Když v roce 1502 objevili záliv  Guanabara Portugalci, spatřili v pralesním podrostu pobíhat téměř nahé indiánky kmene Tupí. Dnes toto území obývají Cariocas, domorodí obyvatelé Ria de Janeira, zosobňující svébytný městský kmen. Podobně jako brazilské indiánky, vystačí  si "Les blondes" s málem.  

Miniaturní bikiny typu „fio dental“ (zubní niť) připomínají  tak trochu linii Tordesillaské smlouvy,  kterou byl v roce 1494 rozdělen svět na portugalskou a španělskou „polokouli“. Velký, zakulacený, ale pevně formovaný zadek je ostatně středem geocentrického vesmíru každé Brazilky.

Armáda krásy

Sláva povrchu! – chce se mi zvolat nadšením, když křižuji pláž Leblonu. Čirý, nekomplikovaný hédonismus,  oslava těl, které se alespoň dočasně chtějí  přiblížit ikonické dokonalosti. Zpomalené kapky potu  odskakují od karamelových těl žen hrajících volejbaj či fute – voli. Svalové snopce vypracovaných muskulatur se napínají  v plážových posilovnách i klimatizovaných fitcentrech připomínajících prosklené kavárny či open – space kanceláře.

Namísto křesťanství a armády spásy vládne totiž Leblonu kult krásy. Nakažlivé evangelium se šíří napříč společenskými vrstvami a víra v božské, mladé a nesmrtelné tělo je stejně silná jako náboženství i liberální trh. V centru religia stojí tělo, které koncentruje fyzický kapitál a představuje neomezenou „fitness – permanentku“ do „lepší společnosti“."

Proč je tak důležitý dobře vypadat?" oddechuje zhluboka Rui,  pravidelně joggující na plážové promenádě. "No, je to jednoduchý.  Většinu roku trávíš na pláži,“ dodá lakonicky. „Kromě toho je pláž i centrem společenskýho života, něco mezi obývákem a tanečním parketem… "

Tělo je v módě

Liberální přístup k sexualitě má Rio v krvi, ale zákulisní „management těla“ podléhá přísným, konzervativně - asketickým pravidlům. Tělo – aby se mohlo blýsknout na scéně – musí podstoupit náročný transformační proces, který se stále častěji neobejde bez estetické chirurgie. V ženském případě je to najmě přizpůsobování se standardům krásy euroamerických modelek, kterému se pro kontrast blonďatých vlasů a světlé kůže říká „nordizace“. To ale není zdaleka všechno.

Těla kmene Carioca se řídí dvěma základními „sémiotickými přikázáními“: 1) Tvé tělo je odznakem (značí a zároveň oceňuje to, že jej dokážeš ovládnout a disciplinovat tak, aby bylo zdatné, krásné a ve formě). 2) Tvé tělo je módní značkou (je samo o sobě v módě, stále žádoucí a in, a zároveň představuje statusový symbol a příslušnost k „privilegované třídě“).

V praxi každodenního života se tato „přikázání“ projevují například tak, že oblečení je vždy z části plážové, nezakrývá nedokonalosti těla, ale naopak jej podtrhuje či zdobí jako ornament. Oproti tomu tělo, který není ideálně formováno, představuje společenský handicap a svého druhu i „nemoc“ (slovo sarado, které se se používá k popisu zdatnosti a formy, je zároveň opakem nemoci). Práce na těle je zkrátka „práce jako každá jiná“ – zvláště pokud se její výsledky dennodenně prezentují na scéně nasvícené poledním sluncem, bleskem fotoaparátů i „září reflektorů“.

Jednota protikladů

Vševidoucí oko boží však vidí i po tmě a dohlédne i za hráz moderní architektury, kterou tvoří hotely a kondominia po vzoru Miami Beach. Za nimi se vypíná městská džungle, časoprostor se zcela odlišnými pravidly i biorytmem. To je i případ favely Vidigal, rozlezlé na dvou kopcích za Leblonem. Riu nelze upřít jednu unikátní schopnost.

Na jednom místě a v jednom okamžiku dokáže vygenerovat zarážející množství na první pohled odlišných, nespojitých a protikladných realit. Člověku to nějakou dobu trvá, nežli si na  blízkost těchto kontrastů zvykne. Pokud však není zvyklý vnímat a uvažovat pouze černobíle, za pár dní či týdnů se může stát svědkem jakési "konfúze protikladů".

