Už desátá expedice na ostrov Jamese Rosse měla šest členů. Na základně J.G. Mendela strávili přesně 30 dní. Proč ale jen šest členů? Zatím jste pokaždé vyráželi v početnějším týmu.

Odpověď je jednoduchá - finance. V roce 2015 končil projekt Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy určený na podporu provozu České vědecké stanice J.G. Mendela. Protože souběžně docházelo ke strukturálním změnám ve financování výzkumných infrastruktur, nebylo téměř do odjezdu expedice jasné, zda budou od roku 2016 na provoz stanice prostředky. Pro udržení alespoň páteřních výzkumů, na nichž je nejcennější právě spojitost a dlouhodobá kontinuita měření, byly s podporou Masarykovy univerzity a Českého antarktického nadačního fondu získány finance na početně minimální výpravu, kterou tvořilo právě těchto šest mužů.

Bylo to pragmatické rozhodnutí - zajištění provozu stanice a vědeckých přístrojů dostalo přednost před dalším rozvojem české antarktické vědy. Menší počet než šest osob by nebyl s ohledem na potřebnou kvalifikaci a bezpečnost členů vhodný, na vyšší už nebyly prostředky. Ovšem pár dní před startem expedice přišla skvělá zpráva, že provoz stanice bude z navazujícího projektu CzechPolar2 financován i v dalších čtyřech letech (období 2016-2019). To už ale nebylo možné od jara připravovanou expedici početně navýšit.

Jaké bylo složení expedice?

Expedici Antarktida 2015-16 tvořili správce stanice a lékař, působili zároveň jako podpůrní asistenti pro vědeckou práci v terénu, dále dva technici zajišťující provoz stanice a dva vědečtí pracovníci - jeden specializovaný na abiotické vědy (zejm. klimatologii, glaciologii, periglaciální geomorfologii a hydrologii), druhý na biologické vědy (rostlinnou fyziologii, mikrobiologii, aj.). Pracovní program týmu byl nabitý, protože čtyři „univerzálové" museli zajistit údržbu všech přístrojů pro dlouhodobá měření, stáhnout data, nainstalovat nové přístroje a zaměřit aktuální stav čtyř lokálních ledovců pro výpočet ablace (meziročních změn jejich hmoty a plochy).

Pracovní nasazení týmu ještě akcelerovala zpráva argentinského vojenského letectva o zkrácení sezóny, ve které budou operovat jejich vrtulníky. Původně plánovaných sedm až osm týdnů práce se všem vědcům v oblasti kolem Marambia náhle smrsklo na jediný měsíc.

V daném čase jsme ale stihli, když ne vše, co bylo plánováno, tak valnou většinu. Obdiv patří technikům, kteří s použitím nově nainstalovaných zařízení udrželi stanici výhradně na obnovitelných zdrojích energie (solární a větrné), čímž získali Češi v Antarktidě naprosto neuvěřitelný a následováníhodný primát.

S rozpočtem to už dnes vypadá lépe?

Do konce roku 2015 byl rozpočet na provoz stanice z prostředků Ministerstva školství deset milionů korun, přičemž Masarykova univerzita přispívala podle svých možností dalšími prostředky. Od Nového roku došlo k jeho mírnému navýšení. Je to přibližně dvanáct milionů ročně ze strany MŠMT, přičemž s ohledem na zvyšující se světové ceny (především logistiky) bude třeba ještě najít a získat další zdroje.

Samozřejmě všechno je relativní: deset či dvanáct milionů ročně je hodně peněz pro univerzitu, natož pro jednotlivce. Při mezinárodním porovnání poměru výkon-cena jsme ale neuvěřitelně efektivní. Troufám si říct, že není na světě stát, který by za tyto peníze dokázal obdobně velkou stanici v Antarktidě vůbec provozovat, natož s takovými úspěchy. Samozřejmě, že i tady jde z naší strany o umění možného. S rozpočtem srovnatelným s jinými zeměmi bychom dokázali ještě mnohem víc.

Jedna věc je vybudovat stanici a druhá ji udržet v chodu a snažit se o co nejlepší vědecké výsledky. Nechová se ale zde náš stát k vědeckým pracovištím "expedičního typu" trochu macešsky?

Já si to nemyslím. Jsme velmi rádi za podporu, kterou nám související ministerstva (především školství, zahraničních věcí a životního prostředí) podle svých nejlepších možností poskytují.

Nesnáze, kterým musí český antarktický výzkum čelit na rozdíl od zahraničních programů (tj. např. přidělování prostředků a odevzdávání monitorovacích zpráv na přelomu kalendářního roku, kdy mají polárníci plné ruce úplně jiné práce, nebo poněkud nešťastné oddělení financování provozu stanice od financování jejího vědeckého programu, apod.), vyplývají spíše z administrativních zvyklostí, které se hodí na většinu (bohužel jiných) projektů, než z nějaké snahy odlehlé výzkumné infrastruktury potírat.

Samozřejmě, dokud budou muset vědci směřující za poznáním samotných „pilířů Země" do 14 tisíc kilometrů vzdálené Antarktidy „soutěžit" o prostředky s kolegy, kteří jezdí do své laboratoře tramvají, budou jejich projektové návrhy vždycky výrazně znevýhodněny vysokými cestovními náklady. Pořád si ale myslím, že jde spíš o systémovou chybu, která může být při dobré vůli relativně snadno odstraněna, než o cíleně „macešské" chování státu.

Česká antarktická věda i přes tyto nesnáze přinesla své zemi jen za poslední tři roky, mimo množství vědeckých poznatků, i rekordní záznam nejvyšší teploty vzduchu kdy naměřené v Antarktidě, nález fosilních zbytků plesiosaura, mnoho druhů nových mikroorganismů, či hlasovací právo v nejvyšší mezinárodní organizaci dohlížející nad právními záležitostmi Antarktidy (tzv. konzultativní status ATCM).

