Jediní tučňáci na severní polokouli žili na Lofotech. Příběh jednoho lidského ex

Tučňáci žijí jen na jižní polokouli. Na severní polokouli přirozeně nežijí (pouze na severní části Galapág). Přesto v minulém století žili na Lofotách. Jak se tam dostali?

Jediní tučňáci na severní polokouli žili na Lofotech. Příběh jednoho lidského experimentu
Jediní tučňáci na severní polokouli žili na Lofotech. Příběh jednoho lidského experimentu
Zdroj: archiv

Pátrání po tučňácích na severonorském souostroví Lofoty jsem z důvodů, které hned vysvětlím, zahájil v muzeu norského lovu velryb ve vesnici Reine. Už tamní zjištění však jasně naznačilo, že najít stopy tučňáků na Lofotech nebude snadná práce…

VIDEO NG CHANNEL: Tučňáci dokážou žít i v poušti

O tom jsem nikdy neslyšela. My mladí, kteří jsme tu vyrostli, už nemáme o tyhle věci takový zájem, jako měly starší generace. Že jsme se tu narodili, přece neznamená, že víme vše o všem, co se tu kdy dělo,“ řekla mi Linn Ingebrigtsenová, která v muzeu pracuje. Byla vlastně ještě shovívavá – připustila, že tučňáci tu kdysi mohli žít, aniž by o tom ona sama musela vědět. To jiní mě měli doslova za blázna. Nespletl jsem si tučňáky s papoušky, ptal se například starší muž, jako kdyby papoušci byli v severním Norsku jevem výrazně obyčejnějším než právě tučňáci. 

Nový domov

FOTO: Tomáš Sniegoň

Jakkoli to zní pošetile, tučňáci na Lofotech kdysi skutečně žili. Ve 30. letech, nedlouho před válkou, je sem z ostrova South Georgia nedaleko Antarktidy přivezli norští lovci velryb.

Šlo o tučňáky patagonské, druhý největší tučňáčí druh vůbec, a iniciátor celé myšlenky, jakýsi Helge Helgesen, chtěl prostě vědět, zda jsou tito živočichové schopni vytvořit kolonie ve volné přírodě i na severní polokouli. Celkem jich bylo přivezeno šestatřicet a vysazeni byli na neobydleném ostrově Röst, který patří k nejodlehlejším částem Lofot s klimatem odlišným od zbytku celého souostroví. 

Myšlenka to možná nemusela být až tak bláznivá – tučňáci jsou prý vcelku přizpůsobiví a i klima na Lofotech podmínkám Jižní Georgie vcelku odpovídá, ačkoliv Lofoty jsou severnímu pólu mnohem blíž než je South Georgia pólu jižnímu.

Experimentů s importem cizích zvířat bylo přitom v oné době v Norsku víc – na Špicberky byli například z Grónska dovezeni pižmoni severní, kteří tam ovšem nepřežili, a do pevninského Norska byli importováni i lasicovití norkové, kteří tam přežili a přírodě škodí dodnes.

Happy-end se nekonal 

FOTO: Tomáš Sniegoň

Pamětníků tučňáčí akce, o níž jsem se mimochodem nedozvěděl od seveřanů, ale od jednoho chilského biologa v Antarktidě, je absolutní minimum a zmínky o experimentu chybí i ve většině knih mapujících historii Lofotského souostroví.

Snaha Helgeho Helgesena nicméně nedopadla dobře – patagonští tučňáci na ostrově Röst nikdy žádnou kolonii nevybudovali, a namísto toho se rozprchli a postupně vyhynuli. Jistá žena, která do té doby tučňáka nikdy neviděla, považovala dokonce jednoho takového nešťastníka za ďábla a utloukla jej prvním prknem, které měla po ruce.

Tučňáci se na Lofotech nikdy nerozmnožili, ale přesto tu přežili až do přelomu 40. a 50. let. Příčiny neúspěchu nejsou zcela známy – dost možná, že k vybudování kolonie jich bylo přivezeno příliš málo, nelze však vyloučit ani nákazu zhoubnou nemocí či jiné smutné důvody.

Mé hledání na Lofotech nakonec stejným kolapsem naštěstí neskončilo, a to díky setkání s Johnem Stenersenem, ornitologem a fotografem, který na ostrově Röst často pracoval. Je sice příliš mladý na to, aby si na tučňáky ve zdejších zeměpisných šířkách osobně pamatoval, ale o kuriózním experimentu Helgeho Helgesena dobře věděl: "Slyšel jsem tu historii od lidí z oblasti a krom toho jsem také četl, že k dalšímu podobnému experimentu došlo v blízkosti Severního mysu, přičemž těmi, kdo stáli za oběma iniciativami, mohli být námořníci ze stejné posádky.

Ve 30. letech to bylo považováno za něco zvláštního, ale povoleného – dnes nic podobného absolutně není možné. Každou takovou snahu by všechny možné úřady razantně zastavily a klasifikovaly jako jednání doslova kriminální vůči životnímu prostředí. Tenkrát na to ale hleděli jinak.“

Ať bylo, jak bylo, je asi dobře, že tučňáci nakonec zůstali tam, kam podle přírody patří. A velkým tučňáčím štěstím je určitě i to, že jim experimentumilovní Norové na jižní polokouli na oplátku nepřivezli třeba lední medvědy.

Text je ukázkou z knihy Tomáše Sniegoně Tváří v tvář Severu, kterou vydal Radioservis. Téměř stovka brilantních fejetonů v této knize zavede čtenáře za oba polární kruhy. Procestujete další divukrásné arktické i antarktické oblasti – Grónsko, Špicberky a další místa. Publikace nabízí postřehy ze severské současnosti i historie, osobní setkání se seveřany a jejich názory, lákavé přírodní scenérie ve čtivém textu i na barevných fotografiích.Čtěte o událostech, které se života seveřanů citelně dotkly, nebo jej neustále ovlivňují. Titul je volným pokračováním knihy Sever, za kamna vlezem, která vyšla v roce 1998.

Úvodní foto: Thinkstock

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články