Osmitisícovky Radka Jaroše: Kanchenjunga (8 598 m n. m.)
Jako jediný Čech zdolal Radek Jaroš třináct osmitisícovek Už jen jedna mu zbývá, aby pokořil všech čtrnáct vrcholů. Annapurnu zdolal letos, na druhou největší horu světa K2 by chtěl vystoupit v roce 2013.
Jižní stěna je tak obtížná, že zůstala zatím nedotčena…
Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu z měst a údolí až do nebeských výšek. Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů všech členů výpravy. Přinášíme ukázky z expedice na Kanchenjungu, třetí nejvyšší horu na světě. Zlezl ji na druhý pokus v roce 2002.
TEXT A FOTO: RADEK JAROŠ
Kalendáře si můžete objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz.
SPECIÁL: Osmitisícovky Radka Jaroše
Pět pokladnic sněhu
Kanchenjunga (též Kančendženga) je po Mount Everestu a K2 třetí nejvyšší horou na světě a je považována za jednu z nejtěžších osmitisícovek. Její rozlehlý masív leží na hranici mezi Nepálem a Sikkimem.
Kanchenjunga, v překladu "Pět pokladnic sněhu", jejíž vrchol leží jižněji než hlavní himalájský řetězec, nese hlavní nápor letního monzunu. Ten horu pokrývá těžkou sněhovou pokrývkou, která má za následek neblahou proslulost lavin na Kanchenjunze. K hlavnímu vrcholu se sbíhají tři stěny - velmi strmá východní stěna, z níž stéká ledovec Zemu, severozápadní stěna, pod níž začíná po hoře pojmenovaný ledovec Kanchenjunga a jihozápadní stěna odkud teče ledovec Yalung.
Z jižního vrcholu masívu Kanchenjungy spadá k ledovci Talung jižní stěna, na níž ještě nikdy lidská noha nespočinula. Východní a severozápadní stěnou, jež jsou obě vystaveny neobyčejně zuřivému větru neustále bičujícímu jejich vrchní partie, bylo podniknuto jen několik málo výstupů, jižní stěna zůstala díky své obtížnosti zatím nedotčena.
2000 nanečisto a 2002 na vrcholu
Většina výstupů včetně "normální" cesty, kterou vytyčili v roce 1955 Britové, vede z jihozápadní strany hory. Naší expedici na podzim r. 2000 se podařilo během deseti dnů vybudovat BC 5300 m, CI 6000 m, CII 6300 m, CIII 7300 m. Po té jsem s Pepínem Morávkem objevil cestu k CIV.
Několik dnů na to jsme opět s Pepou a dvěma šerpy vyrazili vybudovat poslední tábor potřebný k útoku na vrchol. Vichřice nás bohužel přinutila vrátit se z výšky 7700 m. Tam jsme zanechali depo na CIV. K vrcholu nám možná chyběl den slušnýho počasí! Změna počasí (vítr o síle 100 až 130m/s) trvala bohužel až do našeho odchodu. 15 dnů! Sice jsme dali ještě jeden pokus, ale změnil se v boj o to jestli omrznem, přežijeme, nebo ne. Přežili jsme a chci tam zpátky. Everest vyšel taky až na druhý pokus.
Podívejte se na video z expedice z roku 2002:
Svatou hora s pěti vrcholy
Třetí nejvyšší hora Země. Leží na hranicích mezi malým královstvím Sikkim a Nepálem. Svatá hora pro lidi, kteří žijou na jejím úpatí a proto se na ni dlouho nemohlo lézt. Angličani ale slíbili, že nevystoupí až na vrchol a dostali v padesátých letech povolení. Hora má vlastně vrcholů pět a ty dosahujou vejšky okolo 8500 m! První expedice se uskutečnila na podzim 2000. Úžasným zážitkem byla už sama cesta k hoře. Jde o jednu z nejhůř dostupných osmitisícovek a snad i proto na ní ještě nestál žádný český horolezec.
