Láska zakrytá čádorem. Jak přežívají zlomená srdce v Jemenu?
O tom, co ženy skrývají pod čádorem a zda lze přežít „zlomené srdce“, si povídáme se Zuzanou Boehmovou, která pomáhá prosadit projekty veřejného zdraví v nejrůznějších světových kulturách.
- Zuzana Boehmová pracuje pro Světovou banku jako manažerka projektů veřejného a ženského zdraví.
Co si můžeme pod vaší prací konkrétně představit?
Myslím, že to občas chronicky špatně vysvětluji, protože tím, co přesně dělám si není jista ani moje rodina. Mám na starosti několik projektů Světové banky, které se týkají veřejného zdraví. Veřejného proto, že se nezaměřujeme na jednotlivé nemocné, ale spolupracujeme s vládami na tom, aby jejich populace byly celkově zdravější.
Prakticky to znamená hodně vyjednávání, vysvětlování a snaha o porozumění a překonávání kulturních bariér. Snažíme se dělat preventivní akce, stejně jako zasahovat v případech, kdy už nějaký větší zdravotní problém propukne.
V jakých kulturách jste pracovala a co vás na nich zaujalo?
Nejvíce času jsem zatím strávila na Blízkém východě a v arabských zemích. Už několik let pracuji v Maroku, Sýrii, Egyptě, Izraeli a Palestině, Jordánsku a Jemenu - a nově také v africkém Kongu (Kinshasa).
Žádná země na mně však nezanechala takový dojem jako Jemen; překvapilo mě tam skoro všechno. Je to nepopsatelný vizuální zážitek. Mám pocit, že Afriku tak nějak známe z dokumentárních filmů a fotek v cestovatelských časopisech. V mnoha jejích kulturách cítíte velmi patrný evropský vliv jejich bývalých koloniálních vládců.
Ale Arabský poloostrov zůstává naprosto svůj; izolace od západní kultury je podle mě stále aktuální i ve velkých městech. Nepřítomnost žen ve veřejném životě, jejich zabalení do nikábů a čádorů, uhýbání pohledem… na to vás nikdo nepřipraví. Ani na to, že vlastně na ulici neuvidíte žádnou ženskou tvář. Když jsem v Jemenu, skoro o ničem jiném než o ženách přemýšlet nedokážu. Hrozně moc mi jejich přítomnost ve veřejném životě chybí.
Až tolik vám Jemen učaroval?
V žádné jiné zemi jsem se nesetkala ani zdaleka s takovou vstřícností a – vím, že to bude znít trapně – ryzí dobrotou, než tam. Cizinci jsou v podstatě stále rarita a pohostinnost nezná míru, i když samotní Jemenci nemají téměř nic. Jemen má samozřejmě i obrovské problémy, ale ty se mi naštěstí vyhnuly.
Mnohokrát jsem si říkala, že tam funguji jako nějaké třetí pohlaví – dostává se mi respektu i laskavosti od mužů, kteří nejsou na samostatnou mladou ženu ze Západu zvyklí, ale současně mám dovoleno vstoupit do světa žen, který je mnohým jinak zcela odepřen.
Lukáš Synek: Jemenské pohoří Bura z mlhy zrozené
Místní ženy se totiž s cizími muži nesmějí samy bavit a těm, kteří jim nejsou příbuzní, ani neodhalí svou tvář. Ale já můžu po celodenním jednání s muži na návštěvu k jejich manželkám. Mám tak možnost třeba vidět, co pod čádorem (v Jemenu se mu říká balto) nosí, a můžu se jich ptát, jak dokážou žít pod naprostou nadvládou svých manželů, otců nebo bratrů.
Našla jste na své otázky uspokojující odpovědi?
Nemůžu říct, že to zatím úplně chápu. Ony mnohdy v podstatě jiný způsob života neznají. Jsou zvyklé brát svou situaci jako úplně normální, tak jako tu naši bereme jako normální my. Chození v nikábu je pro ně, podle mé zkušenosti, běžná součást života. Šaty na ven. Daleko závažnější problém vidí v tom, že nemají jak si vydělat peníze, manžel jim nechce dovolit internet, cestovat nebo se dále vzdělávat.
Pokud jim naopak připadá něco zvláštní, pak jsem to já a můj životní styl. Často se mě ptají, jestli je moje rodina extrémně chudá, že musím pracovat. Také je zajímá, jestli mám šanci se někdy vdát, když cestuju po světě bez mužského doprovodu a nikdo tak nemůže dohlížet na moji „počestnost“.
Nejvíc ze všeho mě ale zaujala otázka, jestli lze přežít, když člověku někdo zlomí srdce. V kultuře, kde smí žena milovat za celý život jen jediného muže, je zkrátka proces našeho postupného výběru životních partnerů nepochopitelný. Takové štěpení emocí na menší a menší. Jak můžeme někoho jednou milovat a pak už ne? Často se ale taky bavíme o teoretické možnosti jejich manželů přibrat si další ženu, a co by to pro ně v tomto kontextu zlomených nebo aspoň nalomených srdcí znamenalo.
