Téměř měsíc na místě

Antarktického kontinentu se Václav Vojtěch dotkl  27. ledna 1929, když  Eleanor Bolling přivezla zásoby pro Byrdův hlavní expediční tábor ve Velrybí zátoce.V deníku píše:

„Jen se spustila kotva, již jsem stál dole na ledě. Se zápalem a nadšením šlapaly moje nohy první sníh a led šestého zemědílu světa, jižní točny. Tato velká chvíle nebyla pouze mou osobní událostí. Příslušníci jiných národů hlásí se hrdě bez ostychu, když se jím podaří někde nově vztyčiti vlajku své země. V té chvíli přestává býti docílený úspěch jen jejich osobní věcí.“

Vojtěch má štěstí, ze zásobovací lodi Eleanor Bolling, která vyráží po vyložení nákladu okamžitě zpět, je převelen na City of  New York, vlajkovou loď expedice a jeho pobyt v Antarktidě se o něco prodlouží. Z Velrybí zátoky odplouvá 22. února 1929. V Antarktidě zůstává jen zimní expediční oddíl - 42 mužů.   

Po práci v kotelně na Eleanor Bolling je teď Vojtěch cestou na Nový Zéland zaměstnán jako číšník v lodní jídelně a kromě toho pomáhá námořníkům všude tam, kde potřebují. Na Novém Zélandu dostává další úkol. Ve výcvikovém táboře expedičních polárních psů trénuje psí spřežení a Antarktidu uvidí až za rok. 18. února 1930 se City of  New York po strastiplné plavbě probojovává opět do Velrybí zátoky. Konec expedice je za dveřmi, stejně jako další antarktická zima.

Materiál už dopředu navezený na pobřeží, se okamžitě  začíná nakládat na loď. Souhra  náhod zapříčiní že Václav Vojtěch následující den opouští expediční tábor Malá Amerika jako poslední. V rychlosti si stihne prohlédnout celou základnu. Projde všechny místnosti, nasaje  atmosféru a do kapsy strčí pár věcí na památku. Konec. Musí zpátky. Byl tu. Poprvé a naposledy….  

 „Než psi sjeli z bariéry dolů, ještě jednou jsem se ohlédl. Tři rádiové stožáry smutně trčely k obloze a vzadu za nimi kynula křídla letadel. Úžas rozevřel naše zraky: jižní točna nám dávala sbohem."

Byla to neobyčejně úspěšná expedice. Hlavně díky cílenému použití letadel a mapovací kamery. To nejdůležitější se podařilo 28. listopadu 1929 – na trojmotorovém hornoplošníku Ford dosáhl Byrd s dalšími třemi muži v 1 hod 14 min greenwichského času jižního pólu. Všechno pečlivě nafilmovali a výsledky expedice tak, společně s dalšími mapovacími lety a výpravami geologů do pohoří královny Maud, znamenaly prvotřídní vědeckou a mediální senzaci. Václav Vojtěch byl u toho. Spojené státy své hrdiny odměňují a 23. května 1930 se Vojtěch stal, stejně jako ostatní členové expedice, nositelem Zlaté medaile Kongresu USA, nejvyššího amerického civilního vyznamenání. Dodnes je jediný Čech, který toto vyznamenání získal.

Návrat domů     

6. července 1930 se Václav Vojtěch vrací do Československa. Po skoro dvouleté cestě. Odjížděl málo známý idealista s nenaplněnými sny o životě. Vrátil se úspěšný muž se zkušenostmi, které v Československu nikdo neměl, s vyznamenáním, které nelze získat jen tak. Doma se stal mediální hvězdou, uměl dobře vyprávět a všechny posluchače zaujal jeho silný příběh se šťastným koncem.

Časem se ozvali i kritici. Poukazovali na jeho minimální vědeckou činnost během expedice. Měli pravdu, skoro žádná nebyla. Vojtěcha nemůžeme považovat za antarktického badatele, jeho hlavní zásluhu najdeme jinde. Udělal obrovský kus práce pro budoucí českou polární vědu propagací Antarktidy.

Po návratu se začal živit přednáškami o expedici, na nichž promítal Byrdův film. O své účasti v expedici napsal knihu Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem, která vyšla v roce 1932. Jeho popularizační činnost byla v přesně to, co budoucí antarktický výzkum u nás potřeboval. Přednáškové sály měl plné posluchačů a fascinovanému publiku znovu a znovu vyprávěl jak to v Antarktidě vypadá, jak se tam dá žít, kudy se asi bude ubírat další bádání. 

Nečekaný závěr

Skutečnost, že nemá žádné vlastní vědecké výsledky si Václav Vojtěch uvědomoval a bral to jako svůj velký nedostatek.Velmi se snažil, aby jeho další cesta do polárních krajů už měla vědecký program. Dostává nabídku na výzkumnou práci v kanadských Severozápadních teritoriích.  Pokud by to vyšlo měl by zkušenosti z obou polárních krajin. „Nejde mi však o sportovní rekordy, nýbrž o vážná vědecká studia,"uvádí v létě 1932 v jednom z rozhlasových rozhovorů. Noviny tehdy podrobně referují o přípravách jeho nové výpravy.

