Exkluzivně pro National Geographic: Válka o nosorožce
O roh nosorožce, jehož cena se na černém trhu vyrovná ceně zlata, se svádí krvavá bitva s pytláky.
Březnové číslo časopisu National Geographic se věnuje jako hlavnímu tématu nosorožcům a jejich rohům. U nás si můžete přečíst exkluzivně příběh dvou mužů ze dvou různých táborů - strážce parku a pytláka, který nosorožce pobíjí.
Strážce parku
V okamžiku, kdy Damien Mander dorazil k táborovému ohni, zazněl ztemnělým lesem výstřel z pušky. Damien celý den trénoval budoucí strážce zvěře v přírodní rezervaci Nakavango v západním Zimbabwe. Okamžitě pomyslel na Bastu, březí samici nosorožce dvourohého, a na její dvouleté mládě. Dnes odpoledne jeden ze strážců rezervace objevil lidské stopy, které sledovaly Bastu s mládětem. Samice hledala hluboko v buši úkryt, kde by mohla vrhnout nejmladšího příslušníka svého ohroženého živočišného druhu.
Pytláci se bojí víc nás než lvů…
Svalnatý Damien, bývalý ostřelovač australských speciálních jednotek s působivou sbírkou tetování, má na hrudníku nápis „Vyhledat a zničit“ vyvedený gotickým písmem. Pootočil hlavu a snažil se určit směr, odkud zazněl výstřel. „Tamhle, nedaleko východní hranice,“ ukázal do tmy. „Vypadá to na dvěstětřiadvacítku,“ určil pozici a kalibr zbraně. Tento zvyk si osvojil během dvanácti bojových misí v Iráku. Damien a ostatní strážci rezervace popadli pušky, vysílačky a příruční lékárničky a naskákali do dvou landcruiserů. Vyrazili do tmy s nadějí, že se jim podaří střelce odříznout. Stáhli okénka a poslouchali, zda uslyší ještě druhý výstřel. To by pravděpodobně znamenalo, že pytláci zabili i Bastino mládě.
Situace byla pro pytláky ideální - na obloze půlměsíc, téměř bezvětří. Lidské stopy byly obzvláště zlověstné: bandy pytláků často zaplatí stopaře, aby nosorožce našli a sledovali až do soumraku. Potom vysílačkou sdělí střelci vybavenému silnou puškou, kde přesně nosorožec je. Jakmile je zvíře mrtvé, pytláci mu během několika minut odříznou oba rohy a mohutnou mršinu přenechají lvům a hyenám.
Rohy téměř vždy skončí u asijského zákazníka. Pytláci také možná vyňali plod z Bastina těla a oči matky i mláděte prodají místím kouzelníkům nebo tradičním lidovým léčitelům. Pokud je pytlácká tlupa dobře organizovaná, bude ústupovou cestu krýt skupina po zuby ozbrojených mužů, kteří jsou připraveni napadnout strážce parku ze zálohy.
Zatímco landcruiser nadskakoval na rozježděných cestách, Damien rychle počítal – v obou autech měl dvě zastaralé pušky a asi deset nábojů. Podle zvuků výstřelů soudil, že pytláci mají větší palebnou sílu než on. Kdyby jeho muži našli stopy pytláků a sledovali je pěšky, museli by se potýkat se lvy, levharty a hyenami lovícími ve tmě.
Na zadním sedadle jednoho z landcruiserů sedí zimbabwský strážce parku Benzene, který strávil skoro rok pozorováním Basty a jejího mláděte a důvěrně je poznal. Nabil pušku třemi náboji, zacvakl bezpečnostní pojistku a odjistil uzávěr. Nadskakovali jsme na korbě auta, řítili jsme se nocí a Benzene řekl: „Pro pytláky je lepší potkat se se lvem než s námi.“
Z pohledu pytláka
Gideon van Deventer ví přesně, kam je třeba zamířit, aby téměř dvacetigramová střela pronikla do nosorožcova mozku a aby se zvíře zhroutilo na hruď. Ono místo se nachází patnáct centimetrů za okem a pět centimetrů před uchem. Gideon to ukazuje na své hlavě a poklepává mozolnatým ukazovákem kousek od své lícní kosti. „Musíš ho trefit přesně tady,“ říká.
„Mají malý mozek, jsou však skoro slepí, proto můžeš přijít docela blízko. Mohli by tě ucítit, musíš stát po větru. A mají dobrý sluch, takže se vyplatí dávat pozor na uši. Když mávne uchem směrem k tobě, budeš mít problém.“
Gideon také zná postup, podle něhož vyšetřovatelé poznají odborníka: stačí kapesním nožem obtáhnout šev u základny rohu, a roh se bez námahy odloupne. „Nepotřebuješ pilu. Je to rychlé a celý roh se pěkně oddělí, jako když otevřeš láhev otvírákem.“
Jestli je chcete vystopovat, najděte místo, kam chodí na záchod.