„Léčit zlomená srdce“ asi nebude jen tak…
Ono to možná zní jako Harlequin, ale zamilování v Jemenu je někdy skutečně otázkou vteřiny a může mít celoživotní následky. Kupříkladu Dikra. O Tariqovi slyšela už mnohokrát: že má dobrou práci, pomáhá rodičům a bratrům a žije podle nejpřísnějších náboženských zákonů…
Na vlastní oči ho viděla až na svatbě, když si bral Dikřinu vzdálenou sestřenici. On její tvář neviděl nikdy, a nikdy s ní ani o samotě nemluvil. Vyprávěla mi, že se do něj okamžitě zamilovala, nemá zájem o nikoho jiného a nabídky k sňatku odmítá.
Skrytě doufá, že to Tariqovi bude moct jednou naznačit, a pak bude čekat, jestli by nebyl ochoten vzít si ji jako druhou manželku. Přitom je jí ale jasné, že její vzdálená sestřenice s tím nikdy souhlasit nebude, protože je šťastně vdaná, a kdyby se chtěl Tariq znovu oženit, bylo by to pro ni citově zdrcující…
Kromě „citových úrazů“, setkala jste se ještě s jinými, vzhledem k naší kultuře odlišnými pojetími zdraví a zdravotní péče?
Co se týče zdravotní péče, z mojí zkušenosti asi nejvíc nedorozumění působí rozdíly pojetí „práva“ na zdraví. I když v tom se my Evropané do jisté míry lišíme i od USA, kde se ke zdraví přistupuje velice tržně. Bohužel tam není vůbec výjimečné odmítnutí poskytnutí péče, a to i v naléhavých případech, na základě byrokratických a finančních bariér.
V rozvojových zemích, na které se asi ptáte, jsem se setkala především s dvěma odlišnými přístupy. Jednak v tom, že v některých oblastech mnohdy nerozhoduje o návštěvě lékaře vlastní potřeba pacienta, ale rodinný příslušník či příslušnice, a to na základě takových kritérií, jako je třeba tradice a rodinná čest. Pokud si kupříkladu tchýně nepřeje, aby žena jejího syna navštívila lékaře, může jí to být odepřeno.
Za druhou výraznou odlišnost považuji to, že žena může být vyobcována z rodiny či vesnice na základě zdravotních potíží.
V jakých případech se to může stát?
Jako obzvláště tíživý vnímám problém obstetrické fistuly, kdy po náročném a mnohdy neasistovaném porodu dojde k velkému potrhání a nasledně odumírání tkáně v oblastí vaginy a konečníku, a to do té míry, že žena trpí extrémní inkontinencí. Mnohdy jde o mladé dívky, třeba dvanactileté, jejichž těla zdaleka nebyla připravena na porod. Ale může se to stát komukoli, kdo prodělá extrémně dlouhý porod bez pomoci. Na základě tohoto postižení má manžel nebo celá rodina “právo” ženu vyhnat, a i její další osud bývá velmi zřídka šťastný.
Z čeho projekty Světové banky o OSN vlastně odvozují potřebu péče o veřejné zdraví?
Právě z těchto a podobných případů. Vycházíme z toho, že pokud je, zjednodušeně řečeno, populace nemocná a slabá, společnost to jako taková moc daleko nedotáhne. Těžko přijde generace schopných studentů, politiků, podnikatelů, spisovatelů a vynálezců, když lidi od dětství sužuje malárie, průjmová onemocnění, podvýživa a křivice. I z čistě ekonomického hlediska nedává nejmenší smysl dopustit, aby každá desátá dívka, do jejíhož vzdělání a zdraví společnost investuje, pak zemřela v šestnácti při porodu. Platí to samozřejmě i pro bohatší země. Čím je společnost zdravější, tím má lepší potenciál. Preventivní očkování proti obrně je jednoduchý příklad intervence v zájmu veřejného zdraví.
Dějiny zahalování. Proč nádherné muslimky skrývají tváře?
Kam ve své práci osobně směřujete, jaké si dáváte cíle?
Teď zrovna pracuji na projektu, který by měl zpřístupnit antikoncepci a umožnit ženám aspoň nějakou kontrolu nad jejich sexuálním životem a počtem dětí, co budou mít. Pro začátek by mi stačilo, aby každý měl přístup k antikoncepci. Aby každé těhotenství bylo oběma partnery chtěné, a pokud tomu tak není, aby ho žena mohla ukončit. A aby každý porod proběhl v bezpečném prostředí za odborné asistence.
Konečný a vzdálený cíl pro mě představuje, aby to, komu a v jaké kultuře se narodíte, automaticky nepředurčilo, kolika let se dožijete.
| Zuzana Boehmová vyrostla na Malé Straně. Vystudovala FSV UK v Praze a ekonomii a mezinárodní vztahy na Johns Hopkins University. Byla zaměstnána v OSN a nyní pracuje pro Světovou banku jako manažerka projektů veřejného a ženského zdraví. Žije v New Yorku. Zajímá ji postavení žen v různých kulturách. |
FOTO: Archiv Zuzany Böhmové
