Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali…    –Albert Einstein

Profesor Philip Zimbardo, jeden z nejuznávanějších psychologů na světě, zasvětil těmto otázkám svůj život. Před nedávnem jsem společně s několika kolegy dostal příležitost se s ním osobně sejít a o těchto věcech si promluvit.

Zlé ovce a slepota davu

Slavný Zimbardův vězeňský experiment a jeho práce s dozorci v Abú Ghraib ukázaly, že i průměrný, původně slušný člověk dokáže pod vlivem okolností dělat velmi zlé věci. Lhostejno, že je to otec od rodiny, věřící či naprosto bezúhonný člověk.

Ve stanfordském vězeňském experimentu vzal profesor Zimbardo skupinu dobrovolníků z řad studentů a v inscenovaném sklepním vězení pak z poloviny udělal dozorce a z druhé poloviny vězně. Již po několika dnech se mezi dozorci objevilo chování, které bychom označili za velmi kruté - ponižování, týrání, zlé a promyšlené tresty. Experiment musel být předčasně ukončen.

Abú Ghraib naproti tomu bylo reálné vězení v Iráku, ve kterém byli vězněni iráčtí zajatci. Jako dozorci zde působili američtí vojáci. I zde se objevilo stejně kruté chování dozorců k vězňům. Jelikož se ale nejednalo o řízený experiment, nebyla tato situace ukončena po pár dnech. Zlo v Abú Ghraib tak rostlo bez kontroly až pekelně dlouho…

Co v těchto situacích udělalo lidi zlými? Zimbardovy výzkumy ukazují velký vliv takzvaného efektu stáda. Jde o jev, kdy člověk dělá něco proto, že to dělají i ostatní. Takový člověk nechce být vystaven sociálnímu tlaku, který by nastal v případě, že by se od stáda odlišil.

Efekt stáda bývá občas i příčinou toho, proč někteří bezdomovci zůstávají bezdomovci. Bojí se toho, že komunita „kolegů“ bez domova by se na ně, pokud by se pokusili najít práci, začala dívat jako na zrádce.

Pro mnohé lidi je totiž opuštění komfortu davu tak nepříjemné, že s ním jdou, i kdyby šel do pekla. Stačí se podívat do novodobé historie, například do Německa v 30. letech 20. století. Často stačí to, že někdo s vysokou autoritou něco udělá a stádo jej v tom následuje.

Hrdina je trochu deviant

Památečná čelní tečka. K hrdinství je třeba špetka deviace

Proč se ale občas objeví někdo, kdo dokáže vystoupit ze stáda a poukázat na chyby v jeho chování? Proč někdo dokáže zastavit u nehody, když ostatní jedou pouze kolem? Takového člověka profesor Zimbardo označuje jako hrdinu. Říká, že dovednost hrdinství se dá postupně učit. Jeho výzkumy ukazují, že hrdinou se člověk nerodí, ale že se jím stává.

Zimbardo vzal na naší schůzce černou fixu a namaloval si na čelo černou tečku. Chtěl nám předvést jednoduchý způsob toho, jak trénovat hrdinství. Pokud člověk s takovou černou tečkou chodí celý den, jezdí s ní autobusem, zvykne si na to, že na něho lidé hledí divně. Zvykne si díky tomu být odlišný. Nepříjemný sociální tlak na něho přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda.

Trénování hrdinství

Pokud si člověk dovednost hrdinství trénuje, dokáže pak snadněji vystoupit z davu. Mnoho lidí kolem autonehody projede prostě proto, že ani nikdo jiný nezastavil.

Zimbardovský hrdina se ale nenechá ovlivnit okolím, zastaví a poskytne pomoc. Dokáže vystoupit z davu a udělat nějakou činnost jako první. Dokáže být odlišný, protože je na to již zvyklý. Hrdina je podle Zimbarda trochu deviant.

Při stanfordském vězeňském experimentu byla hrdinkou Zimbardova budoucí žena. Byla to ona, kdo v okamžiku, kdy se experiment zvrtnul, vystoupila z davu a přiměla ho experiment ukončit. V Abú Ghraib byl hrdinou jeden mladý voják, který dokázal opustit komfortní zónu a na situaci ve věznici upozornil.

Hrdinství každého dne - opouštění komfortní zóny

Jádro našich životů se dá rozdělit na dva druhy akcí. Ty, které uděláme, a ty, které nikoliv… –prof. Zimbardo

Slovo hrdinství bývá obvykle vyhrazeno pro neobyčejné činy, přesto je vhodné jím označit i dovednost, kterou využíváme každý den. Příčina toho, že někdo dokáže skočit do kolejiště metra a zachránit tam někomu život a schopnost neodkládat plnění našich každodenních úkolů má totiž stejný základ. Jedná se pouze o jinou úroveň dovednosti vědomě opouštět naši komfortní zónu.