Kromě postmoderní verze „coniunctia oppositorum“ mi Rio zprostředkovalo i světský zážitek buddhistické sati – tedy přítomné všímavosti zakotvené v prožitkové skutečnosti. Své tělo jsem byl totiž „nucen“ prožívat mnohem všímavěji od hlavy k patě, protože jsem nechtěl, aby oděv, chůze či gesta křiklavě signalizovaly nejistého cizince a snadnou kořist pro sociální predátory. Svérázným duchovním výcvikem jsem na toto konto prošel v chudinské favele, jejíž obyvatelé jsou většinovou společností přehlíženi jako „marginais“ - lidé žijící na okraji společnosti.

Neřádi na okraji

„Můžu projít?“ ptám se skupinky tří mužů opřených ve stoupající úzké uličce favely, protože se mi ztrácí rozdíl mezi soukromým a veřejným prostorem. Pokouším se navázat přátelský kontakt, aby mi neodřízli cestu, kdykoliv se jim zamane. Zřejmě je překvapí a zároveň obměkčí portugalština, jelikož se dají do nezávazného hovoru.

Cítím se relativně v bezpečí. Alespoň do chvíle, nežli vytáhlý excentrik s afrem z ničeho nic vyndá z kapsy mobil a pustí mi „v žertu“ video, na kterém v detailu rozeznám jeho tvář, jak se „přetahuje“ o maso se zuby cenícím psem. Co mi chce naznačit? – honí se mi hlavou. Co mi chce říct? Nenadálá situace ve mně vyvolá reakci podobnou tomu, jako kdybych do sebe kopnul koktejl neurotransmiterů, který mi přepóluje základní reakci „bojuj, nebo uteč“.

Na povrchu však zůstanu ledově klidný a nenapadne mě nic jiného, nežli ocenit Kudrnáčovu odvahu a zároveň ho varovat, že jde o to nejnebezpečnější , co lze psovi udělat. Chemie skupiny se rázem promění, a tak se mohu dozvědět i něco o životě ve favele.

„Ještě jednooo,“ zahuláká Tiago na Kudrnáče, aby mu z krámu dotáhl pivo. „To je na mě,“ snažím se ještě upevnit tmel skupiny, ale zároveň nějak zmíním slovo „peníze“. Tiago svraští nos a zakroutí hlavou: „Tohle slovo tady neříkej,“ seznámí mě s jedním z pravidel favely. „Tady říkáme třeba „ dnes nemám“ nebo „dneska nemůžu koupit“. Ok? Tak na zdraví, kámo…“

Odpad společnosti

Dnes platí rundu Bruno, třetí z party, který mi po přípitku vysvětlí, proč je zde slovo „peníze“ mezi kámošema tabu. Zatraceně vysoká nezaměstnanost zvyšuje citlivost na jakékoliv narážky na sociální status, tudíž se i o ní mluví opisem: „Zrovna teď nic nemám, ale čekám, že se zase něco namane.“

Příležítost nevytváří jen zloděje, dětské gangy, distribuci drog či přepadání gringos – jak praví tradovaný folklór.

„Jeden čas jsem opravoval a navážel lehátka dolu na pláž,“ vzpomíná Bruno. „Taky mě baví vrtat se v motorech, takže občas opravím nějakou tu motorku. Někdy ale dojde i na železo, ale nejsem catador, to rozhodně ne…“

Catadores představují subkulturu lidí, kteří se živí tím, co již spotřební společnost nepotřebuje a vyhazuje. Jejich „povolání“ je i ve favele společensky stigmatizováno a postrádá jakoukoliv sociální prestiž. Obživu catadores poskytuje skládka, která kromě použitelných zbytků potravin a obnošených oděvů skýtá i materiál, který lze následně zpeněžit ve „sběrných surovinách“.

„Uživit se je někdy hodně těžký,“ přidává se k nám Tiago, „ale pokud se ti daří, jsi svým pánem a můžeš trávit čas s kámošema nebo tím, co tě baví.“ Neformální survivalismus, často pěstovaný ve favelách, nemusí být vždy ilegální, a přesto poskytuje „neřádům“ jistou nezávislost při tvarování života mimo obvyklý pracovní řád a disciplínu.

Citlivka stydlivá

Mimosa pudica (citlivka stydlivá) je poléhavá liána rostoucí v Brazílii, která je známá svojí  citlivostí na dotyk. Pokud se necítí podrážděná, roztáhne do široka své listy na obdiv. Mimo vší pochybnost lze jen těžko najít delikátnější název pro bordel, nežli Vila Mimosa. V dějinách hanebnosti Ria jí patří čestné první místo.