Objevují se v nich zmínky o tom, že si Vojtěch udělal pilotní průkaz, že ze sponzorských darů zakoupil letecký motor a až na místě prý plánuje jej zabudovat do draku letadla, že si s sebou bere skládací kajak, pro jednodušší pohyb po řekách atd… Některé věci novináři zveličili, ale to už dnes není důležité. Vojtěch měl jasno. Druhá cesta bude o něčem jiném, bude konečně vědecky pracovat.

Na konci července roku 1932 je připraven k odjezdu. Ví, že začátkem srpna odpluje do Kanady na lodi Montcalm. Pak do Prahy dorazí zpráva, že se odjezd lodi odkládá. Nové datum vyplutí je 12. srpen. Najednou má týden navíc pro dokončení příprav, na rozloučení s přáteli. V Sadské dokonce pro něj uspořádají v sobotu 6. srpna táborák. Vojtěch si půjčuje kanoi a s jedním kamarádem vyjíždějí na Labe. Tehdy se to stane…  Osud? Náhoda? Zlomové situace mívají  spoustu synonym. Člun se s nimi převrací a Václav Vojtěch už živý nikdy nevyplave. Pravděpodobně se udeřil o okraj kanoe, omdlel a utopil se. Jeho tělo našli až druhý den…

Rodina a veřejnost se s Václavem Vojtěchem rozloučily 13. srpna 1932 v pražském krematoriu. Rakev pokrývala dlouhá, temně modrá vlajka Byrdovy expedice se žlutým pásem a nápisem Byrd Antartic Expedition.

 "Byl výborným typem muže a prokázal vlastnosti, jimiž vynikal v naší výpravě. Byl chloubou své vlasti," uvedl ve vzpomínkách admirál Richard Evelyn Byrd.

 

 

Já toužím po jiné formě života, chci hodně viděti, prožíti, poznati svět a různá nebezpečí a chci konečně nalézti  živobytí, které by mne nespoutávalo.
Z Vojtěchovy korespondence s Jaroslavem Werstadtem

 

 

SESTRA ANTARKTICKÉHO DOBRODRUHA

"Říkala jsem mu mudrc…"

S paní Annou Dufkovou,  sestrou Václava Vojtěcha  / * 22. 8. 1907 – 1.6. 2009/  jsem se seznámil v domě seniorů v Havlíčkově Brodě. Měla právě těsně před stými narozeninami a mne fascinovalo jak barvitě  dokázala vyprávět o svém životě.  Zde je pár vybraných  vzpomínek na Václava  Vojtěcha.

 

• Byli jsme čtyři sourozenci. Nejstarší František, pak byl Václav, já a nejmladší byl Eduard.  Václav, tedy Vojta jak jsme mu doma všichni říkali se odlišoval už jako dítě. Vzpomínám si, jak k nám na lesovnu dorazil dědeček. Vojtovi bylo pět a děda říkal: „Z toho chlapce jednou něco bude.“  Měl pravdu, jen nechápu, jak to už tehdy mohl vědět.
• Pro mě byl zvláštní. Neumím to pořádně popsat. Hodně četl, měl rád přírodu…František s Eduardem odešli brzy z domova, my zůstali a tak jsme si často a hodně spolu povídali. Jinak byl ale nemluvný a uzavřený. Já mu za to  říkala mudrc. Maturoval v devatenácti a pak šel na studie.

 

 

• V roce 1926 se oženil. Vzal si Boženu Čapkovou. Boženka dělala taky  gymnázium, byla o čtyři roky mladší než on, ale už neodmaturovala. Měli spolu syna Venouška. Narodil  se ještě ten rok, kdy se brali. Pak to nějak neklapalo. Když se vrátil ze světa, byli v rozvodovém řízení. Švagrová zemřela v roce 1942 na těžkou chřipku. Vojtíšek? To byla tragédie – zmizel za války někde v Německu… 
• Když odjížděl na Nový Zéland za Byrdem, vyprovázel jej jenom Eduard. Vrátil se a byl hrozně populární. Každý by s ním chtěl mluvit. Čekali jsme na něj na Wilsonově nádraží a potom šli do hotelu Paříž, kde jsme byli ubytováni. Tam už ale na něj číhali novináři, tak jsme si  ho ty první dny moc neužili. 
• Antarktida ho změnila.  Už nebyl tak uzavřený do sebe. Dokázal hezky vyprávět.  Když dělal přednášku u nás v Brodě, byli jsme se s manželem podívat. A u nás doma napsal tu svoji knížku. To bylo v zimě 1931, seděl v jídelně, za oknem sněžilo a on psal o Antarktidě. 

 

Tip:

 

Máte cestu přes Nový Bydžov?

Zastavte se ve ZDEJŠÍM MUZEU..

Část stálé expozice je věnována Václavu Vojtěchovi.

 

 

 

 

• Den, kdy se mu to stalo? To bylo hrozné. Skauti ze Sadské si ho tam pozvali, ale pro jeho záchranu toho moc neudělali. Sháněli pramice a bidla… místo toho, aby se někdo na tom místě za ním potopil…proč tam nikdo tam za ním neskočil? Našli ho až druhý den, v 11 hodin dopoledne. Zrovna ho vytahovali na břeh, když tam dorazil tatínek.  Pak už nic nebylo jako dřív. I jeho pes York, kterého si přivezl z Antarktidy, to asi poznal. Umřel zanedlouho po něm

 

 

PRVNÍ DÍL O VÁCLAVU VOJTĚCHOVI:

• Václav Vojtěch - první Čech v Antarktidě aneb hledání cesty (I.)