Tento pohled se náš Atlas pokouší změnit.

Plán mohylového pravěkého pohřebiště u Dýšiny kolem roku 1880. Druhým důvodem je, že jde o úkol extrémně pracný. Například převzít hotový plán z jiné publikace a okomentovat ho novým textem těžké není. My jsme se ovšem většinou snažili vytvořit především nový, přesný a aktuální plán, zasazený do zeměpisných souřadnic a doprovázený novými, srozumitelnými a technicky kvalitními fotografiemi. To u mnoha lokalit trvalo vždy několik dnů v terénu, výjezdy s technikou a spoustu hodin práce na počítači. Bez většího týmu a bez grantových finančních zdrojů by takový úkol byl nepředstavitelný. Na našem pracovišti se podobná šance vynořila právě až v r. 2012.

Nové metody, např. laserové letecké skenování pomocí skeneru připevněném na nízkoletícím letounu, posunulo archeologii na vyšší úroveň. V Atlase jsou uvedeny snímky i z tohoto skenování. Dá se v budoucnu čekat ještě něco podobně nového?

Laserové letecké skenování přinese v nejbližší době obrovské množství nových dat o archeologických lokalitách a bude mít zásadní význam pro poznání, dokumentaci a ochranu archeologického dědictví. Musíme si uvědomit, že převratná je nejen technika sama, ale hlavně způsob, jakým se data dostávají k veřejnosti. V kombinaci s digitálními mapami a leteckými snímky mohou být tato lidarová data zpřístupněna na internetu, takže do vyhledávání nových lokalit se může zapojit neomezené množství lidí na principu tzv. crowdsourcingu. Podobný postup se momentálně uplatňuje třeba při identifikaci míst poškozených zemětřesením v Nepálu. Do takové aktivity se může zapojit celý svět.

A hit současné archeologie - archeogenetika?

Její metody jsou dnes velmi populární pro výzkum původu minulých populací. Podobně významnou metodou jsou izotopové analýzy různých chemických prvků v živých organismech, které umožňují sledovat individuální osudy jednotlivých lidí, způsoby chovu domácích zvířat, výživu apod. Tyto metody už sice existují zhruba deset let, ale pořád se zkvalitňují, takže poskytují stále nové druhy informací a spolehlivější výsledky.
Nové postupy se budou v archeologii objevovat i v budoucnu. Pro veřejnost může být zajímavé vytváření tzv. rozšířené reality, kdy se digitální obraz skutečnosti doplňuje o počítačem vytvořené objekty. Pomocí těchto metod, v kombinaci se satelitní navigací, bude brzy možné se procházet s tabletem nebo mobilním telefonem po archeologické lokalitě a na obrazovce vidět původní prostředí lokality nebo její stav při archeologickém výzkumu.

Letecký snímek kouřimské sídelní aglomerace.

V jednom z vašich rozhovorů mne zaujala věta o rozvoji archeologie moderní každodennosti. Co si pod tím mám představit?

Jde o dvě různé věci. Archeologie sice postihuje mimořádné aktivity a události v životě minulých lidí, ale největší část archeologických pramenů vždy tvoří pozůstatky běžného, každodenního života. Archeologie moderní doby v tomto ohledu není výjimkou. Není nová v dimenzi každodennosti, nýbrž v tom, že tématem výzkumu jsou lokality z doby relativně nedávné, např. z druhé světové války a následujícího období vysidlování pohraničí. Význam těchto lokalit a jejich archeologického obsahu si donedávna nepřipouštěli ani odborníci. Přitom tyto lokality nabízejí z odborného hlediska jedinečnou možnost propojit archeologický obraz s písemnými prameny, fotografiemi původního stavu a vzpomínkami současníků, kteří ještě žijí mezi námi. Ukazuje se, že tyto archeologické památky obsahují nejen velký potenciál poznání, ale i příležitost silného zážitku, ovlivňujícího systém hodnot v člověku a pocit vlastní identity. Na příklady takových lokalit ukazujeme i v našem Atlase.

Související články