Lubor Kemza: Postřehy z Indonésie. Vlakem do Yogyakarty - 3. díl
Zápisky z cesty po indonéských ostrovech Jávě a Bali, které jsem navštívil na podzim roku 2017. Třetí část - vlakem do Yogyakarty (nádraží Gambir, Kereta Api Exekutif - Argo Dwipangga, nádraží Yogyakarta, ulice Malioboro)
Kereta Api Exekutif - Argo Dwipangga (Gambir - Yogyakarta)
Pro nástup je třeba si na nádraží vyměnit jízdenku za boarding pass. Jde to velmi rychle v automatech se čtečkami čárového kódu. Před vstupem na perón je třeba se prokázat boarding pasem a cestovním dokladem. Celý vlak je složen pouze z klimatizovaných vagónů nejvyšší třídy - Exekutif. Zavazadla vám do nich odnesou nosiči. Velkoprostorové vagóny jsou vybaveny sedačkami umožňujícími sklopení a připravenými polštářky. Do opěradel jsou zabudované jídelní stolky. Na nohy máme spoustu místa. Rozhodně je to pohodlnější než v letadle, cena je mírně nižší - 700 korun za jízdenku ve třídě Exekutif. Bisnis stojí zhruba polovinu, ekonomi jezdí povětšinou jen krátké vzdálenosti.
Cestování nejvyšší třídou vlaky Indonéských železnic je velmi příjemné. V ČR mohou cestující závidět.
Opravdové nefalšované peklo je ale záchod tureckého typu se sprchou místo toaletního papíru. Po dvou hodinách jízdy se promění ve fekální lázeň. Zkušení místní si před vstupem na záchod ohrnují nohavice. Lístky kontroluje průvodčí v doprovodu policisty. Policisté procházejí vlakem zhruba každou půlhodinu. Cestující obsluhuje stevardka se stevardem, který anglicky příliš nehovoří a spíše jen asistuje. Stevardka je velmi hezká, až evropsky vypadající, snad nejhezčí Indonésanka, jakou jsme dosud viděli. Široký úsměv však odhalí, že jí chybí dva dolní zuby. Servírované obědové menu za 45 Kč je velmi chutné, stejně jako káva a tradičně výborný jasmínový čaj (12 Kč).
Okolní krajina
Hned po opuštění čtvrti Gambir projíždíme chudinskou čtvrtí. Typický přístřešek je z hlíny, vyztužený kmínky připomínající bambus. U vchodu visí klec s kanárem a před tím stojí dva nebo tři banánovníky. Všude kolem se válí haldy odpadků. Po hodině vyjíždíme z města a objevují se zemědělská políčka, obydlí se postupně zlepšují.
Zhruba po čtyřech hodinách jízdy projíždíme sopečným úbočím, na kterém jsou vybudována kouzelná terasovitá rýžová políčka. Nemůžeme se vynadívat.
Rýžové terasy z oken vlaku v okolí Banddungu
Yogyakarta stasium
Snažíme se vyjít z nádraží směrem k Malioboro. Jdeme podle šipky Exit. Po chvíli narazíme na šipku exit mířící na druhou stranu. Ta nás však zavede zpátky. To se opakuje asi třikrát. Ptáme se a ukazují nám na vlak. Dochází nám to až po chvíli. Východ z nádraží je skrz, na obou stranách otevřené, dveře stojícího vlaku.
Yogyakarta - Losmen Setia Kawan
Po východu z nádraží,přes zónu s nekonečnými nabídkami řidičů taxi a becaků, přicházíme do uličky, ve které je umístěn náš hotel. Ulička je široká zhruba metr a půl, ale přesto v ní parkují a ráno i jezdí skútry. Po příchodu na pokoj zjišťujeme, že kromě standardně chybějící skříně zde chybí i umyvadlo. Místo něj je velký kýbl a konvička na nabírání vody k mytí zadku. Na druhou stranu je na záchodě navíc několik upozornění, aby turisté nesplachovali vlastní toaletní papír a vyhazovali jej místo toho do odpadkového koše. Omývat si zadek konvičkou odmítám. Místo umyvadla používáme sprchu. Baterie je však rozbitá, takže máme zhruba sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že se osprchujeme v oblečení.
