K tomu se přidával neusedlý kočovný způsob života a obživy, nemyslitelný pro většinu tehdejších obyvatel – nevolníků připoutaných k půdě. Jako skupina se Romové stávali snadným terčem zobecnění jednotlivých negativních zkušeností a předsudků.

Zemští zrádci

Navíc se v této době objevuje pro křesťanskou Evropu nebezpečí v podobě turecké expanze. Antropologická podobnost s Turky, jazyk nesrozumitelný pro Evropany, i fakt, že Romové do střední a západní Evropy pronikali především z Balkánu a Uher, které byly z části pod tureckou kontrolou, zavdaly příčinu k neprokázanému obvinění Romů ze špionáže a záškodnictví ve prospěch Osmanské říše.

Pro začátek pronásledování Romů ve střední a západní Evropě v 16. století se tak stalo typickým jejich označení za „zemské zrádce“. Později v průběhu 17. století a nejvýrazněji v době největšího pronásledování v 18. století se příčinou ke stíhání stalo tzv. protulování či potulka neboli „cikánská chůze“.

Po třicetileté válce začal proces znevolnění venkovského obyvatelstva a Romové jako potulný prvek nezapadali do vznikajícího absolutistického konceptu státu.

Věštci a kováři

Dalším z důvodů nedůvěry k Romům, především ze strany církevních autorit, se stalo předpovídání budoucnosti a hádání z ruky, které bylo prostředkem k obživě pro některé romské ženy. Například Mikuláš Dačický z Heslova o příchodu romské skupiny do Sedlce u Kutné Hory roku 1607 napsal: „I běželi tam lidé od Hory Kutny i odjinud na lelky, divadla pověrečné, hádání, zvláště ženské všetečné pohlaví, jako opice; načež horští kněží na kázáních svých žehrali hodně.“

I přes jejich pronásledování byli Romové součástí tehdejších ekonomických struktur. Nejen v Uhrách, kde žili usazeně nejméně od konce 17. století, byly ceněny především jejich schopnosti kovářské, kotlářské, hudební či v léčení.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic o nich na poč. 17. století napsal: „…řemeslem kovářským se živí, kdežto pícky malé s sebou vozí a jiné potřeby kovářské, že umějí znamenité uhlí dlouho trvající páliti, potom železo tvrditi, protož každý k nim běží o dílo.“

Poprvé vypovězeni 1538

Romové byli pronásledováni od 16. století po celé Evropě a české země nebyly výjimkou. Poprvé byli Romové vypovězeni z Moravy usnesením zemského sněmu z roku 1538. Podobná usnesení následovala i v dalších letech. Pro celé území Čech a Moravy vydal český král Ferdinand I. mandát, který nařizoval vyhoštění kočovných „cikánů“ v roce 1545 a v následujících letech ho několikrát zopakoval.

Přes existenci těchto zákazů se v zemi stále objevovaly romské skupiny, zřejmě také díky tomu, že v sousedních německých zemích bylo pronásledování intenzivnější. U zemských hranic a hlavních silnic bývaly umisťovány tzv. varovné tabule s vyobrazením trestů za nepovolené překročení hranice.

Pronásledování v Čechách a na Moravě vyvrcholilo v první polovině 18. století. V roce 1697 byli Romové Leopoldem II. postaveni mimo zákon, prohlášeni za „vogelfrey“, tj. psance neboli „za takové lidi, jež se svobodně jako pták zastřeliti smějí“. Další panovníci pak nařídili romské muže oběsit, ženám vypálit cejch, uříznout ucho, vymrskat kolem pranýře a deportovat ze země.

Celkem proběhlo mezi lety 1694-1763 v Čechách a na Moravě 527 těchto procesů, které skončily v drtivé většině odsouzením k smrti nebo deportací. Mnozí Romové při výslechu uváděli, že se v českých zemích narodili a že nemají kam odejít.

 

"Tolerovaní Romové"

Kromě pronásledovaných Romů se v první polovině 18. století objevili na Moravě tzv. tolerovaní Romové. Jednalo se především o rodinu Štěpána Daniela, pocházející ze sousedních Horních Uher (dnešního Slovenska), která se s povolením vrchnosti usadila na panství Uherský Brod již v roce 1698. Ve druhé polovině 18. století již žilo na Moravě necelých 100 potomků těchto tolerovaných Romů. Jejich profesí bylo především kovářství.

V části Balkánu především v knížectví Moldavském a Valašském (dnešní Rumunsko) pod vládou Osmanské říše byli Romové porobeni v tuhém nevolnictví, které tu bylo zavedeno ve 14. století. Teprve roku 1864 dochází k úplnému zrušení „romského otroctví“ a následuje tzv. velká olašská migrace do střední a západní Evropy i do zámoří. Část z těchto Romů se usadila také v českých zemích a na Slovensku, kde bývá označována jako olašští Romové (romsky Vlachike Roma).

Drastické tresty se ukázaly jako kontraproduktivní, protože Romy kriminalizovaly bez jakékoliv alternativy. Navíc pronásledování zintenzívnilo pohyb romských skupin, které se postavením mimo zákon staly prakticky nekontrolovatelné ze strany stále více centralizovaného státního aparátu.

Dekret o usazení

V souvislosti s budováním osvícenského absolutismu, zosobněného v českých zemích Marií Terezií a Josefem II., došlo v posledním dvacetiletí 18. století k pokusu o úředně nařízené usazení Romů. Roku 1767 vchází v platnost dekret Marie Terezie s cílem usazení Romů v Uhrách a Sedmihradsku, jiných území včetně českých zemí se projekt netýkal.

Cílem projektu bylo usazení a asimilace Romů. Realizace byla dosti násilná, neboť byl zakázán kočovný způsob života, užívání romštiny či nošení tradičního oděvu. Součástí projektu byla snaha přivázat Romy k půdě a udělat z nich rolníky. Dále bylo zavedeno odebírání dětí z některých rodin na „křesťanskou převýchovu“, povinná školní docházka, trestání soužití nesezdaných párů, zákazy sňatků mezi Romy atd.

Násilné metody způsobily neúspěch řady opatření, některá z nich se ukázala jako nerealizovatelná už v průběhu projektu, jiná brzy po jeho skončení. Výsledkem  projektu Marie Terezie i přes dílčí neúspěchy však bylo položení základu pro trvalé romské osídlení v Uhrách a Sedmihradsku. Romové byli poprvé zařazeni mezi ostatní poddané, kteří jsou na daném území legálně.

Vláda císaře Josefa II. následně od roku 1784 realizuje na Moravě projekt trvalého usídlování Romů na pozemcích tzv. náboženského fondu (tj. pozemků zkonfiskovaných církevním řádům) v zhruba 20 moravských a slezských obcích. Tím byly položeny základy pro trvalé romské usídlení např. v Bohusoudově na Jihlavsku a v Oslavanech u Brna, kde později vznikly velké romské osady, lidově nazývané „cikánské tábory“.

Autor: Mgr. Michal Schuster / Muzeum romské kultury

POUŽITÁ LITERATURA:

• Hancock, Ian: Země utrpení. Dějiny otroctví a pronásledování Romů. Praha 2001, 198 s.
• Hanzal, Jiří: Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Praha 2004, 242 s.
• Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha 2002, 84 s.
• Procházková, Eva: Perzekuce romských kočovníků v českých zemích v 18. stol. In: Sborník archivních prací 42, 1992.