„Když zemřeme, chceme, aby to lidé přijali. Pracujeme v rizikovém oboru a doufáme, že ať se nám stane cokoliv, nijak to neohrozí celkový plán. Dobytí vesmíru za riskování života stojí,“ řekl ve slavném rozhovoru americký astronaut Gus Grissom. Astronautům riskování života nevadí, NASA s tím ale problém má. Na kolik si vlastně cení života jednoho kosmonauta? 

Odpověď na tuto otázku hledal popularizátor vědy Robert Zubrin v knize The Race for Mars. Podle něj si NASA váží lidského života až moc – a ohrožuje tak lidský sen dostat se ke hvězdám. Zubrin to uvádí na jednoduchém příkladu: Když hrozilo zničení Hubbleova dalekohledu, NASA vážně uvažovala o tom, že k němu nevyšle posádku, která by ho opravila. Existovala totiž šance 1:50, že raketa, která měla k teleskopu cestovat, selže a posádka zahyne. Podle Zubrina jde o šanci 2 procenta pro 7 osob, tedy 14 procent na jednu osobu. Cena Hubbleova dalekohledu je 4 miliardy dolarů (80 miliard korun) – Zubrin tedy odhadl cenu života jednoho astronauta na 28 miliard dolarů – v přepočtu tedy 560 miliard korun. 

NASA zjevně rizika posuzuje úplně jinak než teoretik Zubrin. Když začínal program raketoplánů, odhadovali konstruktéři, že šance na pád raketoplánu je zhruba 1:100. Dějiny ovšem ukázaly, že experti byli příliš optimističtí – při 135 startech se totiž zřítily dva raketoplány, Challenger a Columbia.

Každý život má jinou cenu

Otázka bezpečnosti je při výzkumu vesmíru klíčová. Kolik z omezených finančních prostředků věnovat na bezpečnost posádky? Nenaruší to rozpočet na další mise? A co když jsou astronauti ochotní riskovat život, ale manažeři to nedopustí? Jak vlastně ocenit něco tak křehkého, jako je lidský život? Každý den to řeší pojišťovny, ale ty zkoumají jen malou část problému.

Před několika lety se tímto tématem hluboce zajímal americký ekonom Stan Smith. Výsledky své práce představil v deníku New York Times. Podle něj se průměrná cena lidského života pohybuje kolem 4 milionů dolarů, tedy asi 80 milionů korun. Smith při své studii použil zajímavou metodiku: cenu lidského života stanovil podle toho, jak moc se snažíme odvrátit smrt a kolik do toho investujeme. Vychází z ceny všech prostředků, které životy ochraňují – od kvalitních pneumatik, zámků na dveřích, až po bezpečnostní systémy v jaderných elektrárnách.

Pojišťovny to vidí ještě jinak. Průměrná cena za jednu životní pojistku vyplacenou za mrtvé ve WTC se pohybovala kolem 2 milionů dolarů – tedy 40 milionů korun. V České republice jsme na tom ještě jinak. Asi nejpřesnější metodiku vyvinulo Centrum dopravního výzkumu roku 2010. Pomocí jimi použité metodiky je cena českého života 17,5 miliónu korun. „Jde o část nevyprodukovaného hrubého domácího důchodu, který daná osoba není schopna vyprodukovat v důsledku zranění nebo usmrcení. Pokud zemře člověk ve věku 18 let, počítá se určitá doba produktivní činnosti do důchodu, ve které on není schopen vyprodukovat hrubý domácí produkt. O tuto ztrátu produkce tedy přichází společnost a stát,“ vysvětlila tehdy mluvčí projektu pro Radiožurnál. 

Čísla, která mají smysl 

Pro vesmírný výzkum jsou tato čísla nesmírně důležitá. Pokud někdo ohodnotí lidský život o 100 milionů dráže než dříve, přichází rázem NASA i další organizace, které dobývají vesmír o finanční prostor. Problém je v tom, že cena lidského života je ve vesmíru opravdu mnohem větší než kdekoliv jinde. Každá smrt astronauta totiž zpozdí, nebo dokonce rovnou zastaví výzkum o řadu měsíců i let. Nedávno například NASA oznámila, že jí došly peníze na výzkum černých děr. Program tedy prozatím skončil…

Ukázalo se to u řady vesmírných programů – klasickým příkladem je havárie raketoplánu Challenger z roku 1986. Poté, co celá jeho posádka při startu zemřela, nelétaly raketoplány celé další dva roky. Právě to je hlavní důvod, proč většina kosmických agentur přechází na mise bez lidského personálu. Robotické rakety mají plnit úkoly také pro soukromé společnosti, které by rády těžily na asteroidech nebo dopravovaly zásoby na ISS.