Snímky z dosud nejvzdálenějšího průletu NASA odhalují vesmírného „sněhuláka“

První úplné snímky objektu 2014 MU69 ukazují ledový svět složený ze dvou původně samostatných částí.

Zbytek z dob tvorby slunečního systému si ještě donedávna hleděl svého více než 1,5 miliardy kilometrů za oběžnou dráhou Neptunu. Právě když lidé na Zemi oslavovali příchod nového roku, proletěl okolo něho rychlostí 16 kilometrů za sekundu robotický objevitel – sonda NASA nazvaná New Horizons (Nové obzory), pořídil jeho snímky a odeslal je zpátky na Zemi.

Tým projektu New Horizons dnes ukázal světu první úplné snímky vesmírného tělesa, které se oficiálně nazývá 2014 MU69 a tým mu říká Ultima Thule.

„Před jedním a půl dnem, necelými 36 hodinami, prolétla sonda New Horizons nad planetkou Ultima Thule. Tento technický úspěch překonává vše, o co jsme se kdy v historii vesmírných letů pokusili,“ řekl hlavní výzkumník z týmu New Horizons Alan Stern na středečním tiskovém brífinku. „Honíme ji v temnotách rychlostí 54 000 kilometrů za hodinu.“

Již dříve v roce 2018 se odborníci dohadovali, že má tento objekt tvar kuželky. Nyní víme, že mají co dělat s mrazivým, 33 kilometrů vysokým sněhulákem. Nejnovější obrázky objektu MU69 odhalují, že ho ve skutečnosti tvoří dva zhruba kulovité kusy skály a ledu, které se zřejmě spojily dohromady při mírné srážce a otáčejí se v prostoru vždy zhruba po 15 hodinách. Obrázky také ukazují, že dva laloky měří napříč přibližně 19 a 15 kilometrů a jsou načervenalé, skvrnitě hnědé.

„Je to jako hrnčířská hlína… je to velmi tmavý předmět,“ řekla odbornice z Jihozápadního výzkumného ústavu (Southwest Research Institute) Cathy Olkinová, zástupkyně vedoucího týmu New Horizons během tiskového brífinku. „Povrch však vykazuje významné rozdíly (jasnosti) – až dvojnásobné.“

Načervenalé tóny objektu odpovídají barvám jiných primitivních těles ve slunečním systému. Odborníci soudí, že tuto barvu určují uhlíkové sloučeniny nazývané tholiny, červenavé usazeniny, které se tvoří, když na neobvyklé ledy z dusíku a metanu narážejí vysoce energetické částice ze Slunce. Při přeletu v roce 2015 viděla sonda New Horizons podobné barvy na Plutu a jeho největším měsíci Charonu, jehož severní pól – přezdívaný Mordor Macula – je pokrytý něčím, co vypadá jako skvrny od krve.

Špička ledovce

Nové obrazy objektu MU69 dosud neodhalují mnoho povrchových rysů, protože úhel slunečního záření během průletu nedovolil kosmické lodi zaznamenat dostatek stínů. Při rozlišení 135 metrů na pixel však odborníci mohou provést mírné změny struktury povrchu MU69, a bude možné rozlišit vrcholy a údolí s výškou více než 1,6 kilometru. Kulatá jasnější místa ustupují tmavším pruhům nebo hřbetům. Zvlnění na vrcholu menšího laloku MU69 mohou vymezovat hranice nějaké plošiny.

A je-li MU69 sněhulák, zdá se, že nosí nějaký typ náhrdelníku. Oblast, kde se oba laloky setkávají, má světlejší barvu a více odráží světlo než většina povrchu MU69. Je možné, že rozdíl vzniká kvůli mnoha drobným částečkám, které se shromáždily okolo kruhové rokle, nebo by mohl být způsoben tím, že „krk“ má jiné chemické složení než okolní skála.

Téměř kulovité tvary a nedostatek kráterů na obou lalocích naznačují, jak planetka MU69 vznikla. Během několika set tisíc let utváření slunečního systému kroužily vesmírem nespočetné malé útvary, jež se různě spojovaly. Nakonec zůstaly jako oddělené objekty pouze tyto dva laloky obíhající okolo sebe. Z obou odpadávaly částice a objekty se postupně přibližovaly k sobě, aby si uchovaly setrvačnost svého tance. Potom se v pomalém tempu objekty setkaly a spojily v pár, který trvá zhruba 4,5 miliardy let.

„Jsou to jediné zbývající základní stavební bloky na zadním dvorku slunečního systému… z nichž bylo vytvořeno všechno ostatní, na čem žijeme, co vidíme svými dalekohledy nebo navštěvujeme pomocí svých vesmírných lodí,“ řekl člen týmu New Horizons Jeffrey Moore z Amesova výzkumného střediska NASA během tiskového brífinku. „Myslím si, že bychom měli o sondě New Horizons přemýšlet jako o stroji času, který je nastaven na čas nula.“

Sonda New Horizons přesto dosud odeslala na Zemi méně než jedno procento údajů z průletu, které jsou v ní uloženy, a bude trvat 20 měsíců, než jejich přenos dokončí.

„Všechno, co vám tu řekneme,“ poznamenal Alan Stern na dnešním brífinku, „je jenom špička ledovce.“

Text: Michael Greshko (autor z oddělení vědy National Geographic)

Související články