Letos jste v rámci výzkumu permafrostu - trvale zmrzlé půdy, udělali vrt do hloubky šest a půl metru pro instalaci teploměrů. Jak dlouho se vrt v tak náročných podmínkách hloubí?

S vrtáním nám pomáhali hosté Českého antarktického nadačního fondu /www.antarcticfoundation.cz/, kteří stanici navštívili a pobyli s námi deset dní. Bez nich by něco takového nebylo při zkrácené sezóně a omezeném počtu vědeckých pracovníků možné.

Projekt výzkumného vrtu se připravoval několik let a problém jsme měli už na začátku. Nebylo snadné na stanici dostat hydraulickou vrtací soupravu (velké potíže s mořským zámrzem v letech 2013-15). Letos se to podařilo, a tak mohla být zrealizována první část vrtu (6,5 m). Aktivní (rozmrzající) povrchová vrstva „půdy" sahala na zvoleném místě do 70 cm, hlouběji už byl permafrost. Jeho vrtání bylo obtížnější, než se čekalo. Tady není permafrost tvořený jen ledem, ale i velmi pevnými horninami. Někdy se tak za hodinu podařilo vyvrtat jen 20 cm. Při teplotách kolem nuly pocitově snižovaných chladným jižním větrem na méně než -10 °C. V příští sezóně máme v úmyslu dovrtat se, podle možností soupravy, do hloubky 10-15 metrů a instalovat sondy pro měření teploty.

Získávaní dat z měřících přístrojů se bude provádět kontinuálně na dálku nebo jednou za rok při expedici?

Měřicí přístroje budou zaznamenávat údaje o teplotě kontinuálně ve zvoleném kroku a sběr dat za celý rok proběhne najednou, s příjezdem nové expedice.

Je už dnes možné se na některý měřicí přístroj na stanici připojit on line z Brna?

Není, přestože se o celoroční online přístup snažíme již několik let ve spolupráci s Katedrou telekomunikační techniky ČVUT. GSM ani Wi-Fi sítě zde nenajdete, a tak Antarktida zůstává pro některá technická řešení stálým oříškem. V našem případě je překážkou nemožnost zajištění údržby a napájení satelitních terminálů v mimosezónním období, kdy je stanice zazimovaná a bez posádky. A to se nebavíme o vysokých nákladech na spojení samotné.

S ohledem na nutnost všechny přístroje nejméně jednou ročně kontrolovat se pak stahování naměřených dat jednou za rok jeví jako nejlepší řešení. Nicméně na možnosti toto změnit stále pracujeme.

Letos vám argentinské vojenské letectvo z důvodů omezených logistických možností zkrátilo sezónu o více než tři týdny.

Na vině je víc faktorů, které délku sezóny letectva zkrátily; nejistota ohledně vhodného počasí je jedním z nich. Podívejte, naše stanice J.G. Mendela na ostrově Jamese Rosse leží na úžasném místě - tedy z vědeckého úhlu pohledu. Z pohledu logistika je to ovšem noční můra, protože jde o místo pod vlivem extrémního počasí Weddellova moře včetně mořského zámrzu, který nám v uplynulých třech letech pokud ne znemožnil, tak alespoň značně zkomplikoval, možnosti lodní dopravy. Trend zkracování času, který mohou (nejen čeští) vědci strávit s podporou argentinského letectva v terénu, je pozorovatelný už několik sezón.

Díky hrozbě mořského zámrzu ale nemáme na výběr. Nikdo jiný v tomto prostoru vrtulníky schopné přepravit naše expedice nemá. Nejlepším řešením tohoto rébusu by bylo mít svůj vlastní vrtulník (třeba MI-17) na ostrově Krále Jiřího, kam se dnes dá z Jižní Ameriky dostat někdy i dvakrát denně komerčním letem a odkud je to na naši stanici 30 minut letu. Taková věc je ale samozřejmě zcela mimo možnosti skromného rozpočtu stanice.

Máte zkušenosti z jiných stanic. Jak jsme na tom s financováním ve srovnání s ostatními státy?

Různé státy mají různé možnosti, ale také různé priority. Různé státy si také různě uvědomují význam výzkumu Antarktidy a různě si považují svých vědců. Světová hospodářská krize doléhá na všechny, přesto jsou mezi nimi na příkladu podpory polární vědy dobře vidět velké rozdíly. Mezi státy s tradičními antarktickými vědeckými programy jsou stálice, které investují jen do nového výzkumného plavidla pro své vědce tolik, kolik by našemu „Mendelovi" stačilo na víc než tisíc let provozu. Na druhou stranu jsou zde země, které provoz svých stanic musí rapidně omezovat (ať už z důvodu hrozby státního bankrotu či probíhajícího válečného konfliktu). A pak zde máme hned několik zemí (překvapivě většinou subtropických), které žádnou vědeckou historii v Antarktidě nikdy neměly a nyní se (s pomocí mimořádně vysokých dotací) snaží přimět své vědce, aby nějakou rychle získali.

Jejich motivem je existence mezinárodně uznávaného kontinuálního výzkumu v Antarktidě jako podmínka pro získání konzultativního statutu při ATCM, neboť tyto země si dobře uvědomují jeho strategický význam pro budoucnost. Když se to tak vezme, mohlo by být české antarktické vědě mnohem lépe, ale taky hůře.

Mohlo by vás zajímat:

• Flora a fauna Antarktidy: Co zde roste, plave či létá
• Indonésie znovu v plamenech: Velké společnosti neplní svůj slib a Sumatra hoří
• Ze života na Marsu: První panoramatická fotografie dun mimo naši planetu