Vlezte mi na záda! V říši zvířat může být toto rčení synonymem oddané péče
Po celé zeměkouli se prohánějí živoucí autobusy nejrůznějších druhů. Jejich jízdní řády určuje snaha o ochranu potomstva, nebo dokonce touha zalíbit se partnerkám.
V divočině číhá nebezpečí na každém kroku a mláďata bývají velmi zranitelná. Jejich rodiče však musejí kromě hlídání potomků také něco jíst, pít a přesouvat se z místa na místo. Jak to stihnout všechno najednou? Jednoduše – stačí mít následující generaci neustále s sebou.
Nejenže jsou tak rodičovská žahadla, kusadla, klepítka, zuby či rychlé nohy stále k dispozici pro eventuální obranu před dravci, zkušení rodiče navíc mohou pro následující pokolení vybírat nejlepší prostředí k vývinu či sloužit nenasytným potomkům jako pojízdná jídelna. V následujícím fotografickém přehledu se seznámíme s několika typy obětavých hromadných dopravních prostředků ze světa zvířat:
Pod ochranou jedového bodce / Štíří samičky nekladou vajíčka, ale rodí živé potomky. Jakmile jsou mladí štíři na světě, vyšplhají matce na hřbet – tedy přesně na první širší část zadečku. Může jich být přes třicet a matka je po světě vozí ještě poté, co se na jejích zádech poprvé svléknou. Podle některých výzkumů dokonce svým potomkům přes vnější kostru předává vodu či jiné živiny. Malí štíři, kteří se neudrží a za jízdy spadnou, totiž s velkou pravděpodobností zahynou, i když je neuloví žádný dravec.
Osminohý povoz / Samička slíďáka hajního s sebou vláčí kokon s vajíčky připevněný na snovacích bradavkách, dokud se z něj nevynoří mláďata. Droboučcí slíďáci pak přestoupí na matčin zadeček. Oddaná pečovatelka je tak může nejen chránit, ale také vyhřívat na sluníčku, aby se vyvíjeli rychleji.
Vajíčka na suchu / Vajíčka jihoamerických pralseniček neboli „šípových žab“ se nevyvíjejí ve vodě, ale na souši. Rodiče proto musí snůšku hlídat a pravidelně vlhčit. Když se z vajíček vykulí pulci, „naloží“ si je rodič na záda a donese k nejbližší kalužince vody, kde své potomky vypustí.
Dětské sídliště na zádech / Jihoamerické žáby pipy předvádějí při páření ve vodě salta, aby se vajíčka po nakladení dostala na matčin hřbet. Její partner je vmáčkne do zbytnělé kůže a oplodní. Každé z vajíček se tak vyvíjí ve zvláštní komůrce přímo v matčiných zádech. Dětské pokojíčky opouštějí zcela vyvinuté pipy, které připomínají zmenšené kopie svých prapodivných rodičů.
Sak na děti / Klokaní mládě se vyvíjí ve vaku přisáté k mléčné bradavce matky. Musí se tam po porodu prodrat matčinou srstí vlastními silami. Když uvážíme, že v té době připomíná spíše dvoucentimetrovou fazoli se zakrnělými končetinami, je to úctyhodný výkon – i když mu matka jazykem vylíže v srsti do vaku cestičku. Samice klokana funguje tak trochu jako pásový dopravník na mláďata: může se najednou starat hned o tři generace. Největší z mláďat se ve vaku schovává jen v ohrožení, prostřední je přisáté k bradavce a nejmladší se vyvíjí v děloze.
Otec to má na hrbu / Tamarín pinčí, který na svém hřbetě vozí potomky, s velkou pravděpodobností není matka. Je to otec mláďat! Ve světě savčích samců není taková oddanost mláďatům vůbec běžná. Tamaríni se však od svých ratolestí nenechají odloučit a matkám je půjčují pouze na kojení. Důvod je jednoduchý. Pilnou péčí sameček říká všem volným družkám v tlupě: „Podívejte se, jak jsem vzorný. Když vyslyšíte mé touhy, budu se takto starat i o vaše děti.“
Živé štíty / Podobně se o mladou generaci zajímají i někteří paviáni či makakové. Důvod je však trochu jiný – starší samci většinou neútočí na jedince, kteří u sebe mají mládě. Pečující mladíci tedy podle některých studií používají mláďata jako živé štíty proti agresi vůdců.
