Jak se bydlí ve squatu: jedna noc v legendárním Köpi

Tma a zápach – to jsou první dojmy, kterými na návštěvníky zapůsobí nejznámější německý squat, slavný Köpi.

Zdroj: archiv

Leží v jedné z nejlepších částí Berlína, na výjimečně lukrativním pozemku jen pár minut chůze od centra města a co by kamenem dohodil od řeky Sprévy. Problém je v tom, že kameny se tam háže víc, než je vhodné…

 Pachová stopa je neomylná – spojuje se v ní psí moč, špína, zvětralé pivo a marihuana.

S kamarádem fotografem jsme se do tohoto squatu vypravili na konci září – a abychom zažili co nejlepší atmosféru, vydali jsme se tam v pátek, až těsně před půlnocí. Na Köpenicker Straße 137, kde squaw leží, dnes stojí hlavně moderní diskotéky, obchodní domy a spousta obchůdků a restaurací, hlavně s kebabem. Pracovití Turci pobíhají kolem svých klientů, teenageři stojí fronty před blýskavými prosklenými kluby. A mezi tím trůní polorozbořená budova bez oken, od střechy po půdu pomalovaná psychedelickými kresbami. 

Köpi je squat starého typu. Dům, ve kterém se nachází, postavili už roku 1905 pro bohatého židovské obchodníka. Tehdy byla ve spodním patře tančírna, dnes přeměněná v parket na technoparty. Po válce připadla část Berlína, kde stál, do východní zóny vlivu. A pod vládou rudých bosů Köpenicker Straße 137 vesele chátrala… A když přišly změny roku 1989, vrátil se dům původním majitelům – ale ti o něj nejevili příliš zájem. Žili v Americe a měli úplně jiné plány, než investovat do nepříliš udržovaného domu. Brzo se ale objevili noví zájemci o bydlení…

Pátek: pivo, umění a pivo

Páteční večer je v Köpi ve znamení umění. Sotva projdeme od brány (s obřím nápisem „Podpořte běloruské anarchisty!) na dvůr, ucítíme atmosféru squatu. Pachová stopa je neomylná – spojuje se v ní psí moč, špína, zvětralé pivo, marihuana a pak ještě pár neidentifikovatelných odérů. Na dvoře sedí na křiklavě počmáraných lavičkách asi 10 místních a poněkud otupěle sledují černobílý film promítaný na prostěradlo. Je to něco amerického, experimentálního a velmi zběsilého – skřet maskovaný za anglického krále neustále běhá za polonahou ženou, která zpívá árie. Pár dalších, většinou starších, squaterů posedává poblíž vchodu do domu. Kamarád fotograf zvedá po pár minutách přístroj a dělá pár obrázků. A to je chyba, velká chyba.

S pádem Berlínské zdi začaly hned dvě invaze. Východní Němci chtiví bohatství, začali houfně jezdit za hranice, kam nesměli. Ale spousta Němců ze Západu byla zase znechucená konzumem a nedostatkem prostoru, kde by mohli svobodně žít po svém. A protože ve východní části Berlína stála spousta domů bez majitelů, zamířili tam. Köpi byl jen jeden z mnoha squatů, které v té době vznikly. Stalo se to 23. února1990 anikdo v tom sqauterům nebránil. Policejní razie a čistky přišly teprve později – ale začaly v jiných squatech. Protože při jejich vyklízení docházelo k pouličním bitkám, rozhodla se tehdejší radnice Berlína střed pro smírné řešení. Po dlouhém jednání u kulatého stolu se v létě 1991 rozhodla, že Köpi mohou užívat squateři.

 

Fotky kradou duši!

Jakmile squateři spatří světlo blesku, vystartují po nás. Naštěstí ne všichni, ale jen ti starší. Překvapivě neumí německy ani slovo, zato se do nás pouští angličtinou. Jsou nesmlouvaní – fotit se tady nebude, je to špatné. Bavit se odmítají, veškeré argumenty po nich sklouzávají jako po teflonu. Kupujeme jim pivo a teprve pak se trošku zklidní. Vysvětlují nám, co mají proti fotografům; policie prý squaw neustále monitoruje a fotografie by mohla zneužít. Na naše logické námitky, že český National Geographic čte jen minimum německých policistů, reagují urputným mlčením. Po dalším pivu z jednoho z místních vládců vypadne, že je to ještě trošku jinak – fotografie podle něj krade lidem duše. To je neprůstřelné a my s musíme smířit s porážkou. Fotograf ale ještě mezitím využívá toho, že je „Kerberos“ zaměstnaný rozhovorem se mnou, vniká do domu a pořizuje pár obrázků interiéru. Po třech hodinách odcházíme pryč.

 Jak umírá squat

Köpi měl už několikrát namále, není tedy divu, že se o něj jeho dlouholetí obyvatelé tak bojí. Úžasný pozemek láká realitky a už párkrát se ho pokusili koupit. Squaw se brání po svém – najímá si právníky, pořádají se demonstrace. A zatím to funguje. Při návštěvě je však vidět, že nejlepší léta má už za sebou. Zatímco jiné slavné berlínské squaty šly s dobou a proměnily se v sídla alternativní kultury, Köpi žije hlavně negování všeho, co se mu nelíbí. 

 

Jsou tři hodiny ráno, blížíme se k hotelu. Fotograf zjišťuje, že když v Köpi platil pivo, zapomněl tam zřejmě peněženku. S úsporami nejen na cestu zpět, ale také s většinou poslední výplaty. Vracíme se zpět. Squaw nás vítá úplně stejně jako minule – film ještě pořád neskončil, na lavičkách posedávají s jointem stejní otupělí lidé a dům je stejně tichý. Peněženka leží uprostřed stolu – během těch téměř dvou hodin, co tam ležela, z ní nezmizelo ani Euro. Tak přece jen, i dnes si tenhle squaw zachoval nějaké ty myšlenky, ke kterým se jeho zakladatelé hlásili…  

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články