První kohouti zakokrhali, toulaví psi začali štěkat. Tuki se zachvěl v náhlém poryvu studeného větru od Antarktidy. Tuki je rodilý polynéský obyvatel Rapa Nui, jak zdejší obyvatelé říkají Velikonočnímu ostrovu, a jeho předkové pravděpodobně pomáhali vytesat některé ze stovek soch, jež dodnes stojí na travnatých návrších a rozeklaném pobřeží.

Na pláži Anakena na kamenné plošině dlouhé 16 metrůstojí v pozoru sedm břichatých moai. Mají svěšené paže, jsou obrácené zády k oceánu a na hlavách mají vysoké kamenné ozdoby pukao vytesané z červené vulkanické strusky. Dohlížejí na odlehlý ostrov ze vzdálené minulosti, když se však Tuki zadívá do jejich tváří, zaplaví ho vlna sounáležitosti. „Je to zvláštní a silné,“ říká. „Je to něco, co vytvořila moje kultura, je to Rapa Nui.“ Potřese hlavou: „Jak to jenom udělali?“ 

2 000 kilometrů od civilizace

Velikonoční ostrov zaujímá plochu pouhých 164 čtverečních kilometrů. Leží 3 500 kilometrůzápadně od Jižní Ameriky a 2 000 kilometrůvýchodně od ostrova Pitcairn, který je jeho nejbližším obydleným sousedem. Po svém osídlení zůstal celá staletí v izolaci. Veškerá energie i zdroje vynaložené na vznik soch moai – jejichž výška se pohybuje mezi jedním a deseti metry a hmotnost v některých případech převyšuje 80 tun – pocházely přímo z ostrova. Jenže když zde na Velikonoční neděli roku 1755 přistáli holandští mořeplavci, setkali se s kulturou doby kamenné. Sochy byly vytesány kamennými nástroji, většinou v jediném lomu. Potom je lidé přepravovali na vzdálenost až 18 kilometrů bez pomoci tažných zvířat či kol k mohutným kamenným plošinám zvaným ahu. Tukiho otázka – jak to jenom dělali? – pronásledovala v posledních padesáti letech davy návštěvníků.

Sebezničující síly?

Poslední dobou se však moai staly součástí širší debaty, která oponuje dvěma různým názorům na minulost Velikonočního ostrova – a vlastně odporuje i představě o minulosti lidstva jako takového. První názor výmluvně formuloval nositel Pulitzerovy ceny Jared Diamond. Ostrov považuje za výstražné podobenství a za nejkrajnější případ společnosti, jež svévolně ničí své prostředí a tím i samu sebe. Může se naše planeta, ptá se Diamond, vyhnout stejnému osudu? Podle jiného názoru jsou dávní obyvatelé ostrova povznášejícím symbolem lidské houževnatosti a důvtipu – příkladem je jejich schopnost přimět vzpřímené sochy, aby dlouhé kilometry „kráčely“ v nerovném terénu. 

Hořká přítomnost

Dříve než polynéští osadníci dopluli k břehům ostrova Rapa Nui, strávili dlouhé týdny na moři v otevřených člunech. Patrně jich nebylo více než několik desítek. V současné době zde každý týden přistává 12 letadel z Chile, Peru a Tahiti. Jen v roce 2011 dopravila tato letadla na ostrov 50 000 turistů, tedy desetkrát více, než má Rapa Nui obyvatel. Ještě před třiceti lety zde nebývala běžně k vidění auta, elektřina ani telefon. 

V roce 1888 připojilo ostrov ke svému území Chile, avšak až do roku 1953 povolilo jisté skotské společnosti, aby ostrov spravovala jako obrovskou ovčí farmu. Ovce se po ostrově potulovaly volně, kdežto obyvatelé byli zahnáni do městečka Hanga Roa. V roce 1964 se vzbouřili, později dostali chilské státní občanství a právo volit vlastního starostu. 