Sociální zařízení - záchod, konvička na umývání zadku a umyvadlo. Vybavení turistického hotelu v centru Yogyakarty je velmi spartánské.
Po chvíli zjišťujeme, že v miniaturním pokoji jsou s námi ubytovaní rovněž mravenci farao. Už rozumím tomu, proč jsou všude spreje. Manželská postel má na zakrytí obou spících pouze společné prostěradlo. Vzhledem k tomu, že pokud spíme pod jednou přikrývkou, tak se celou noc přetahujeme (nechci to říkat veřejně, ale Markéta krade), rozhoduje se Markéta, že bude raději pod osuškou Djerba, kterou jsme si přivezli s sebou z Prahy. Vyhrožuji, že pokud bude na pokoj pořád nadávat, tak jí v noci seberu ručník. Vzhledem k tomu, že na ni byl pohled pro bohy, jsem ji vyfotil zakrytou ručníkem. Po chvilce Google Googles vyvolalo upozornění, že zmíněno fotku rozeznal jako San Francisco. Tak teď nevím.
Alternativní přikrývka z Djerby
Další kontrola plánu dopadla dobře. Na dovolenou jsem si vzal jen nejnutnější oblečení s tím, že si nechám prát v místních prádelnách. Naše ubytování nabízí službu praní v cenách - do 24 hodin za v přepočtu 12 korun a do čtyř hodin asi za dvacku. Chvilku na recepčního čumím a přemýšlím, jestli jsem slyšel dobře. Nakonec beru Express, i když jej vůbec nepotřebuji, abych jim dal alespoň trochu vydělat
Malioboro
Dva kilometry dlouhá ulice, po obou stranách lemovaná stánky s občerstvením, jídlem a becaky. Na ulici každý den vystupuje nějaká skupina hudebníků, která hraje místní rytmy. Ve čtvrtek jsme potkali skupinu, která měla s sebou i tanečníka. Hustota lidí je zde neuvěřitelná. Lze přirovnat k nejrušnějším místům Znojemského vinobraní.
Prodavač dobrot na ulici Malioboro v centru Yogyakarty
Na konci ulice jsem si od na zemi sedící ženy koupil maso na špejli - jakýsi špíz, které před námi opekla na grilu vyrobeného ohnutím plechu. Deset špejlí vyšlo na 32,- Kč. Špejle s masem vložila do voskovaného papíru složeného do jakéhosi kornoutu, ve kterém byla na spodku arašídová omáčka. Maso bylo dobré, chutnalo však spíše jako játra. Když jsme dojedli a snažili se vyhodit špejle do odpadkového koše, začala naše prodavačka zuřivě mávat. Pochopili jsme tedy, že špejle máme vrátit jí, aby je mohla recyklovat dalším zákazníkům.
Jedna ze tří prodejen firmy Baťa na ulici Malioboro v Yogyakartě
Kromě prodejen místního oblečení a batiky lze na ulici narazit i na prodejny nadnárodních firem. Například Baťa je zde reprezentován třemi obchody. Zhruba v polovině ulice je obchodní dům se západním zbožím, službami a supermarketem. Na Markétino přání, která se po jídle na ulici z předchozího dne obává střevních potíží, navštěvujeme Pizza Hut, který se zde tváří jako luxusní restaurace. Ceny jsou zhruba pětinásobné cenám na ulici. V supermarketu stojí místní výrobky o polovinu méně než kolik stojí u nás. Cena evropského zboží je naopak zhruba dvojnásobná.
Místní naháněč nás nahnal do prodejny batiky, kde se nás snaží zpracovat. Po chvíli se nám však podaří odsud vykroutit. Batiku pak kupujeme na doporučení dvou místních v zapadlé uličce, ve které prodává pán, který o sobě tvrdí, že je školitel tvorby batiky a má u vstupu zboží mnohem levnější než je na hlavní ulici. Nakonec si vybíráme menší obrázek. Cena je však nakonec víceméně stejná, jako na hlavní ulici - tedy zhruba 500 Kč.
V prodejně batikových obrazů. Yogyakarta je centrum výroby tradiční batiky v Indonésii.
