Exkluzivně pro National Geographic: Na kánoi ruskou Karélií
Takové ticho jako zde na severu zažijete dnes již málokde. Pouze tu a tam se ozve hlas kukačky nebo volání hus bernešek. I nebe je jakési nekonečné.
Nízká oblačnost se převaluje s železnou pravidelností, skrze pravidelné obláčky dopadají na rozmrzající zem první teplé sluneční paprsky. Začíná jaro. Oproti našemu opožděné zhruba o dva měsíce, o to intenzivněji se však hlásící k životu. Břehy jezer a říček jsou posety žlutými květy pryskyřníků, pupence olší se rozevírají doslova před našimi zraky. Od nejbližší civilizace nás dělí několikadenní plavba kánoí neporušenou a zatím ničím nespoutanou severskou tajgou.
Nepohybujeme se ani po Aljašce, ani po Sibiři, nýbrž tři a půl dne jízdy pohodlným lehátkovým vozem z Čech. Naším cílem se stal Národní park Vodlozerskij ležící na pomezí ruské Karélie a Archangelské oblasti. Na jeho území, které se rozkládá na ploše okolo 5 000 km2, je více než 500 jezer, která vzájemně propojuje soustava větších či menších potůčků a řek. Park byl založen v roce 1991a ochraňuje rozsáhlou lesní plochu před stále nenasytnějšími těžebními společnostmi, které dokázaly okolí parku proměnit v krajinu podobnou Krušným horám těsně po sametové revoluci. Jelikož park nemá statut přírodní rezervace neboli zapovedniku, je zpřístupněn veřejnosti.
Za drobný poplatek se můžete vydat po jednom z vodnych maršrutů, využít malá primitivní tábořiště a povolen je i sportovní rybolov. Návštěvníků je však skutečně poskrovnu. Na jaře ještě před vylíhnutím jinak téměř nesnesitelných komárů by se snadno spočítali na prstech jedné ruky. Na říčku Nuchča se přes jezero Keražo vydá skupinka vodáků zhruba jedenkrát za dva až tři roky.
Vlakem do minulosti
Sama cesta vlakem na sever nás vrací o řadu let zpět. Na rozdíl od letecké přepravy máte daleko více času o cestě přemýšlet a připravit se na ni. Krajina za oknem působí zdánlivě monotónním dojmem, o to více však máte příležitostí pozorovat každý detail či sebemenší změnu. Už z Čech cestujeme ruským vagonem, s ruským personálem i ruskými cestujícími. Máme čas se takzvaně aklimatizovat a nasát nefalšovanou ruskou atmosféru. Děžurnyj či děržurnaja, jinak osoba zodpovědná za každý jednotlivý vagon, je vám celou cestu kdykoliv plně k dispozici. Zároveň má však obrovskou autoritu. S úžasem sledujeme, jak mile reaguje na přání cestujících a jak na druhé straně dokáže rázně umravnit bývalého vojáka, který poněkud přebral. Cesta ruským vlakem je i svéráznou gastronomickou exkurzí. V každé zastávce přicházejí k vlaku bábušky s taškami plnými vynikajících čerstvých dobrot. Během krátkých zastávek nabízejí cestujícím ovocné i masové pirožky, pečené kuře, saláty, zavařeniny z lesních plodů, uzené a sušené ryby či raky a také chlazené pivo. S plným žaludkem cesta příjemně utíká.
Monotónní zvuk železničních pražců se ozývá již třetí den. Máme za sebou přesun pohodlným lehátkovým vozem z Čech do Pitěru, jak se Rusku důvěrně říká Petrohradu. Dále velmi společenský pobyt v lehátkovém voze nižší třídy na trase z Pitěru do Petrozavodska a Bělomorsku. Poslední úsek již jedeme prigorodnym pojezdom, příměstským vlakem, na trase Malenga–Kem. Vystupujeme až v malé polorozpadlé a zablácené vesničce Kuša. Předkové dnešních obyvatel Karélie byli kdysi hrdí rybáři a lovci, kteří obývali rozsáhlé okolní lesy. Mašinerie Stalinovy diktatury je však postupně donutila opustit tradiční způsob života a jejich životní náplní se stala stavba a údržba železnice na sever. Ta je paradoxně dodneška jedinou spojnicí s civilizací.
S napětím z okna vlaku vyhlížíme starší terénní náklaďák, takzvanou vachťovku, kterou máme pokračovat ještě asi tři hodiny cestou necestou až k hranicím národního parku. V dálce nám už mává Saša, místní správce parku. Pomohl nám domluvit dopravu, a tak nasedáme takřka vzápětí, abychom již zanedlouho zastavili u prolomeného dřevěného mostu. Dál se již autem dostat nelze. Stojíme na břehu říčky Nňoloksa.
Text a fotografie: Petr Novotný
