ROZHOVOR: Pavel Pavel prozradil, jak naučil chodit sochy

Přečtěte si exkluzivní rozhovor pro NG s badatelem ing. Pavlem Pavlem a podívejte se na unikátní záběry z náměstí ve Strakonicích, kde soch začaly chodit…

ROZHOVOR: Pavel Pavel prozradil, jak naučil chodit sochy
ROZHOVOR: Pavel Pavel prozradil, jak naučil chodit sochy
Zdroj: archiv

Na unikátních záběrech máte příležitost vrátit se do roku 1982. Ve Strakonicích ing.Pavel Pavel za pomocí přátel vyrobil formu na kopii sochy moai, kterou pak s nimi vztyčila a rozpohyboval. V tehdejším Českoslsovensku šlo o zajímavost, která se vymykala všemu „normálnímu“.

Díky ní ale ing. Pavel Pavel dostal pozvání na expedici Thorra Heyerdahla na Velikonoční ostrov (1986). Snímky z rozpohybování původních soch moai pořizovali během experimentu domorodci bez zkušeností s focením, ale náladu vyjadřující jediné – vše pro úspěch – se jim podařilo zachytit dokonale.

Exkluzivní rozhovor s ing. Pavlem Pavlem

„Thor Heyerdahl mě fascinoval. Třeba tím, jak se na jeho expedici intenzívně pracovalo. U snídaně jsme probírali, co se bude dělat přes den. Byl čas oběda, my jedli a současně probírali postup prací na odpoledne. Večer přišel na přetřes plán na následující den, čistila se optika kamer a hodnotilo se, co bylo dobře a co špatně… Jen jsem koukal. Tohle jsem neznal a bylo mi jasné, že pokud tak pracuje posledních padesát let, pak se výsledky někde projevit musejí,“ vzpomíná Pavel Pavel, který v roce 1986 senzačně „rozchodil“ sochy moai na Velikonočním ostrově.

Pro mne byl šok, když jsem si v roce 1986 přečetl v novinách, že nějaký Pavel Pavel vyráží na Velikonoční ostrov s expedicí Thora Heyerdahla. Vyřešil doma záhadu přesunu soch moai a teď to všem ukáže na místě. Jak to bralo vaše okolí ?

Jako vtip. Od samého počátku. Byl jsem pracovník Agrostavu Strakonice, projektant, který si ve volných chvílích kreslil na okraje výkresů jakési výpočty soch na nějakém miniostrově. Kolegové mne pozorovali s despektem, redaktor zdejšího časopisu se divil: Tady tomu nikdo nerozumí, proč se věnuješ nějakým „habakukům“ na konci světa?

Byl problém vybrat na místě správnou sochu?

Hledali jsme dlouho. Některé se rozpadaly, jiné se sypaly, jako když sáhnete na omítku starého domu. Další byly moc velké, některé zase zasypané na úbočí sopky Rano Raraku, jiné stály na dvoumetrovém podstavci a byla otázka, jak sochu sundat? U kostela stála třímetrová, což se nelíbilo filmařům – byla moc malá. Pak jsem narazil na sochu z výstavy v Japonsku. Měla přes čtyři metry, už nebyla památkově chráněná a stála na místě, kde se s ní dalo hýbat. Vypadala, že něco zažila, a přitom se nerozpadla. Jen jsem neviděl, jak vypadá zespodu.

Vaše fotky z těch okamžiků mají neskutečnou náladu…

Byly vykoupeny krkolomnou improvizací. Už při pokusu s třímetrovou sochou jsem najednou zjistil, že sice řídím akci, ovšem domorodci se u lan chechtají a kecají s holkami, které se přišly podívat. Do toho jsem se ještě snažil něco si vyfotit. Heyerdahl okamžitě zbystřil a povídá: Pavle, ty tu máš řídit pokus, na fotografování je tu fotograf. Neřval, stačilo jednou říct a já sbalil fotoaparát. Při hlavním pokusu jsem pak své tři fotoaparáty nabil filmy a rozdal je domorodcům. Měli ještě méně zkušenosti než já, ale co zbývalo? Jen jsem měnil exponované filmy. Celkem nafotili sto osmdesát snímků. Dobré byly jen dva. Mají však atmosféru, a to je dělali úplní začátečníci.

Pak se stal div a socha kráčela.

Pro mne to ani div nebyl. Já si to ani nevychutnal, tak jsem byl psychicky „vyšťavený“. Doma se sochou manipulovali mí kamarádi, kteří věděli co a jak, kdy táhnout současně, kteří o tom přemýšleli. Domorodci, které mám moc rád, zde byli najatí za peníze a čím déle to trvalo, tím víc peněz měli. Do toho má obtížná domluva v angličtině… Avšak zavelel jsem, místní zatáhli za lana, jak jsem je to učil, a socha popošla. Jenže do toho vstoupili filmaři – stop, je tu mrak, netočíme. Za chvíli se ozvalo: dobrá, už  můžeme. A pak zase mrak… Socha šla, bylo vidět, že to je ono. Kvůli tomu, že neměla rovnou základnu, se občas zavěsila nahnutá do lan. Vypadalo to děsivě, ale postupovala.

Tajuplné bohyně Teotihuacánu: Pravda, nebo mýtus? I ve vědě je někdy přání otcem myšlenky

Já „řešil“ domorodce, každý chtěl být ve filmu, rvali se o první místa. Filmaři jásali, ukazovali mi záběry… Ke konci jsem už nevěděl, čí jsem. Pak jsme popošli o šest metrů. Filmařům to stačilo. Ještě jsme museli sochu zbavit rákosí, kterým byla obalená, aby ji nepoškodila lana. Spěchalo se. Přijížděli turisté a amatérští filmaři. Heyerdahl se úzkostlivě snažil, abychom záběry, které stály tolik úsilí, měli jen my.

Spolupráce skončila s touto expedicí?

Jsem odborník na stěhování těžkých břemen a tady byla záhada vyřešena, takže už tři dny po návratu jsem stál doma za rýsovacím prknem a zařezával. Ještě jsem později nabízel, že jim ukážu, jak nasadit na sochu klobouk, k tomu však nedošlo.

Tenhle pokus jsem pak dělal v Praze a oceněný byl až v jednom z dílů Tajemného světa Artura Clarka. Byly tam záběry z Prahy a komentář o tom, jak badatelé ve světě nad klobouky soch přemýšlejí a že v Čechách žije člověk, který soše v pěti lidech nasadí klobouk bez problému.

Velikonoční ostrov se pro vás stal uzavřenou kapitolou…

Od té doby jsem tam byl sedmkrát. Byl jsem tam představit svou knížku o ostrově nebo na výstavě dvacet let starých fotografií z expedice. Bylo zajímavé pozorovat plnoštíhlé ostrovanky, jak se na nich vidí coby štíhlé holčiny.  

Další podrobnosti o tom jak se sochy moai naučily chodit najdete v obsáhlém rozhovoru s Pavlem Pavlem v červencovém čísle National Geographic

Autor fotografií ze Strakonic: Jan Řezníček
Ostatní fotografie: archiv Pavla Pavla 
 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články