Přinášíme vám úryvek z reportáže Anne Barnardové s fotografiemi Andrey Bruceové, kterou najdete v březnovém čísle National Geographic.

V honosném 400 let starém domě vyzdobeném reliéfními malbami květin a fotografiemi předků, svírá pětašedesátiletý Sámir Na’sán kalašnikov a zapřísahá se, že ho použije, přijdou-li povstalci. Kvůli explozím odpojil křišťálové lustry. Šourá se po domě v teplákové soupravě a teniskách od Pumy, na hlavě mu trčí do strany pramen vlasů. Ze starého koženého kufru vytahuje fotografie nejvyšších představitelů států včetně amerického prezidenta Richarda Nixona z doby jeho úřadování, kteří navštívili jeho dům. Když sáhne hlouběji, najde snímky řemeslnických dílen, díky nimž jeho rodina před stoletím zbohatla; židé na nich zpracovávají mosaz, křesťané opracovávají dřevo na mozaiky a muslimové tkají brokát.

Jeho rodina, která na druhé straně ulice také vlastní Piano Bar, oblíbený lokál prezidenta Asada, mu ztělesňuje damašský kosmopolitismus. Tím znepokojivější je jeho recept na řešení krize. „Kdybych já byl Bašár al-Asad,“ říká, „skoncoval bych s ní do dvaceti dnů, i kdybych měl zabít pět milionů Syřanů.“ Pokud jde o syrské masy, dodává, „bylo by pro ně lepší zemřít než žít v chudobě“.

Potom zamíří na něco k pití a na mezzé do Qasr al-Chajr, restaurace sídlící ve dvoře s dlaždicemi sestavenými do vzorů, s mozaikami a kamennou fontánou. Její název znamená „Palác dobra“ a z reproduktorů zpívá Edith Piaf svou píseň La vie en rose. V podniku se slaví zásnuby, jinak je prázdný. Když začnou znít rytmické arabské svatební melodie, vezmou se křesťanské ženy v krátkých sukních za ruce s muslimkami, které mají na hlavách šátky, a s muži probírajícími se muslimskými modlitebními korálky a všichni tančí tradiční tanec dabka. Další píseň vychvaluje prezidenta Asada a armádu. Tanečníci výskají a podupávají.

To je úmluva, kterou uzavřely Damašek a Sýrie: život pod železnou pěstí výměnou za sociální ochrannou síť a za prostor pro náboženský a kulturní, když ne politický, pluralismus. Potom Syřané začátkem roku 2011 vyšli pokojně do ulic a prohlašovali, že rodinná mafie utlačuje nejen sunnitskou většinu, nýbrž všechny občany. Vláda reagovala s drtivou silou a její protivníci se chopili zbraní.

Nyní se Asadovo dlouholeté tvrzení, že po něm přijdou islámští extremisté, v mnoha částech země potvrdilo. Jak a proč, o tom se bude dlouho diskutovat. Avšak až se obě strany vyčerpají a budou nuceny čelit reálné vyhlídce zničení všeho, oč bojují, pak možná bude řešení spočívat kdesi v damašském modelu soužití. Nebo prostě v oboustranné lásce k městu starému tisíce let, které nikdo nechce vidět umírat.

V této chvíli se Damašek soustřeďuje na přežití. Obchodníci, kteří nemohou uprchnout, protože jejich hotovost je vázaná ve zboží a inventáři, pozorně skládají a rozkládají brokátové šátky vyrobené v předměstských dílnách, dnes již zpustošených. Ghází H. nalézá útěchu v útulném malém baru Abu George. I když ostřelování přiměje jiné podniky v Přímé ulici předčasně zavřít, bar tu bude zářit jako oheň do chladné noci.

Ghází se domnívá, že zvláštní atmosféra Starého města zvolna mizí. „Tahle doba způsobila, že ztrácím smysl pro věci kolem,“ říká. „Přemýšlíte, co je důležitější – lidé či kameny? Ztratit někoho blízkého, nebo přijít o minaret Umajjovské mešity? Důležitější jsou určitě lidé.“

Někdy se sám sebe ptá, zda lidé jako on budou nuceni uprchnout ze země, nebo se dokonce přistihne při myšlence, že rozhodující bitva by stála za to, pokud by skoncovala s tímto obdobím nejistoty.

A pokud se cokoli z toho stane, bude starobylé město Damašek navždy zničeno? Ghází říká, že ne. „Změní se,“ říká. „tak jako se měnilo v minulosti.“