Kdo z nás by nechtěl být šťastný? Soudě podle široké nabídky „manuálů na štěstí“, specializovaných koučů a psychoterapeutů, je po tomto „duševním stavu“ vcelku poptávka. Na dračku jde zejména štěstí „trvale udržitelné“ a reflektované, a nikoliv pouze to krátké, pomíjivé a svou povahou spíše nahodilé.

Usilování o štěstí je často kontraproduktivní

Štěstí je zkrátka bráno v potaz jako jeden z nejhlavnějších cílů našeho bytí a podle většiny dostupných výzkumů pozitivně ovlivňuje snad všechny myslitelné oblasti lidského života. Vedle prezentovaných poznatků „happyologie“ se však téměř neodbytně vkrádá otázka, zda všechno to společenské a mediální zdůrazňování není ve skutečnosti kontraproduktivní.

Že tomu tak může být, naznačuje výzkum psycholožky Iris B. Mauss a kol., jehož dílčí součástí bylo mimo i čtení smyšleného vědeckého článku nadsazujícího důležitost štěstí. K závěrům této studie patří tvrzení , že čím více se soustředíme na to, abychom byli šťastni, tím více jsme nešťastni.

Psycholog Todd Kashdan, který coby klinický psycholog strávil výzkumem životní spokojenosti 15 let, ostatně klade na místo honby za štěstím naplněný a smysluplný život. K známým receptům na tzv. „flow“ a „všímavou pozornost“ přidává pro něj klíčovou „kognitivní ingredienci“, a totiž zvídavost. Spojuje s ní otevřenost vůči novinkám, odlišnostem a také schopnost se efektivně vyrovnávat s nejistotou.

Skromným objevitelem světa

„Stále je co objevovat“ - je hlavním sloganem National Geographic Česko. Samotné objevování však nemusí být vázáno pouze na vzdálené kultury, velké vědecké objevy a zážitky typu heuréka.

Objevitelem „každodenního života“ může být každý z nás - a nemusí být vědcem, cestovatelem či umělcem. Postačí jen větší porce zvídavosti, a nikoliv pouhé zvědavosti, která často začíná a končí u nového dílu telenovely, nápadných kuriozit a křiklavých bulvárních zpráv typu „víme první“. Pokud totiž na pracoviště, kde nyní pravděpodobně čtete tyto řádky, nakráčí muž středního věku v kostýmu kentaura, pak to automaticky strhne vaši pozornost a zvědavost.

Jenomže zvídavost - alespoň jak ji vidí Todd Kashdan - se začíná uplatňovat až ve chvíli, kdy se snažíme přijít věcem na kloub. A to i v případech, kdy nás něco přesahuje, vyvádí z konceptu a/nebo ohrožuje zažité poznávací rámce či pohodlnost.

Smyslem zvídavosti je totiž rozšíření a obohacení prostoru našeho světa o nové možnosti, informace či životní strategie. Inspirací k znovuobjevení „dětské zvídavosti“ může být i kniha „všednodenní etnografie“: Jak být průzkumníkem světa. Keri Smith v ní nabízí spoustu netradičních aktivit i pro typické městské chodce. Stopování věcí a dějů k jejich zdroji, programové bloudění, všímání si typických vzorců a jejich spojování. Dokumentování těchto experimentů nám pak může zprostředkovat sebepoznání mimo obvyklé a často zúžené meze.

Lekce z permanentní juvenility

Dospělý člověk je nositelem celé řady neotenních znaků (dětských či mladistvých), které jsou u našich nejbližších příbuzných, lidoopů, vázány jen na mláďata. Antropolog a zoolog Adolf Portmann dokonce pojímá člověka jako „neotenického primáta“, u nějž některé juvenilní rysy přetrvávají do dospělosti.

V psychické rovině se jedná zejména o „permanentní juvenilitu“, která se projevuje dětskou hravostí, zvídavostí a také schopností naučit se něco nového i v pozdní dospělosti. Ačkoliv s tím lze v obecné rovině souhlasit, životní praxe přece jen svědčí o postupném přechodu od zvídavosti k poznávací pohodlnosti a jistotám.

Jejich příkladem mohou být nejrůznější soubory klišé, usedlé moralizování či obehraná pseudofilosofická moudra. U zvídavosti jde o něco jiného. Není nutné vypadat vždy chytře a je možné si dovolit „luxus pošetilosti“. Nehraje se tzv. na jistotu, na černou a bílou, a předem se nepřehlíží ti, jejichž hodnoty či názory se liší od těch našich a jsou navíc náročné či pohodlnost ohrožující.

Určitá míra nejistoty, spojená s příjemnými, novými a život neohrožujícími zážitky, totiž nezřídka patří k těm nejtrvalejším a nejsmysluplnějším životním zkušenostem. A navíc: zvídavost nerovná se dětinskost, a přesto může v jistém smyslu omlazovat.

V množství větším než malém ji ostatně můžeme nalézt na albu bystrého pozorovatele života a „odmítače pohody“, Jana Buriana. Nabízí v něm „návod“ , Jak nezestárnout.