Pastviny, kozy, ženy tkají koberce a muži hlídají stáda. To je tradiční nomádský život
Pastviny plné koz a ovcí, ženy v příbytcích stloukají máslo, dojí kozy a tkají koberce, muži pečlivě dohlížejí na zvířata. Tak vypadal život jednoho z posledních tradičních tibetských kmenů, nomádů.
V posledních letech se, bohužel, pod vlivem nepříznivých podmínek musí nomádi s tradičním stylem života loučit a přemisťovat se do zcela nepřirozeného prostředí. Zhruba s takovými informacemi jsem se vypravila za nomády.
Jak to s těmi nomády je?
- Nomádské děti mají v obličejích dospělé výrazy FOTO: Raduš Hášová
Tibetští nomádi žili v oblasti Himalájí tisíce let a jsou velmi důležitým prvkem tibetské kultury. Dodnes dodržují tradiční způsob života a kočují se svými stády podle ročních období z místa na místo. Ať už globálním oteplováním, či rozvojovými programy čínské vlády je ale zachování tradičního stylu života stále těžší. Většina z nich již přišla o svá stáda a musela být přemístěna do malých pokojíků vybudovaných na poušti. Byli tak přinuceni zcela změnit životní styl a opustit nomádské tradice. My jsme vyrazili za těmi šťastnějšími.
Na nomádské pláně vyjíždíme z tibetské exilové vesničky Sumdo, která leží v severovýchodní Indii poblíž jezera Tso-Moriri u tibetských hranic. V současné době tu v hliněných domkách žije přibližně 68 rodin, tedy 400 nomádů. Ostatní nomádi kočují z jedné pastviny na druhou a setrvávají v dodržování tradičního způsobu života. Z okna džípu pozoruji poměrně stálý obraz vysokohorské pouště. Kameny, písek a hory, jejichž výška mě ani po pár týdnech nepřestala udivovat.
Zhruba po dvou hodinách poměrně pohodlné cesty dopravní prostředek vpluje do údolí, jež se nám hned v prvních vteřinách ukáže v celé své kráse. Víříme písečný povrch a přibližujeme se k bílým tečkám, nomádským stanům. Bezejmenné jezero je ze všech stran obklopeno horami, jejichž vrcholky pokrývá sníh. Aby ne. Právě se pohybujeme ve výšce 4 700 m n. m. Modrá hladina jezera si je své krásy vědoma, a proto vysílá odlesky, jež nelze přehlédnout. Vyžraná místa v zemi naznačují, že i zde býval plácek vhodný pro pastvu.
- Dojení koz probíhá za časného rána FOTO: Raduš Hášová
Přivítání zdejších obyvatel je velmi vřelé. Nepřijíždíme sem poprvé. Než vybalíme, dostaneme pozvání na oběd a ještě před tím samozřejmě na čaj. Bez čaje si existenci v Indii neumí nikdo představit. Odmítnutí by bylo velmi neslušné, a tak usedáme do největšího stanu.
Levá část představuje kuchyň, kde ženy připravují pohoštění, pravá část poslouží pro dnešek nám, bělochům, pro usazení a popíjení. Dokonce i pojídání. Dostalo se nám neskutečné pocty, nomádská žena nám nabízí typický slaný koláč. Pochoutka vyrobená z kozího sýru, ze které v protisvětle trčí chlupy zvířat, má pro Evropana vskutku nezvyklou chuť. Ze slušnosti vezmeme každý jeden kousek, ale než dojíme, dostáváme nášup, což s díky a vědomím neslušného chování odmítáme. Já se vypařím ven.
Sedím před stanem v písku, uprostřed vysokohorské pouště a nechávám se dojmout krásou přírody. Ticho narušované větrem a řehtáním koní, řídký čistý vzduch. Nomádská pláň - tak tohle je ráj. V těchto místech každému člověku dojde, jak směšné hodnoty jsou nám od dětství vštěpovány do hlavy. Proti mně právě stojí ušmudlaný chlapec a plastovým zeleným foťáčkem pořizuje můj portrét. Nomádské děti mají zvláštně dospělé výrazy v obličeji. Po dětské bezstarostnosti se musí člověk pídit.
Poobědvat u nomádů
K obědu se přesouváme do jiného, menšího stanu. Hostitelka nám na plechových kamnech ohřívá jídlo. Sedíme na ručně tkaných kobercích a misky odkládáme na stolky, jež tu simulují obyčejné kameny. Pojídáme čočku s rýží a navíc můžeme vše zalít vynikajícím jogurtem z kozího sýru. Nomádský příbytek je velmi skromný. Všímám si koutku, kde se zrcátko opírá o staré autorádio. Že by toaletka? Celou dobu vedle nás spí kojenec. V klidu si podřimuje na zádech ve špinavé mikině s medvídkem.
Bydlení je hra
Najedení a plní sil se ubytujeme v našem stanu. Hostitelé jsou neskonale vstřícní a přidělují stan jen pro nás. Zvláštní, jak zvenku působí malinký. Vevnitř budeme nocovat v sedmi lidech, uprostřed našeho nového domova máme nadstandardně umístěny dva menší stolky. Všichni si uvědomujeme, jak vzácné je přespat přímo u nomádů. Stejně tak si to uvědomují i nomádi, protože co chvilku se roztáhne vchod a někdo nakoukne dovnitř. Podle stejného scénáře vstoupí většina návštěv. Rozsvícený tibetský obličej nakoukne a beze slova pozoruje pět bělošek, jednoho bělocha a jednoho Tibeťana, jak vybalují spacáky.
Se západem slunce se poměrně rychle ochlazuje. Přišel čas na naše mikiny a podvlíkačky. Stáda koz a ovcí se vracejí dolů do údolí, a tak pozorujeme přibližující se bílé skvrny. O své přítomnosti dají náležitě vědět. Mečí a dávají nám dobrou noc. Pastevcovo pohvizdování udává směr jejich chůzi.
Kozy, miluju kozy
- Výběr koz FOTO: Raduš Hášová
Vstáváme a brzy ráno jedeme o pět kilometrů dál nakoupit kozy. Obchod nám pomáhá uskutečnit jeden z domorodců, který všem 83 kozám prohlédne zuby a podle nich pozná jejich věk a zdraví.
Ocitáme se na krásné zelené pastvině, kterou rozděluje protékající řeka. Na druhé straně se pasou jaci. Vidím je tu poprvé takhle z blízka. Překvapuje mě, že z nich nejde strach. Mnohem více se tedy bojím koz. Ty právě dávají všem okolo vědět, jak moc nechtějí podstoupit potřebnou prohlídku. Po roztřídění zaplatíme původnímu majiteli a můžeme je rozdat těm nejchudším. Přes osmdesát koz jsme rozdělili mezi devět nejchudších rodin.
Dávám sbohem…
Skládáme naše krosny na střechu džípu a nikomu z nás se nechce opustit pohádkovou krajinu, vstřícné hostitele, ani prosté, a přesto dostačující bydlení. Musíme však pokračovat ve stavbě můstků, mostů mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi.
AUTORKA: Raduš Hášová
Další cestopisy a reportáže z Asie najdete na www.HedvabnaStezka.cz.
