Lidé sbírali různé věci odjakživa. Touha něco vlastnit je charakteristickým znakem lidské duše, ať už je pozůstatkem doby, kdy jsme se ještě živili jako lovci-sběrači, potřebou uspořádat chaos či prostým přáním mít něco svého. Nebezpečí ovšem číhá tam, kde se tato touha stane patologickou.

Chorobní hrabivci vidí hodnotu ve všem. Jiní se upnou na jednu věc a podlehnou tomu, co Nicholas Basbanes nazývá ušlechtilé šílenství. V roce 1869 bibliofil sir Thomas Phillips prohlásil, že „musí mít jeden exemplář od všech knih na světě“. Jeho sbírka stála nakonec opravdu za to: čítala na 50 000 knih a okolo 100 000 rukopisů. Od svého cíle byl ovšem ještě dost daleko. Pro skutečné fanatiky, napsal teoretik evoluce a biolog Stephen Jay Gould, je sběratelská vášeň prací na plný úvazek, jakási blažená posedlost.

A právě tato posedlost poznamenala naši historii. Když se s renesancí Evropa 16. století otevřela světu, uvědomili si příslušníci královských a jiných šlechtických rodů (připomeňme například Habsburky nebo Medicejské) svou úlohu a podobně jako lékaři a lékárníci začali v jedné místnosti shromažďovat eklektické předměty. Tyto Wunderkammern neboli kabinety kuriozit, jak se jim říkalo, představovaly široký výběr všeho krásného, zrůdného i exotického. Uchovávaly se v nich vzorky flóry a fauny, vědeckých nástrojů, uměleckých děl, genetických mutací.

„Takový dobrý kabinet se pyšníval vycpaným krokodýlem, slušně uchovanou mumií, embryem v lahvi (pokud možno se dvěma hlavami), drahokamy a minerály a zkamenělinami, aztéckými pokrývkami hlavy nebo japonskými obřadními meči, olejomalbami a antickými sochami,“ říká badatel Terry Belanger, spoluautor katalogu nedávné manhattanské výstavy, jejíž kurátorkou byla sběratelka Florence Fearringtonová.

Ochutnávka lednového vydání
	Kurážní Kayapové Útočný plevel Muzejní sbírky Daleko od domova Putinův svátek Neuvěřitelná skála