Vědci z univerzit v Newcastlu, Kolínu nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem a Kielu se pokusili rekonstruovat analýzou sedimentů a paleontologických nálezů procesy, které doprovázely fragmentaci superkontinentu Pangea.

Rozpadem na menší kontinenty v tempu dlouhých geologických procesů vznikaly mezi pevninami rozsáhlejší mělké pánve pobřežních moří. Tím značně narostla plocha, která začala díky řasám pohlcovat více CO₂. Mrtvé řasy klesaly ke dnu a ukládaly na dně uhlík, který byl dříve v atmosféře.

Postupně tak během 2,5 milionu let klesala koncentrace CO₂, a s tím se oslabil skleníkový efekt. Důsledkem byl i pozvolný pokles globálních teplot až o pět stupňů, což mělo dopad na ekosystémy v oceánech.

Zvrat přinesly erupce

Ochlazování pak ukončila v průběhu dalších dvou milionů let éra intenzivní sopečné činnosti, která má také návaznost na pokračující tektonické pohyby. Erupce uvolňující oxidy uhlíku a síry především v oblasti Indického oceánu pak znovu napumpovaly skleníkové plyny do atmosféry. Klima se díky tomu začalo znovu postupně oteplovat.

Výzkum tak ukázal nakolik procesy v zemské kůře ovlivňují zásadním způsobem klima na celé planetě a nakolik následně mohou s výkyvy teplot ovlivňovat i živé organismy na planetě a jejich evoluci.

Je asi nesmyslné pokoušet se dlouhodobé procesy napasovat na výkyvy teplot, na které se soustřeďuje většina studií zabývajících se vlivem průmyslové civilizace, která existuje zatím z geologického hlediska jen zlomek času. Přesto je vztah mezi koncentracemi skleníkových plynů, průměrnými teplotami a stavem ekosystémů ilustrativní.

"Jako vždy je to otázka jemné rovnováhy a rozsahu," vysvětluje profesor Thomas Wagner jeden z hlavních autorů této studie. "Když se něco naruší rovnováhu - ať už je to ve velkém měřítku, jako dlouhodobý přirozený proces nebo krátká a masivní změna globálních emisí skleníkových plynů v důsledku lidské činnosti - existuje více možných důsledků pro celý systém."