Pěší pochod trvá minimálně deset dnů, z malýho horskýho letiště Suketar. Vyrážíte z 2 200 m, neustále stoupáte nahoru a klesáte dolů a za sedm dnů jste v 1 600 metrech. Po letním monzunu nás čekal kromě krásy místního života taky jeden strašnej zážitek. Miliony pijavic, kterým není úniku. Jsou všude. Na stromech, v trávě, na cestě, v lodžiích i ve stanech. Čekají i ve spacáku. Brrr…! Ale místním dětem jako by nevadily. Naučily se s nima žít, i když jsou posetý množstvím špatně se hojících boláků.
Děti v Nepálu jsou neuvěřitelně milý a usměvavý. Když jsem šel stejným údolím na expedici za rok a půl, hledal jsem je a rozdával jim jejich fotky z minula. Nevěřícný pohledy, rozpaky a obrovská radost se střídala v jejich tvářích.
Závěr cesty do BC se jde po ledovci pokrytým šotolinou a kamením. Martin ho trefně přirovnal k území po leteckým kobercovým náletu. Ze dna padesátimetrového kráteru se vyškrabete nahoru a máte před sebou další. A zase další… Tak se hrabete tři dny s karavanou šedesáti nosičů. Základní tábor je na desítkách kilometrů jediný travnatý místo. Malej kopeček ve vejšce asi 5500 m. Při první expedici napadl sněhovej poprašek jenom jednou. Při druhý jsme se sněhovejma závějema ze stanu do stanu museli prokopávat!
Počasí na hoře bylo bez mráčku. Dostali jsme se poměrně rychle do CIII v 7 200 metrech, ale v 7 400 po překonání obrovských trhlin začalo strašně foukat. A vichřice trvala dva týdny, až do konce expedice.
Podruhé nás pustila
Ještě jednou jsme se pokusili jít nahoru, ale vítr nás tak vyučil, kdo je tady pánem, že jsme další pokusy vzdali. Vrátil jsem se na jaře 2002. Moje první expedice v malým týmu, pro který jsem se rozhodl po K2 v roce 2001. Jen Zdeněk, Martin a já. Pravda, potom se přidali ještě Korejci a Kazaši.
Kangchenjunga byla po zimním monzunu tentokrát úplně jiná hora než předloni. Neskutečný množství trhlin nám zavřelo cestu v místech, kudy jsme lezli ve střední části minule. Museli jsme půl kilometru doleva. Obrovským nebezpečím byly hlavně trhliny, který byly zavátý sněhem. Byl to v podstatě zázrak, že jsme se se žádnou neseznámili osobně. A každej den nový přívaly sněhu.
Za celou expedici jsme měli snad jenom dva dny, kdy sněžilo málo. Museli jsme lézt vždy brzo ráno, protože odpoledne sněžilo pravidelně. Na počasí jsme nakonec všichni čekali v 7 700 m. My tři ve stanu 2 x 1 m. Několik dnů bez spacáku. První pokus o vrchol se mně ale nepovedl. Po půlnoci jsem strašně prochladl a omrznul. Zdeněk se vrátil. Hodiny jsem ležel na podlaze, sténal bolestí a těšil se na sluneční paprsky, který by nás prohřály. Chtěli jsme sestoupit, ale museli jsme počkat na Martina, kterej vystoupal za skupinou Korejců a Kazachů na vrchol. Jak mě prohřívalo slunce, sebral jsem odhodlání ještě pro další pokus o vrchol. Společně s dvojicí Kazachů jsme další noc vyrazili.
Radek Jaroš: vylezl na Mount Everest, Říp zatím nezdolal
Deset kroků odpočinek. Dalších deset a po padesáti střídáme. Nad osmi tisíci začínají skály. A pod vrcholem traverz ve změti volnýho kamení. Odtud se možná nevrátila Wanda Rudkyevič a spousta dalších. V dálce vidím stovky kilometrů vzdálenej masiv Everestu. Splnil se další sen! Zastavuju těsně pod vrcholem, nahoru, stejně jako prvovýstupci, nejdu. Je to sídlo bohů.
To jsem ještě nevěděl, jaký drama mě čeká při sestupu. Pode mnou nebyly vůbec tábory a nebo v nich nebyla výbava! Úplně sám jsem se musel, vyčerpanej a dehydrovanej, místo za několik dnů dostat jen za jeden den až dolů do základního tábora.
