Koncem ledna je na Luzonu moc krásně. Je po období dešťů, teploty se drží kolem příjemných pětadvaceti stupňů. Na východě ostrova se střídá prales s rýžovými poli a ospalými vesničkami. Někde za městem Cabanatuan se rozprostírá rozlehlý areál obehnaný ostnatým drátem, po jehož obvodu jsou rozesety dřevěné strážní věže. Nad řadami bambusových chýší vlaje vlajka s motivem vycházejícího slunce.

To na nebi se pomalu sklání k horizontu a v džungli začíná každonoční koncert jejích obyvatel, když vzduch rozčísne řev leteckých motorů. Jako obrovský raněný pták krouží nad táborem noční stíhač Black Widow, jedna z jeho dvou pohonných jednotek neustále vypadává a zástupy na zemi napjatě čekají, kdy se letoun zřítí.

O příběhu byl v roce 2005 natočen film 6. Batalion, který jej vypráví z pohledu Rangers i zajatců. Připomíná také hrdinství ošetřovatelky Červeného kříže Margaret Utinsky, která do tábora pašovala léky, za což ji císařská tajná policie Kempei Tai málem umučila k smrti. Snímek můžete shlédnout v pondělí 3. února na kanále FilmBox HD.

Publikum v tuto chvíli netuší, že jde jen o divadlo, které má odvést jeho pozornost. Za chvíli budou všichni mrtví nebo na cestě za svobodou. Začíná jedna z nejspektakulárnějších operací druhé světové války.

Hůř než s dobytkem

Jsou tomu právě tři roky, kdy útok na Pearl Harbour probral Spojené státy do geopolitické reality. Dalším cílem japonské expanze se staly Filipíny, jejichž ozbrojené síly ani na ostrovech rozmístění Američané nedokázali lépe vyzbrojené a vycvičené císařské armádě dlouho vzdorovat. Na sto tisíc mužů padlo do zajetí, z něhož se více než čtvrtina nevrátila.

Japonci totiž nebyli na tolik zajatců připraveni a rozváželi je na nucené práce do všech koutů Císařství. Podmínky na „pekelných lodích“ si v ničem nezadali s přepravou otroků z Afriky o století či dvě dříve. Ostatně podle měřítek tehdejší japonské společnosti tím, že se nechali zajmout, pozbyli tito muži cti a přestali být lidmi.

Ti, kdo zůstali v přeplněných zajateckých táborech na Filipínách, na tom nebyli o mnoho lépe. V lágru u Cabanatuanu se tísnilo i 8 000 mužů, kteří přežívali z hrsti rýže dvakrát denně, jen zřídka doplněné kusem masa či zeleniny. Museli proto krást, uplácet hlídky či zabíjet všechno, co vlezlo do areálu – hady, krysy, psi.

Japonci zajatcům alespoň povolili vybudovat septik a síť odvodňovacích kanálů, což zabránilo vypuknutí tyfu či úplavice, ne však malárii. Stovky životů byly zachráněny jen díky odvaze filipínských povstalců, kteří do tábora propašovali tisíce chininových tablet.

Mnoho zajatců se pokoušelo o útěk, málokomu se to ale podařilo. Jednou byla čtveřice mužů přivázána ke kůlům, na kterých byli před zraky svých spolubojovníků zbičováni, donuceni si vykopat vlastní hroby a zastřeleni. Stráže poté vyhlásili, že za každého uprchlíka popraví deset vězňů. Již o týden později na toto opatření poprvé došlo.

Od Nového roku 1945 je však všechno jinak. V táboře zbyla jen pětistovka nejslabších a nemocných. Stáhly se i stráže, ovšem s varováním, že kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen. Ze strachu, že na ně Japonci čekají v džungli okolo lágru, se zajatci spokojili jen s prohledáním ubikací stráží, kde našli jídlo na několik dní.

Není na co čekat

Koncem ledna tábor obsadila větší skupina japonských vojáků, která v něm opět nastolila staré pořádky. Zajatci se začali obávat nejhoršího, stejně jako velení americké 6. armády, která Filipíny osvobozovala. Japonci udělají všechno proto, aby zajatí Američané znovu nepozvedli zbraň proti císaři. Před několika týdny tak bylo v táboře na ostrově Palawan upáleno 150 amerických zajatců.