Moje pytlácké školení se koná ve věznici v Kroonstadu asi dvě hodiny jízdy od Johannesburgu. Dvaačtyřicetiletý van Deventer, známý pod přezdívkou Deon, je velmi kvalifikovaný učitel. Zabil, jak říká, 22 nosorožců. Je nejvýkonnějším odsouzeným zabijákem nosorožců v Jižní Africe, a možná i na celém světě. Šlachovitý, 170 centimetrů vysoký chlapík plný nervní energie sedí vzpřímeně v oranžové vězeňské kombinéze a těžkých černých pracovních botách. Svým ošlehaným obličejem, řídnoucími nazrzlými vlasy a ledově modrýma očima se vzdáleně podobá americkému herci Edu Harrisovi.
Deonův otec se přestěhoval do Jižní Afriky z Keni, kde v 50. letech během povstání Mau Mau sloužil jako policejní důstojník a lovec velkých zvířat. Usadil se v Transvaalu, v divoké oblasti nedaleko botswanských hranic. Deon a jeho dva bratři žili vlastně v buši. Jako osmiletý chodil za školu a stopoval zvěř pro lovce. „Zvířata jsem znal lépe než lidi,“ říká.
Nakonec se stal profesionálním lovcem velkých zvířat. „Příprava lovu a stopování zvěře, to byla moje práce,“ říká. Při jednom lovu v Mosambiku vedl jistého staršího amerického lovce přes bažinu. Sledovali stádo buvolů afrických. „Věděl jsem, že je tam někde malý ostrov, kam se buvoli odpoledne chodí pást. Zamaskovali jsme se trsy papyru a přiblížili jsme se k nim na třicet metrů.“
Hřbetem ruky si otřel ústa, jako by se mu při té vzpomínce začaly sbíhat sliny. „Slyšeli jsme, jak býk frká a odfukuje.“ Deon napodobil zvuky pasoucího se býka. „Kámo, ten stařík na tenhle lov do smrti nezapomene. Já taky ne.“ Na chvíli se odmlčel a ponořil se do vzpomínek. „Teď jenom přijedou autem a střelí zvíře z plošiny,“ řekne Deon a jeho pohled ztvrdne. „To není lov, to je obyčejné střílení.“
Deonův bratr Andre pracoval pro významného organizátora safari Gerta Saaimana. V roce 2005 se bratra zeptal, jestli by měl zájem zastřelit nosorožce. „Jestli je chceš vystopovat, musíš najít místo, kam chodí na záchod,“ říká Deon. Samci nosorožce šlapou do svých výkalů, aby šířili svůj pach a vyznačili si teritorium, vysvětlil mi. „Díky tomu se snadno sledují.“
Bylo důležité potlačit všechny zvuky, které provázejí zabíjení nosorožce, a proto Deon experimentoval se skládacími luky a samostříly. Nosorožec však někdy nepadl dokonce ani po přesném zásahu zatíženým šípem do plic. Proto si Deon vyrobil tlumič z kovové trubky, do které zevnitř přiletoval těsnicí podložky, a připevnil ji na hlaveň pušky kalibru .30-06. „Puška s tlumičem zní jako vzduchovka, udělá jenom takové fuuuup,“ říká Deon. „Jednou jsem zastřelil samce. Dva metry od něj stála samice a pohnula se, až když jsem ji střelil.“
Bratři cestovali po celé Jižní Africe a stříleli nosorožce v národních parcích a soukromých rezervacích. Díky úspěšným programům zaměřeným na rozmnožování bylo nosorožců mnoho a bezpečnostní opatření byla ledabylá a snadno překonatelná. Jakmile nosorožce zabili, předali roh jiným mužům, kteří jej prodali. „Vydělával jsem však jenom málo,“ říká Deon. Upřesňuje, že za dva rohy o hmotnosti šest kilogramů si on, Andre a několik dalších mužů mezi sebou rozdělili asi 11 000 dolarů. Nespokojenost s výdělkem nakonec přivedla Deona do vězení. Zabil nosorožce na vlastní pěst a byl přistižen při prodeji rohu.
Teď je Deon tak trochu v pasti. Policie na něj naléhá, aby svědčil proti Saaimanovi a dalším pytlákům. Což je vyhlídka, která ho očividně děsí. Jen několik dní po Deonově zatčení byla zavražděna Saaimanova žena – střelili ji do krku na příjezdové cestě k domu a zemřela před očima svých dětí. Před šesti měsíci byla ve svém domě znásilněna Deonova bývalá manželka.
Od té doby je spolu se svými čtyřmi dětmi zařazená do programu ochrany svědků. Zanedlouho po této události navštívili Deona ve vězení muži, kteří o sobě prohlašovali, že jsou soukromí vyšetřovatelé. Nabídli mu nové nákladní auto, 100 000 dolarů a práci profesionálního lovce zvěře, když nebude svědčit.
Deon se ještě nerozhodl, jestli bude spolupracovat s policií, až ho za čtyři měsíce propustí. „Najdou si mě, i když budou zavření ve vězení,“ říká Deon o svých spolupachatelích. „A vím určitě, že mě zabijí.“
Návštěvy končí, Deon však ještě otálí v místnosti. „Rhino, už je načase,“ volají na něj stráže. Podívá se na mě a zašklebí se. "Říkají mu tady Rhino, Nosorožec.“
Text Peter Gwin
Fotografie Brent Stirton
