To nejlepší z Hedvábné stezky: Na slovíčko s Kubánci
Pro mnohé je Kuba symbolem chudoby a smutného života v komunistickém režimu. Naše představy se ale často liší od reality. Možná je tomu tak i v případě života na Kubě.
„Život na Kubě je na prd,“ shrnuje poměry v zemi Antonio, sedící vedle mě na baru v centru Havany. „Nízké platy, všechno je rozbité, staré…,“ poslouchám asi po padesáté podobnou historku. Jen něco mi tu nehraje. Je všední den, dopoledne. Můj nový známý drží v jedné ruce lahev piva a v druhé doutník a přes popisovanou mizérii působí celkem v pohodě. Přes všechno to stěžování ve mně jen málo místních dokáže vyvolat soucit. Naopak. Někdy bych začal skoro závidět.
Antonio pracuje jako zedník, dnes ale z jakéhosi důvodu stavba stojí, a tak dostal volno. Pobírá běžný státní plat, tedy něco přes tři stovky českých korun měsíčně a k tomu dostává přídělové poukázky na základní potraviny. Když objednává další pivo za asi dvacet korun, nedá mi to a ptám se dál. Divím se, jak může tolik utrácet, vždyť jedno pivo stojí skoro desetinu jeho mzdy. „To víš, s normálním platem se vyžít nedá, proto musíme bejt my Kubánci vynalézaví. Pokud na stavbě zmizí pár pytlů cementu a dalšího materiálu, nikdo si toho nevšimne, rozumíš?“ popisuje Antonio šeptem svůj vedlejší příjem.
Výhody dvojí měny
Po několikáté návštěvě baru se rozpovídává i starý barman Julio. „Peněz moc nemám, mým kapitálem jsou ale rum a doutníky.“ Přestože se jedná o polorozpadlý lokál, kde je určitě více švábů než zákazníků, díky relativní blízkosti k nábřežnímu Malecónu i starému centru sem občas zavítá několik turistů. Málokdo z nich tuší, že cena obyčejných doutníku je koruna za kus, panák rumu stojí korunu padesát.
Většina turistů vlastně ani netuší, že na Kubě fungují měny dvě a platí jen konvertibilním pesem, které odpovídá čtyřiadvaceti normálním kubánským pesům (ty odpovídají zhruba našim korunám). Většina cizinců tak nic netušíce platí za plno věcí více jak dvacetinásobek. Julio jim to nijak nerozmlouvá a i on má k platu pár pesos navíc.
Během dalších dní cestování po Kubě sbíráme další a další podobné historky o schopnosti improvizace a vynalézavosti kubánského lidu. Princip je většinou pořád stejný. Z každého podniku se dá leccos nenápadně odnést a výhodně prodat na ulici, v ideálním případě turistům za konvertibilní pesa.
Třeba náš taxikář ve městě Camagüey sice zamířil pro pohonné hmoty k benzínce, místo u stojanu si ale nechal palivo nalít za stanicí z kanistru od jakéhosi špinavého mladíka. Platil polovinu normální ceny. Nejšťastnější jsou ti, kteří pracují ve fabrikách na doutníky, rum nebo kafe. Zboží propašované ven pak Kubánec s obchodní duší dokáže s cizinci zpeněžit téměř zlatem.
Živořím. Mám rodinu na Kubě
Na východě ostrova, v Santiagu de Cúba, spíme opět v casa particular, tedy u místních, kteří platí licenci a mohou u sebe doma ubytovávat cizince. Večer se s panem domácím Josém houpeme na verandě ve starých dřevěných křeslech a já mu sděluji své postřehy. Dává mi za pravdu. „Jen ze státního platu vyžije málokdo. Většina místních má ještě něco bokem, hodně lidí se snaží nějak přivydělat na cizincích, dostat se ke konvertibilnímu pesu. Ideální příležitost k tomu mají taxikáři, personál v restauracích a hotelech, ale i ostatní se snaží něco vymyslet. Hodně peněz přichází na Kubu také od příbuzných ze zahraničí, hlavně z Miami a Španělska.“
Ostatně to průběžně zjišťuji sám. Neustále slyším o bratrancích v Belgii, tetách na Floridě nebo sourozencích v Austrálii. Představuji si, jak rodinní příslušníci v kapitalistických zemích tvrdě pracují, aby podpořili své posedávající a popíjející příbuzné. A zrovna rodina domácích ze Santiaga to má vyřešené také pěkně. Dcera vydělává velmi slušné peníze v andaluské Marbelle. Pracuje jako striptérka.
