Kultura mafie je charakterizovaná nedůvěrou ve stát, spravedlnost se v ní bere do vlastních rukou.

Člověk, který by nikomu a ničemu nevěřil a nedůvěřoval, by jen těžko přežil, a o to více v lidské společnosti. Bez důvěry v přirozený či mravní řád se neobejde vytvoření mateřského pouta, rodina, partnerské vztahy, soužití s cizími či odlišnými lidmi, ale i instituce, organizace a politika. Důvěra nám umožňuje spolehnout se na určitou vlastnost osoby nebo věci, ale také pravdivost určitého tvrzení.

Podle sociálního antropologa Adama B. Seligmana můžeme rozlišit její dva společensko–vývojové typy. Prvním z nich je důvěra, která se formovala již v archaických, kmenových společenstvech. Vyznačovala se až skálopevným přesvědčením a neotřesitelnou vírou, že dojde k splnění očekávání, a něco nastane, či v žádném případě nenastane.

Druhý typ důvěry je charakteristický pro moderní společnosti. Svou povahou se blíží sázce, při jejíž volbě počítáme i s možností rizika; tedy s tím, že se „v důvěře spálíme“.

Tato jistota vychází ve své podstatě z jistiny dluhu, jak ukázal klasik sociologie Georg Simmel ve studii Filosofie peněz, popřípadě ze „sázky na budoucnost“, která se týká jednání druhých, jak soudí sociolog Piotr Sztompka. Ve stále složitějším světě totiž nemůžeme rozumět všemu, a tak svěřujeme důvěru i expertním systémům, tedy odborníkům.

Víra v demokracii

Svoboda, rovnost práva, možnost volby, ale i z ní pramenící nejistota – to vše jsou charakteristiky, které jsou společné zastupitelské demokracii i důvěře vložené do druhých lidí. Socioložka Markéta Sedláčková v knize Důvěra v demokracii vymezila tři základní „kanály důvěry“: důvěru systémovou, tedy „víru“ v legitimitu režimu, důvěru v instituce a obecnou důvěru vůči druhým lidem. 

Politolog Francis Fukuyama však zdůrazňuje, že tato důvěra nemůže být pouhým prospěchářským kalkulem : „ Fungování demokracie a kapitalismu je závislé na předmoderních prvcích: právo, kontrakt a ekonomická racionalita poskytují nezbytný, nikoliv však dostačující základ jak pro stabilitu, tak pro prosperitu postindustriálních společností.

Musí být podepřeny reciprocitou, morálními závazky, povinnostmi vůči komunitě a důvěrou. To vše je založeno spíše na zvyku než na racionálním kalkulu.

Nepředstavuje to v moderní společnosti žádný anachronismus, nýbrž nezbytnou podmínku k její úspěšnosti.“ Společnosti, které tuto kulturu základní důvěry postrádají, se tedy vyznačují tím, že se v nich ve zvýšené míře podplácí, lže a krade, a to za současného poklesu sociální stability a ekonomické efektivity.

Kmotři s.r.o.

Důvěra patří k základním „pohonným hmotám“ pozdně moderní společnosti, která ji pro svůj pravidelný a bezproblémový chod bezpodmínečně potřebuje. A to obzvláště ve chvílích, kdy je množství nedůvěry vstřikováno po litrech a „motor společnosti“ se tzv. „přechlastá“. Takové životní prostředí je pro většinu organismů značně nekomfortní, ochromující až smrtící.

Existují však společenští predátoři, pro které může být doslova živnou půdou. Na mysli mám především mafii, která podle historicko-antropologických výzkumů Salvatora Lupa přímo vyrůstá z prostředí, kde je politika a ekonomika prorostlá vysokou mírou nedůvěry: „Kultura mafie je charakterizovaná nedůvěrou ve stát, spravedlnost se v ní bere do vlastních rukou, a to ve jménu cti, klientelismu a rodiny (…)“

Historik Emilio Sereni navíc soudí, že mafiánská organizace není pouhou „vykopávkou“ pocházející z chudých, agrárních a předfeudálních poměrů Sicílie. Její rozkvět podle něj souvisí s vzestupem trhu, demokracie a mobility. Gabella del latifondo  - někdejší nájemce a ochránce latifundií – od té doby výrazně rozšířil své podnikatelské pole a zasadil semínka nejistoty do těch typů společností, v nichž si lze často plnou důvěru zajistit jen prostřednictvím korupce a úplatků.

Mafián moderního střihu tak ve svém portfoliu nabízí především ochranu, bezpečí, zákon mlčenlivosti, mediaci obchodních vztahů a také jistou předmoderní rodinnou sounáležitost a loajalitu. Vzhledem k tomu, že mafiánská struktura systematicky injektuje společnost nejistotou, strachem a obavami, sama zůstává víceméně v klidu.

Pokud bychom totiž parafrázovali slova sociologa Anthonyho Giddense: Důvěra vzniká v situaci, kdy nelze zcela kontrolovat chování druhých. Jestliže má jedinec či organizace dostatek moci a prostředků, které mu umožní sledovat, kontrolovat a ovlivnit jednání ostatních jedinců , není důvěra nezbytná.