K tomu, abychom udělali nějakou akci, je často potřeba dostat se mimo zónu našeho pohodlí. Pokud máme ráno vstávat, musíme zamáčknout budík a opustit svoji vyhřátou postel. Pokud chceme pomoci u nehody, musíme zastavit, vylézt z našeho auta a začít jednat. V obou případech se musíme vědomě dostat do zóny nekomfortu. Většina důležitých činností v našem životě se právě nachází mimo komfortní zónu. Ta může být jak fyzická, tak i sociální. Pokud se chceme s někým seznámit, musíme ho nejprve oslovit. Chceme-li úspěšně podnikat, musíme si umět domluvit obchodní jednání nebo se seznamovat s lidmi na networkingových akcích. Abychom následovali naši životní vizi, je také často potřeba jít jiným směrem, než kam jde dav většiny.

Opouštění komfortní zóny je také důležité pro dosahování spokojenosti. Jelikož se na každou komfortní zónu adaptujeme, je potřeba naučit se ji opouštět. Náš mozek nás za to odmění dopaminem, který je látkou odpovědnou za naši spokojenost.

 Podívejte se na Zimbardovu přednášku "Psychologie zla" na TEDu:

 

Jak tedy lze hrdinství trénovat?

Jelikož je hrdinství takzvaný mikronávyk, je dobré ho mít na paměti neustále. Dokonce je dobré si z opouštění komfortní zóny udělat jakousi vášeň. Vždy, když můžete, zkuste komfortní zónu opustit. Pobavte se s člověkem, který si sedl v autobuse vedle vás. Pokud se vám nechce během dne nic dělat, pusťte se do akce, která je nejnepříjemnější.

Každodenní hrdinství může být trénováno používáním metody první z rána. Ta spočívá v tom, že ráno uděláte ten nejnepříjemnější úkol na prvním místě. Toto ranní hrdinství vás povzbudí k dělání dalších úkolů během dne. Pokud vás napadne hrdinství udělat, je dobré dodržet samurajské pravidlo tří vteřin. Udělejte akci do pěti úderů srdce. Pokud začnete nad akcí více přemýšlet, má váš mozek tendenci vymýšlet racionalizace, proč by v komfortní zóně měl zůstat.

Zlo jako neobjektivní představa dobra

Kvůli Dunning-Krugerově efektu si mnoho lidí myslí, že dělají dobro, i když dělají něco zlého. Hitler i Stalin také chtěli ve svých zemích plnit svou představu společenského blaha. Podobně například rozhovory s hromadnými vrahy ukazují, že si mnoho z nich vůbec nepřipouští, že by dělali něco špatného.

Jak tedy nedělat toto nevědomé zlo? Kdokoliv, kdo se odhodlá dělat činnosti s významným společenským dopadem, by měl nejprve pátrat po jejich objektivních následcích. Každý by si měl připustit, že jeho představa dobra nemusí být správná a může být v konečném důsledku vlastně zlem. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Co je vlastně zlo a dobro

Profesor Zimbardo s autorem článku.

Tato filozofická otázka trápila v historii mnoho lidí. Najít v této oblasti názorovou shodu je problematické, proto zde zmíním pouze můj subjektivní názor.

Zlo bych nejobecněji definoval jako činnost jedince, která poškozuje ostatní jedince i skupinu, jejíž  je tento jedinec součástí. Podobně jako se chovají rakovinné buňky, které svojí činností poškozují tělo, jehož jsou součástí.

Dobrem bych naopak definoval činnosti jedinců vedoucí k lepšímu fungování celku, jehož jsou součástí. Tedy schopnost nesobecké spolupráce vedoucí k rozvoji a růstu jak ostatních jednotlivců, tak celé skupiny. Tato definice připouští šedou zónu činností, u kterých se dopad nedá jednoznačně určit. Celkově je tedy hledání nějakého objektivního dobra nikdy nekončící cestou. Buďme každodenními hrdiny i tím, že budeme zpochybňovat své názory. Snažit se hledat, v čem nemáme pravdu, je jedna z největších nekomfortních zón.

 Autor: Petr Ludwig / GrowJOB Institute

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Jazyk a hudba mají společný původ. Náš mozek vnímá hudbu a emoce v řeči podobně
• Nomen omen! Ovlivňují jména, jaké povolání si člověk vybere?
• Evoluce neexistuje a člověk byl stvořen před 10 000 lety, myslí si půlka Američanů