Jemenské pohoří Bura z mlhy zrozené
S Lukášem Synkem se podíváme do jemenských hor, kde vesnice trůní na vrcholcích hor a kde lidé pěstující na strmých svazích kávu a kát žijí doslova jako kamzíci.
Už při pouhém pohledu na mapu Jemenu zjistíte, že dobrou čtvrtinu této chudé země na špičce Arabského poloostrova tvoří hory. Rozsáhlá horská pásma na západě dokonce představují domov podstatné části z dvacetimilionové jemenské populace. Ano, hory jsou v Jemenu oproti našim zvyklostem hustě zalidněné. Díky příznivému klimatu a vyšším dešťovým srážkám dokonce více než rozpálená údolí a přímořské oblasti.
Když se vydáte ze San’á, hlavního města Jemenu, do přístavu Al Hudejda na pobřeží Rudého moře, pak zhruba šedesát kilometrů před cílem prudce sjedete z pohoří Haraz do žhavé přímořské roviny zvané Tiháma. Na jihu se však ještě objeví ostré pohoří Bura, izolované údolími od ostatních horských systémů. Navzdory svému průměru jen asi patnáct kilometrů, jeho nejvyšší partie převyšují Tihámu o více než dva tisíce výškových metrů! Nejvyšší vrchol Džebel Izán měří podle Google Maps 2 221 m n. m.
Buru osobně považuji za nejextrémnější příklad jemenských hor, co se týká jejich osídlení. Vesnice najdeme vystavěné jako orlí hnízda na hřebenech nebo přímo na skalnatých vrcholech. Ptáte se proč? Za prvé, již zmiňované příjemnější klima. Za druhé, v této nadmořské výšce už neřádí malárie. Za třetí, vynikající obranná pozice vesnic, díky níž nebyla Bura nikdy dobyta žádnými nájezdníky, což je ostatně typické i pro jiná jemenská pohoří. Za čtvrté, vesnice na vrcholech nezabírají svahy využitelné pro zemědělství. Bura v lecčems připomíná třeba Vysoké Tatry, ovšem naruby!
Do vesnice Rugáb ležící ve středu Bury se od roku 2003 kroutí v nesčetných serpentinách krkolomná úzká silnice. Mezi Rugábem a dalšími vesnicemi se však lidé se zbožím či stavebním materiálem pohybují na oslech po úzkých chodnících, které připomínají ty tatranské. Chodníky vedoucí stále nahoru a dolů, často přímo po ostrých hranách hřebenů, byste jistě ohodnotili jako velmi vzdušné hřebenovky – závrať je zde choroba smrtelná. Trasy jsou „značené“ oslími bobky. Výhledy do údolí a na Tihámu stovky metrů pod vámi berou dech, připadáte si jako v letadle, přitom však stojíte na pevné skále.
Co činí Buru tak unikátní, je ohromná a nádherná mlha (hustá tak, že by se dala krájet), která ji s železnou pravidelností pohltí každé pozdní odpoledne. Toto pohoří totiž stojí první v cestě mrakům, co vnikají během dne výparem nad Rudým mořem. Životadárná mlha se žene velikou rychlostí po svazích vzhůru, přetéká před hřebeny a nekompromisně zakrývá slunce. Úžasnou podívanou umocňuje zajímavá a stále se měnící světelná atmosféra v paprscích zapadajícího slunce. Po setmění se obloha opět zcela vyjasní.
Pomineme-li fakt, že zde zhruba patnáct lidí ročně zabije blesk, představuje největší problém života zde pitná voda. Lidé musí vystačit s tím, co naprší. Dešťovou vodu svádí do rezervoárů, kde musí vydržet několikaměsíční období sucha (říjen až duben). Zachycenou vodu před konzumací převařují, jen zámožnější rodiny již disponují moderními filtry. Naopak chudší rodiny často nemají ani objemnější rezervoár, tudíž musí vodu nosit až z pramenů na úpatí hor – ženy a dívky ji tahají na zádech ve žlutých dvacetilitrových kanystrech.
I když jsou svahy Bury značně strmé, daří se na nich zemědělství. Keře kávovníku a kátu (bot. kata jedlá), fazole či kukuřice na stovky let starých kaskádách teras se z té výšky musejí klepat hrůzou. Skutečnost mi nedovoluje použít obvyklý výraz „terasovitá políčka“, protože terasy jsou často jen metr široké. Místní dokonce ani neváhají vytvořit miniterasu pro jeden či dva keře, poněvadž zadržet zde vzácnou úrodnou půdu je zcela zásadní. V posledních desetiletích je tradiční kávovník vytlačován finančně daleko výnosnějším, avšak zlomocným kátem, jehož mladé listy žvýká 99 % jemenských mužů a 50% žen. Tato lehká droga podlamuje jak zdraví lidí, tak ekonomiku Jemenu. K dnešnímu Jemenu však patří stejně neodmyslitelně jako lež k našim politikům.
Lidé obývají tento skalnatý „ostrov“ vystrčený do nebes už po mnoho generací a jsou na život v těchto specifických podmínkách zvyklí. Nově příchozí však prý dříve či později utíkají. Jak se padesátitisícová populace Bury živí? Každá rodina zde také chová pár koz nebo ovcí pro vlastní potřebu, někdo vede obchůdek, několik zámožnějších z Rugábu provozuje terénní toyoty – jediný možný prostředek veřejné dopravy. Většina lidí se ale živí produkcí kávy a kátu. Každé ráno se řidiči s vesničany vypravují dolů do města prodat jednak pytle kávových bobů sušených na plochých střechách domů, jednak čerstvě natrhané mladé větvičky kátu. Odpoledne se pak vracejí s nákupem zboží pro své obchůdky. Ostatně právě tak jsem se poprvé do Bury dostal – čekal jsem na svoz u výkupny kávy.
