Exkluzivně pro National Geographic: Egypt v tomto okamžiku
Po arabském jaru je země plná nebývalé naděje - a mučivých obav.
Cestuji na podzim roku 2011 s egyptským kolegou Chálidem Nágím, který déle než dvě stě dnů a nocí zaznamenával průběh káhirské vzpoury. Jsme na cestě z Abú Simbelu na dalekém jihu Egypta do středomořského přístavu Alexandrie na severu, během níž počítáme s mnoha zastávkami. Jde nám o to, abychom daleko od epicentra revoluce, náměstí Tahrír, poznali, jak se změny projevují v ostatních částech Egypta.
Káhirský Tahrír není Egypt
Po velkém dohadování a čtyřhodinovém zpoždění se nakonec dostaneme do vlaku… Zatímco vlak rachotí dál, spolucestující se na nás postupně tváří přátelštěji. Ti, s nimiž se dáme do řeči, mezi nimi muezzin, který volá k modlitbám v jedné mešitě nedaleko Luxoru, a mladý muž konající vojenskou službu v Asuánu, si zřejmě nejsou jistí prospěšností revoluce.
Události na náměstí Tahrír jsou jejich životům vzdálené. „Koneckonců, nejde v životě prostě o bezpečí?“ říká muezzin, který cestuje s manželkou a dvěma malými dětmi. Stěžuje si, že lidé postrádají finanční jistotu, a na nastalý hospodářský pokles. Sám dostává každý měsíc plat od vlády, jiní však žijí z příležitostné práce, přičemž někteří vydělávají denně pouhých deset liber, čili necelé dva dolary. Muezzinovi se možná daří lépe než mnoha jiným, jeho žena však vypadá utrápeně. Většinu cesty se bezvýrazně dívá z okna a u nosu si přidržuje šátek.
Súdánci nebojují jen o ropu a hranice. Zápasí i o vodu
„Není důvěra, není bezpečí,“ říká Mumin Hasan, dvaadvacetiletý voják základní služby. Ptám se, jak se dívá na revolucionáře z náměstí Tahrír. „Nejsem proti nim, ale rozhodně nejsem pro ně,“ odpovídá. Špatnosti bývalého režimu ho nepřekvapují; korupci přirovnává ke stromu s hlubokými kořeny: porazíte ho a časem znovu vyroste. „Demokracie je dobrá, ale nemůžeme ji uspěchat,“ pokračuje. „Ponecháte-li úplnou volnost, lidé si budou dělat, co chtějí. Potřebujeme pevnou ruku.“
Tento názor není na venkově neobvyklý. Skoro všude, kam přijdeme, vyjadřují Egypťané obavy o al-amn, bezpečnost. Zdá se, že mnozí trpí téměř stihomamem z rostoucí zlodějny, která byla před revolucí v Egyptě skoro neznámá, a z možného zhroucení pořádku. Jeden taxikář v Luxoru si koupil pistoli, kterou vozí pod sedadlem. Někteří Egypťané ponuře hovoří o pašerácích, kteří přenášejí zbraně přes hranice z Libye.
Ve stínu faraonů
Obavy a napětí mohou samy stačit, aby zemi stahovaly dolů. Turistika velmi významně přispívá do egyptské ekonomiky, avšak turistické lokality, které navštěvujeme, jsou skoro opuštěné.
U chrámu Ramesse Velikého v Abú Simbelu jsou stánky se suvenýry u vchodu zavřené a kovové turnikety stojí nehybně. Hlídači v gallábíjích hledí přes Násirovo jezero a čekají, až poklidnou vodní hladinu zčeří ryba nebo krokodýl.
V chrámu samém se netlačí žádní turisté. Žádné vůně evropských parfémů, žádné stížnosti na vedro či na potíže s cestováním do končin světa zamořených mouchami. Žádní průvodci, kteří by vysvětlovali, proč Ramesse II. na jednom dávném nástěnném reliéfu pobíjí Chetity nebo proč na jiném bodá do svých libyjských nepřátel a dupe po nich. V normálních dobách by o rušném dni navštívilo toto místo až 3 000 zahraničních turistů. V sobotu ve čtyři hodiny odpoledne již v komplexu žádný jiný cizinec není. Uvnitř chrámu není vůbec nikdo jiný. Mezi sloupy poletuje osamělá vlaštovka.