Nad osvobozením vězňů z Cabanatuanu uvažovali i filipínští povstalci, proti japonské přesile by však sami neobstáli. V lágru se nacházelo na dvě stě Japonců, přes řeku tábořilo dalších tisíc mužů a v širším okolí se pohybovalo až sedm tisíc císařských vojáků na ústupu před Američany.

Vojenští zpravodajci proto oslovili podplukovníka Henry Mucciho, velitele elitního 6. praporu Rangers. Ten jednotku vybudoval v džungli Nové Guinei z chaotické party polních dělostřelců, a byli to právě jeho muži, kteří jako první vztyčili vlajku hvězd a pruhů na filipínské půdě.

Na 120 Rangers čeká náročný, 50 km dlouhý přesun džunglí plnou Japonců. Cesta zpět bude ještě delší a navíc povedou zástup vyčerpaných zajatců. Důležitou roli v operaci má sehrát osmdesátka povstalců, kteří Američanům zajistí tichý průchod vesnicemi.

Jdeme na to

Zatímco oči stráží poutá přelétávající letadlo, v pološeru se k nim ze všech stran tiše plíží Mucciho Rangers. Terén je rovný jako kulečníkový stůl, a Japonci kvůli útěkům vězňů vysekaly veškerou vegetaci v okruhu stovek metrů. Stačí tedy málo, jediný pohled, a operace se velmi nepříjemně zkomplikuje.

Přepad však mohou zhatit i samotní vězni. Filipínci se jim snažili dát vědět, ale zajatci dva chlapce házející za plot kamení se vzkazem ignorovali. Namísto toho sami zosnovali plán na útěk, který se má rozběhnout každou chvíli.

Najednou se však rozpoutá peklo: nedaleký most přes řeku roztrhne exploze a na strážní věže se ze všech stran spouští déšť kulek. Zajatci v panice skáčou do odvodňovacích kanálů a latrín: už je to tady, začali nás masakrovat! Vězni totiž současné uniformy Americké armády nepoznávají, takže někteří musí být na svobodu vynášeni i násilím.

Mezitím se k táboru blíží japonské posily z protějšího břehu řeky. Most přes ni se nepodařilo odstřelit úplně a valí se přes něj lavina japonských pěšáků. Nedaleko je však pozice Filipínců, kteří budou po několik hodin s neuvěřitelným nasazením odrážet jednu vlnu útočníků za druhou.

V táboře samotném střelba mezitím utichá. Rangers pomáhají zesláblým a nemocným zajatcům přes rýžová pole a džunglí k dva kilometry vzdálenému srazišti, kde na ně čekají Filipínci s buvolími povozy. S každým krokem přestávají další zajatce nést nohy, povstalci proto po cestě nocí organizují další povozy – až dosáhnou amerických linií, bude jich průvod čítat více než stovku.

Do bezpečí dorazí zástup až další den ráno bez toho, aby potkal jediného Japonce. Část cesty je doprovází americké letouny, které zneškodní japonský konvoj, než se k Mucciho průvodu vůbec přiblíží. Nepříjemné zdržení způsobí jen komunističtí povstalci, kteří bojují proti Japoncům stejně, jako odmítají přítomnost Američanů. Mucci je „přesvědčí“ hrozbou, že pokud jej nenechají projít, povolá nálet. Blafuje, kvůli porouchané vysílačce je už několik hodin bez rádiového spojení.

Pozapomenutí hrdinové

Za americkými liniemi už čekají nákladní auta, která ztrhané muže odvezou do bezpečí a k lékařské pomoci. Osvobození se nakonec dočká i Edwin Rose, hluchý britský voják, který útok zaspal. Když se ráno probudí a zjistí, že je tábor prázdný, s klidem Angličana se oholí a oblékne svoji starou uniformu. Rozvážným krokem se vydá po silnici z tábora, než jej najdou Filipínci a zavedou za americké linie.

Jen několik dní později se přes tábor přelije fronta a Američané v něm najdou deníkové zápisky, básně či skici. Spolu s domů se navrátivšími zajatci budou do Spojených států odvolání i někteří z Rangers, aby objížděli zemi a přesvědčovali veřejnost k nákupu válečných dluhopisů. Setkají se s prezidentem Rooseveltem a objeví se na titulních stránkách novin a časopisů, kde je ale brzo vystřídají jatka na ostrově Iwo Jima či svržení atomových bomb.