Může se tak zdát, že většina lidí si žije na ostrově ve veliké pohodě. Ztráta pracovního místa příliš nehrozí, a tak se tu málokdo v zaměstnání přetrhne. Kontrola je malá, nesmíte se proto divit, že vás paní prodavačka rozhodně neobslouží dříve, než dopoví rozvyprávěnou historku známé naproti.
Po celý den jsou ulice plné posedávajících lidí, kteří popíjejí rum, tancují a hrají domino. I teď v zimě je příjemné teplo. „Kouření, pití, krásný ženský… máme tady všechno co je v životě potřeba,“ filosofuje barman Julio. Těžkosti kubánského života nám popisuje také zemědělec Emilio před barem La Popa v Trinidadu. „Kolik vykouřim doutníků? Nevím… Moc ne, dávám si jen po každym dobrym jídle… Tak dva, tři denně.“
Miluji Che Guevaru
Proč si tedy tolik Kubánců pořád stěžuje? Hodně lidí nám gratuluje k přechodu ke kapitalismu a radí, ať se snažíme jej za každou cenu udržet. Nejsem si ale úplně jistý, jestli by se jim v něm tolik líbilo. Zda by opravdu všichni chtěli pracovat naplno, někdy i více, než osm hodin denně. Vždyť o tom většinou ani nic moc neví. Nic víc, než jim řeknou turisté a zkreslené článečky v novinách. Jediná zpráva z Evropy v těch včerejších se například týkala problému mladých absolventů na Slovensku s hledáním práce. Každopádně propaganda je silná a vypadá to, že někteří v tom mají docela zmatek. Teresa, která provozuje malé občerstvení v Havaně, si samozřejmě postěžovala také. Den na to ji vidíme vyvěšovat fotografie Fidela, Che Guevary a Camila Cienfuegose nad okénko do svého podniku. „Miluju je, miluju je moc!“ prozrazuje nám svůj vztah k vůdcům revoluce.
Abych však Kubáncům nekřivdil. Země se postupně mění a domorodci také. Rok 2011 znamenal další povolování uzdy soukromému podnikání. Rodilí Kubánci si mohou zažádat o licenci a za poměrně nízký měsíční poplatek provozovat živnost a nyní i zaměstnat několik zaměstnanců. Od podzimu 2011 mohou také kupovat nemovitosti.
Mnoho lidí nových možností hojně využívá. Přibyla další okénka s kávou a občerstvením, opraváři a prodavači všeho možného. A pokud je příjem jednotlivce závislý čistě na své snaze, pracovní morálka tomu také odpovídá. Stále více rodin si otvírá výše zmíněné casas particulares (ubytování pro cizince) nebo paladares (stravování pro cizince).
Náklady na výbavu a licenci jsou tady ovšem podstatně vyšší, a tak je téměř nutností podpora ze zahraničí. Kubánská společnost se tak pomalu rozvrstvuje o něco více, než by se pravděpodobně líbilo Ernestu Che Guevarovi a jé těžké předvídat, kam všechny změny jednou povedou.
Přestože se najde i dost těch, kteří si pivo jen tak dát nemohou, většina Kubánců si zas tak špatně nežije. Vzhledem k tomu, že pro život v tropech je toho potřeba docela málo, na ostrově je bezpečno a rum stojí pakatel, tak mohu věčné stěžování přikládat jen nedostatku témat, která při celodenním vysedávání musejí opravdu často docházet.
AUTOR: Petr Šmelc
Petr Šmelc je věčný student. Doposud mimo své rodné jižní Čechy strávil téměř tři roky na cestách po střední a severní Americe, Španělsku, Asii a severní Africe. V létě jej můžete potkat na zájezdech u CK Nomád, kde pracuje jako průvodce.
