Nová přítomnost Kuby. EXKLUZIVNĚ PRO NG

Po půlstoletí Fidelovy vlády cítí Kubánci nesmělý závan nových možností. Revoluci však tentokrát nečekejte.

Nová přítomnost Kuby. EXKLUZIVNĚ PRO NG
Nová přítomnost Kuby. EXKLUZIVNĚ PRO NG
Zdroj: archiv

„Chci ti ukázat, kde to schováváme,“ řekl Eduardo. Špatný nápad, řekla jsem. Někdo si všimne cizinky a plán ztroskotá. „Ne, mám to vymyšlené,“ řekl Eduardo. „Nevystoupíš z auta. Pojedu pomalu kolem, ale ne tak pomalu, abychom byli nápadní. Řeknu ti, kam se máš dívat. Buď nenápadná.“

Půjčil si kamarádovu máquinu, tedy „mašinu“, jak Kubánci nazývají staré americké automobily, které vidíte snad na každé pohlednici z Havany. Tento vůz byl Plymouth z roku 1956. Dělala jsem si legraci z jeho křiklavé barvy, dveře u spolujezdce jsem však zavřela jemně, přesně tak, jak to dělají sami Kubánci a jak vám to vždycky připomínají. Dělají to čistě z úcty k vysokému stáří svých máquinas. Jeli jsme podél pobřeží kousek od Havany a mířili jsme do jednoho pobřežního městečka. Žije tam muž, jemuž Eduardo spolu s devíti dalšími muži tajně zaplatil, aby jim postavil dostatečně pevný a silný člun, na němž by všichni najednou mohli opustit Kubu.

„Tamhle,“ řekl Eduardo a zpomalil. Mezi dvěma oprýskanými domy na straně ulice, která byla dále od moře, jsem zahlédla úzkou uličku. Na jejím konci stálo stavení bez oken, velké asi jako garáž pro jedno auto. „Budeme ho muset vynést ven, naložit na vozík a vézt uličkou,“ řekl Eduardo. „Potom ještě po hlavní ulici na vzdálenost jednoho bloku až ke štěrkovému pásu, který končí ve vodě. Počkáme a začneme s tím až po půlnoci. Blízko pobřeží však hlídkují vrtulníky námořnictva.“

Díval se do zpětného zrcátka na prázdnou ulici za sebou a soustředil se, proto jsem raději mlčela. Eduardo je pětatřicetiletý Kubánec se světlou pletí, krátkými hnědými vlasy a postavou zápasníka. Od našeho prvního setkání loni v zimě – kdysi pracoval jako stavební dělník, tenkrát zrovna řídil půjčený sedan korejské výroby a snažil se vydělat nějaké peníze jako černý taxikář – jsme se spřátelili natolik, že nám nedělá potíže bodře se překřikovat a skákat si kamarádsky do řeči. Projíždíme provincií La Habana a přeme se o „novou měnící se Kubu“. Eduardo řekl, že nic takového neexistuje. Já jsem oponovala, že lidi tvrdí, že ano. Připomněla jsem mu mnohé reportáže, které jsem četla. Jmenovaly se třeba Změny na Kubě po Fidelově odchodu nebo Nové kubánské odhodlání. Eduardo zoufale obracel oči v sloup. Připomněla jsem mu vychvalovaná nově zavedená pravidla, podle nichž se řídí nové státní hospodaření socialistické Kuby: zákony lidem dovolují otevřeně kupovat a prodávat domy, získávat bankovní půjčky a legálně pracovat pro sebe při nejrůznějším drobném podnikání. Lidé už nemusejí povinně pracovat pro stát.

Ale ne. Znovu oči obrácené v sloup. „To všechno přináší prospěch těmhle hochům,“ řekl mi jednou Eduardo a výmluvně si poklepal na rameno gestem, jímž Kubánci označují člověka z vojenských kruhů s protekcí na nejvyšších politických místech. A co Fidel Castro, vždyť se přece před čtyřmi lety natrvalo vzdal prezidentského úřadu a formálně přenechal post vrchního velitele svému pragmatičtějšímu a pružnějšímu mladšímu bratru Raúlovi?

„Viva la Cuba libre,“ zamumlal Eduardo revoluční heslo, které bylo napsáno velkým písmem vysoko na zdi. Ať žije svobodná Kuba. „Svobodná a osvobozená od obou,“ řekl. „Teprve potom by mohla nastat opravdová změna.“

Pokud se Kuba skutečně mění – a Kubánci v celé zemi nyní vedou různé debaty na toto téma –, je Eduardo zásadní součástí této změny, i když ze zcela jiných důvodů, než byste si možná mysleli. „Disident“ je správné označení pro skupinu politicky se projevujících Kubánců, zejména bloggerů, jejichž kritické stati uveřejněné na internetu si získaly v zahraničí mnoho stoupenců.

Ovšem Eduardo není tímto typem disidenta. Neprchá před pronásledováním. Je jenom mladý, energický a znechucený, což je popis, který vystihuje i většinu jeho spoluobčanů. Jednou mi řekl, že už jako středoškolák věděl, že v dospělosti ho na revoluční Kubě určitě nečeká osobní rozvoj a hmotný přepych. Výjimkou jsou jen peces gordos, velké ryby. Nic tady nefunguje, často vykřikoval Eduardo a bouchal pěstí do volantu auta, které měl právě toho dne od někoho půjčené. Ekonomika je rozvrácená, státní zaměstnanci přežívají ze svých mizerných platů jen díky tomu, že kradou na pracovišti, státní zpravodajské instituce nepřinášejí nic jiného než záplavu falešně pozitivních zpráv, vláda přivádí lidi k šílenství tím, že vedle sebe existují dvě národní měny. „Mám svou zemi rád,“ opakoval Eduardo, „ale nečeká mě tady žádná budoucnost.“

Loni a letos jsem cestovala po Kubě celkem devět týdnů a slyšela jsem stejnou stížnost tolikrát a od tolika různých lidí, že jsem ji začala vnímat jako kolektivní národní nářek: Mám rád svou zemi, ale moje země nefunguje. Mezi nespokojenými lidmi byli i loajální optimisté, a já jsem se po nějaké době přistihla při tom, že jsem při každém takovém setkání sbírala argumenty, abych je později předložila Eduardovi.

Chtěla jsem slyšet, jak na ně odpoví, když jsem však chtěla být upřímná sama k sobě, musela jsem si přiznat, že mu chci vymluvit útěk na člunu. (Ve vodách mezi Kubou a Floridou jsou žraloci. Proudy jsou nebezpečné. Někteří lidé prostě beze stopy zmizí.)

Pokračování článku najdete v listopadovém čísle časopisu National Geographic

 Napsala Cynthia Gorneyová
Fotografie Paolo Pellegrin

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články