Ostudu si však neuřízla ani její nechvalně proslulá předchůdkyně, „Manka“. Její početí a zrod má co do činění s návštěvou belgického krále Alberta I. v roce 1920. Ve jménu dobrého jména a image města policie tehdy obklíčila „společenskou lůzu“ z řad prostitutek, které nejdříve zavřela, a následně vyhostila na předměstí Mangue. Od třicátých do sedmdesátých let dvacátého století si zde lehká děvčata s menšími či většími potížemi vydělávala na živobytí.

Vystrnadily je až smělé urbanistické plány moderní výstavby, které je donutily přesunout se do Vily Mimosy, nenasytné masožravé kytky, která jim život poskytuje, ale také nemilosrdně stravuje. S gustem požírá a ohlodává kdysi zdravím kypící těla, která se dnes v růžových bombarďácích válí po kulečníkovém stole, opírají se opile o futra či se svíjí v komicko – obscénních pózách. Mimosa je jedním z nejubožejších bordelů, které lze spatřit a vytváří téměř dokonalý opak glamour scény na noční Copacabaně.  Má asi tolik šarmu jako dělnická ubytovna, nonstop bar a prádelna zároveň.

Amanti Amandy

Amanda si s lehkým křupnutím protáhne krk, uvelebí se na plastikovém křesílku, zapálí si cigaretu a vyfoukne kouř koketně kabaretním způsobem. Víčka má namalované žlutě a oči podmalované černou linkou „alla prima“, takže mi tak trochu připomíná van Goghovu vyzobanou slunečnici. Ve svých pětadvaceti vypadá na pětatřicet. Kalné, červeně nastříknuté oči těkají v pudrem zanesené tváři, ve které si lze číst vulgární příběhy a vzkazy, které se píší prstem na zaprášenou kapotu aut, okno či výlohu.

„Jsem tady už šest let,“ svěří se z ničeho nic Amanda a pokračuje důvodem, pro který si před mnoha lety podala ruku se společensky potíraným i požehnaným  "hříchem“: „Vydělám si tak pětkrát víc než v normální práci, o kterou jsem přišla. Už jsem nevěděla jak dál, byla jsem v koncích. Ale teď jsem spokojená,“ uhne nezvykle stydlivě pohledem.

Postupem času, jak z ní padají nánosy make – upu, kil a společenské role, lze poznat, jak je nejistá. Projeví se to i ve způsobu, kterým odmítne fotografování – nestydí se za to, co dělá, ale za to, jak vypadá: „Tahle práce si prostě vybere svou daň. Měl jsi přijít před lety, to jsem ještě byla mulatta,“ nakreslí mi před očima typický idealizovaný obraz Brazilky slučující kombinaci krásy, senzuality a emoční intenzity.

Svátost fotbalu

Fotografie je však pro Amandu intimnější záležitostí, nežli nejvulgárnější sex, a já to míním respektovat. Podobně ambivalentní charakter má i samotná prostituce. Sama o sobě není ilegální a kriminalizována, pouze v několika konkrétních případech typu: komerční sex nezletilých, obchod s bílým masem apod.

Přesto přese všechno je prostituce většinovou společností odsuzována a stigmatizována, což občas policii dotlačí k akci: „Policajti nám dávají pokoj,“ vypráví ze zkušenosti Amanda, „taky si rádi přijdou na své, točí se tady dost peněz. Nesmíme ale třeba na kšeft mimo povolenej plac, pobuřovat, dělat bordel a věci, co jsou vyloženě nezákonný. Ale kdoví jak to bude až vypukne šampionát,“ obává se Amanda a přiživuje zvěsti o tom, že nadcházející fotbalové mistrovství světa 2014 udělá prostitutkám „čáru přes rozpočet“.

Opět totiž sílí společenský tlak na to, aby se prostituce výrazně regulovala. Alespoň na oko: „ Fotbal je tady svátost, nesmí se na něj sáhnout. Už teď hrozí třeba za vylepování inzerátů v telefonních budkách vysoký pokuty. Nebo po nás chtěj´, abychom se stáhly z ulic a nabízely služby z okna domů, jako tomu bylo kdysi dávno,“ procedí mezi zuby Amanda. „Podle mě s tím ale stejně nic neudělaj´.

Já mám před svým prahem čisto,“ zatípne s rozhodností cigaretu. Amanda je, podobně jako mnoho jejích kolegyň, zbožná katolička. Své tělo zároveň považuje za chrám zbožnosti, které cti netratí, jelikož si občas zajde vykoupit hříchy do kostela. Holky z Mimózy ostatně dobře vědí, že i protiklady mohou mít své klady. A také pevně  věří  tomu, že "sudí", který je rozpažen nad městem, do bordelu nechodí, a tak je  ani nesoudí.