Nedaleko vchodu, ve stínu čtyř Ramessových kolosů, mě zve Ahmad Sálih, abych se posadil a dal si sklenici horkého čaje. Sálih je egyptolog, generální ředitel Abú Simbelu a jiných monumentů v oblasti Núbie, na dalekém jihu země poblíž súdánských hranic. „To je problém vzniklý po revoluci,“ říká mi Sálih. „Mnohé dosud není stabilizováno a turisté se obávají, že přijedou-li sem, mohou být napadeni.“ Zmíním se mu o tom, že četní Egypťané považují hospodářské obtíže, které teď prožívají, za nezbytný přechod. Považují Mubáraka za „posledního faraona“ a věří, že nastala nová éra – rozchod s více než pěti tisíci let dějin.
Sálih uvádí mnoho důvodů k pesimismu: na mnoha úrovních federální i místní moci zůstávají zbytky starého režimu a vládnoucí strany. Míra negramotnosti je v Egyptě vysoká (přibližně 40 procent dospělých ve věku od 25 do 65 let). Mnozí Egypťané vidí revoluci jen jako příležitost uchvátit, po čem touží, nebo předkládat požadavky ohledně mezd a pracovních podmínek.
Na rozdíl od východoevropských zemí, které se vymanily z komunismu, Egypt není součástí širšího regionu s historií demokratické praxe. „Arabové nepřijmou demokracii snadno,“ říká Sálih, „zčásti proto, že směřuje proti vládě otce v rodině nebo náčelníka v kmeni. Řekne-li otec ‚Nehraj si‘, nebudeš si hrát. On je diktátor. Jak můžete za tak krátkou dobu změnit Egypťanovu mentalitu?“
ROZHOVOR: Jak čeští archeologové objevili chrám ztracený uprostřed súdánské pouště
Taková slova o neměnné mentalitě vypadají přinejmenším cynicky. Je to nicméně stále se vracející téma, alespoň v tom Egyptě, který existuje mimo Tahrír. Je to argument lidí jako Sálih, kteří podporují ideály revoluce, ale zůstávají opatrní, a také těch, kdo chtějí ospravedlňovat autokratickou vládu. Tyto pochybnosti nastolují četné otázky: Jak silný a hluboký je revoluční duch Egypta? Jsme svědky jedné revoluce se sdílenými cíli, nebo mnoha soupeřících revolucí? Je možné, že Egypt se vrátí k vládě silného muže – zpočátku méně zkorumpovaného, než byl ve svých posledních letech Mubárak, vládě s některými formálními svobodami, ale v podstatě stejné?
Na jedné mechanizované farmě na dalekém jihu země jsem se zeptal inženýra Muhammada Haggága na argument, že v Egyptě je autoritářská kultura hluboce zakotvená v rodinách a kmenech a že se opět objeví nějaký silný muž. Rozhodně nesouhlasil. „Vztah mezi mnou a mými dětmi se velmi liší od vztahu mezi mým otcem a mnou,“ řekl Haggág. „Když můj otec řekl ‚Přestaň mluvit‘, přestal jsem mluvit. Se svými vlastními dětmi to udělat nemohu.“
Znamenalo to, že podle názoru devětapadesátiletého Haggága bude revoluce úspěšná? „Je to jako kdybychom se ztratili v poušti,“ řekl tónem, který svědčil o odhodlání vytrvat. „Našli jsme svou cestu, avšak potrvá ještě dlouho, než se odtamtud dostaneme.“
Jak vidí dění v revoluci islamisté a jak lidé v moderní v kosmopolitní Alexandrii?
Více o porevolučním Egyptě dočtete v květnovém čísle tištěného časopisu National Geographic
Napsal Jeffrey Bartholet
Fotografie Alex Majoli