Vůči el conti (pevnině) chovají zdejší lidé mimořádně rozporuplné pocity. Ostrované plně závisejí na Chile, pokud jde o pohonné hmoty a každodenní dodávky potravin. Hovoří španělsky a na pevninu odcházejí, aby získali vyšší vzdělání. Naopak chilští přistěhovalci, které sem lákají kromě jiného i daňové úlevy, rádi přijímají i taková zaměstnání, jimiž ostrované pohrdnou. „Zdejší člověk vám řekne: Cože, vy si myslíte, že budu umývat nádobí?“ říká rodilý ostrovan, sedmadvacetiletý průvodce turistů Beno Atán. Přestože mnozí ostrované si našli manželské partnery z pevniny, některé z nich zneklidňuje, že jejich kultura zvolna mizí. Na ostrově dnes žije asi 5 000 lidí, tedy téměř dvakrát více než před dvaceti lety, ovšem rodilí ostrované tvoří necelou polovinu. 

Sochy, které kráčely

Velikonoční ostrov bez soch moai není Velikonočním ostrovem… Norský etnograf a dobrodruh Thor Heyerdahl se domníval, že sochy nevytvořili Polynésané, nýbrž příslušníci předincké kultury původem z Peru.

Autor bestseleru Vzpomínky na budoucnost Erich von Däniken byl přesvědčen, že sochy moai postavili mimozemšťané, kteří ztroskotali na naší planetě. Moderní věda na základě lingvistických, archeologických a genetických důkazů prokázala, že stavitelé moai byli Polynésané.

Nepodařilo se však prokázat, jak své výtvory přesouvali. Vědci předpokládají, že předkové dnešních obyvatel ostrova sochy tahali pomocí lan a klád. Podle zdejších pověstí se sochy daly do pohybu díky duchovní síle zvané mana, kterou jim vdechli mocní předkové.

Ekocida? 

Jared Diamond ve své knize Kolaps z roku 2005 tvrdí, že dávní obyvatelé Velikonočního ostrova bezděčně zničili své životní prostředí a vlastně tak spáchali „ekocidu“. Měli tu smůlu, tvrdí Diamond, že se usadili na nesmírně křehkém ostrově – suchém, chladném a velice odlehlém. Z toho plyne, že takové místo je naprosto nedostatečně zúrodňováno prachem nebo sopečným popelem, který by přivál vítr. (Jeho vlastní sopky jsou nečinné.) Jakmile ostrované vykáceli lesy kvůli pěstování plodin a palivovému dříví, nové lesy už nedorostly. Dřevo bylo stále vzácnější, ostrované už nemohli stavět lodi pro plavbu na moři a rybolov, a proto začali lovit a pojídat ptáky.

Výnosy hospodářských plodin byly v důsledku půdní eroze stále nižší. Před příchodem Evropanů zavládla na ostrově občanská válka a kanibalismus. Zhroucení izolované civilizace, píše Diamond, je „nejzřetelnějším příkladem společnosti, jež nadměrně spotřebovávala vlastní zdroje, a sama se tak zničila“, a je „nejhorším možným scénářem naší vlastní budoucnosti“.

Všechno jinak?

Jiný pohled nabízí archeolog Terry Hunt z University of Hawaii a Carl Lipo z California State University Long Beach, kteří studovali minulost ostrova v uplynulých deseti letech. V jejich představách je ostrov obydlen mírumilovnými a schopnými staviteli moai a pečlivými opatrovateli půdy. Hunt a Lipo souhlasí s tím, že ostrov přišel o svůj bujný lesní porost a že to byla „ekologická katastrofa“, nesvádějí to však na ostrovany. A už vůbec ne na moai. Na Velikonočním ostrově se můžeme opravdu dozvědět mnohé, říká Hunt, „ale skutečný příběh je jiný“. Vychází z jejich vlastních vykopávek na pláži Anakena… Podle jejich verze Polynésané dopluli na ostrov až po roce 1200, tedy o čtyři sta let později, než se dosud předpokládalo. 

Napsala Hannah Blochová
Fotografie Randy Olson