Vážky a jejich tajemství. Ďáblovy létající jehly léčily bolesti či strašily děti

Krásné a tajemné vážky jsou dodnes velkou neznámou. Jsou odedávna opředeny spoustou mýtů a polopravd. Co o nich ale opravdu víme?

Zdroj: Topi Pigula

Řekli byste, že se vývojová stádia vážek používala jako léčivo proti menstruačním bolestem a vážky samotné jako pokrm? Ty se ostatně v jihovýchodní Asii pojídají dodnes. S jejich elegancí je spojena řada mýtů, s tvarem těla a manévrovacími schopnostmi zase souvisí bleskurychlé lovecké strategie. Co o těchto smrtících okrasách českých rybníků, vietnamských pralesů či himalájského podhůří vlastně víme?

Mýty a legendy

Vážky byly nazývány vodní čarodějnicí či hadím doktorem a strašily se jimi děti. Prý, když budou zlobit, tak jim vážky během spánku zašijí oči a uši. Ostatně, co byste čekali od tvora, jemuž se přezdívalo "ďáblova létající jehla"?

Středověká Evropa v nich na rozdíl od Asie neviděla symboly krásy, štěstí a odvahy. Kupříkladu Vietnamci ji spojují s prosperitou a dodnes můžete ve Vietnamu koupit dokonale vyvážené kovové modely vážek houpající se na špičce hlavy.

V podstatě v každé zemi, kde se tito obratní letci vyskytují, jim lidé přisuzovali nějaký symbolický význam. V jednom ze švédských kultů se mělo jednat o symboliku bohyně lásky Freyi, američtí indiáni kmene Zuni mají svůj mýtus o chlapci, jenž stvořil vážku, a jsou zmiňovány i ve starověkém Eposu o Gilgamešovi. Jedno z nejstarších pojmenování japonských ostrovů znělo Akitsu-shima, Ostrov vážek. Spíše než na drsné lovecké praktiky odkazovalo jméno na eleganci a symboliku štěstí. Někdo tvrdí, že za tím stojí tvar souostroví, ale stačí pohled do atlasu nebo Google Earth a je jasné, že tahle úvaha se míjí s realitou. I tady byly spojovány se štěstím, krásou, proměnou, odvahou.

Vážky "rosničkami"

V minulosti byly podmínky pro život hmyzu na Zemi, alespoň co se týče jeho velikosti, mnohem příznivější. Jelikož nedýchá plícemi, ale vzdušnicemi, což jsou vlastně jakési trubice vedoucí na povrch těla, je velikost zvířete omezena délkou vzdušnic. A tam je zase přímá vazba na množství kyslíku ve vzduchu. Úměra je přímá: čím více kyslíku, tím mohou být vzdušnice delší, a tedy i zvíře větší.

Prehistorické vážky rodů Meganeura a Meganeuropsis, které měly rozpětí křídel až 70 centimetrů, nám svou mohutností říkají, že tehdejší svět byl na kyslík mnohem bohatější. Kdo by se divil, že se v jejich pojmenování vyskytuje řecké slovo mega - velký, mohutný.

Philip S. Corbet v knize Dragonflies: Behaviour and Ecology of Odonata upozorňuje na to, že vážky v závislosti na počasí mohou migrovat na obrovské vzdálenosti. Indové díky pohybu vážek dokázali předpovídat příchod monzunu. Druh Pantala flavescens využívá k migraci vzdušného proudění, a "předpovídá" tak počasí. Byly to právě monzunové větry, které tomuto druhu umožnily šíření na tisícikilometrové vzdálenosti.

Obratní pětiocí lovci

Velké složené oči naznačují, že zrak bude pro vážky (mezi které patří i motýlice nebo šídla) jedním z nejdůležitějších smyslů. Ovšem aby toho nebylo málo, mají vážky kromě dvou velkých nápadných očí na čele ještě tři jednoduchá malá očka. Navíc dokáží dospělci otočit hlavu až o 180 stupňů, což jim zajišťuje slušný rozhled. Všechny vážky jsou predátoři. Jejich larvy mají vymrštitelnou přední masku, takže podobnost s loveckou strategií filmového Vetřelce je víc, než nápadná. Některé druhy dospělců útočí v letu podobně jako stíhačky, jiné čekají na svou kořist mezi ševelením jezerního listí. 

Schránky se spermatem… pod hlavou

Kdyby se rozmnožovací rituál vážek přenesl do lidských měřítek, jednalo by se o naprosto neodpustitelné násilí. Jen si to představte. Letící vážčí samci si připraví svou dávku genetického materiálu na spodní stranu druhého či třetího (podle druhu) zadečkového článku. Z hlediska lidského vnímání by to bylo, jako by si je uložil pod bradu.

Následně dožene samičku, za letu ji uchopí do klíštěk umístěných na zadečku a začne s ní manévrovat tak, aby ji umožnit semenné buňky převzít. Ovšem předtím má samec snahu odstranit buňky předchozích samců.

Naprosto neuvěřitelné je, že samice některých druhů, kladoucí vajíčka pod vodou, umí dýchat pod vodou. "Jejich tělo se při zanoření potáhne souvislou vrstvou vzduchového filmu, vytvoří se tzv. plastrón, který umožňuje ve vodě dýchat otevřeným tracheální systémem, tj. srovnatelným způsobem jako na souši. Bublina vzduchu mezi jemnými chloupky na povrchu těla je v přímém kontaktu s průduchy, a tím pádem i se soustavou vzdušnic," píší autoři publikace Vážky České republiky, kterou editoval biolog Aleš Dolný s českým muzikantem Danem Bártou, jenž se mimo jiné proslavil svými snímky vážek i dalekými cestami za jejich pořízením.

Jak na vážky

Vážky jako jsou pro svou pestrost velmi vděčné fotografické objekty. Jenže bývají často v neustálém pohybu, takže na první pohled je velmi těžké je zachytit. Ale jen na první pohled. Trik fotografování vážek je poměrně jednoduchý. Stačí se k nim přiblížit z výšky, v níž se aktuálně nachází - což v praxi často znamená zalehnout a pomalu se připlazit. Většinou se bez problémů dostanete na půl metru, což je z hlediska snímku optimální vzdálenost. Rozeznávat jednotlivé druhy od sebe je poměrně precizní záležitost vyžadující hluboké znalosti a identifikační klíč. Ale základ zvládne i laik. Stačí se vyfotografovanému jedinci podívat do očí. Pokud je má hodně od sebe, podobně jako třeba žralok kladivoun, jedná se o motýlice (nověji nazývané stejnokřídlice). Pokud mají oči jako velké, téměř se dotýkající polokoule, jedná se o šídla.

A jedna česká perlička nakonec: víte, že první evropské vyobrazení vzniklo za vlády Rudolfa II. v Praze?

 

Úvodní foto (motýlice obecná, Chrudim): Topi Pigula

Související články