Ve Velké Británii je arachnofobie (strach z pavouků) vůbec nejrozšířenější fobií. Trpí jí dvacetina obyvatel, jedno procento z nich se kvůli tomu dokonce léčí. Ve Spojených státech se pavouků bojí čtvrtina mužů, a dokonce polovina žen. Strach z osminohých tvorů máme uložený někde hluboko v podvědomí.

Pavouci pro nás přitom nepředstavují téměř žádné nebezpečí – a ani ho nikdy nepředstavovali. Naprostá většina z existujících 63 000 druhů je člověku zcela neškodná, za rizikové se dá pokládat jen 7 druhů. Psycholog Jon May tvrdí, že pavouci v sobě spojují ty nejhorší obrazy, z nichž mají lidé strach. Jednou z nich je nevypočitatelnost. Díky tvaru těla se pavouci mohou pohybovat do stran i vpřed, jejich pohyby jsou zdánlivě náhodné, a pro člověka tedy nepředvídatelné, a tedy nepochopitelné. Stejně tak tvar těla. Mnoho studií i naše každodenní zkušenost dokazují, že lidé mají rádi oválné tvary – zatímco pavouci jsou hranatí.

Proč je černá špatná

Poslední příčinou strachu z pavouků je jejich barva – nejčastěji černá. Pro naše předky byla černá barva nebezpečnou; v noci se pohybuje většina predátorů, část z nich má černou barvu. Proto bývá černá barva záporně "nálepkována" i v nejstarších mýtech a legendách primitivních národů – je totiž podezřelá. U pavouků se všechny tyto tři znaky kombinují a výsledkem je nepříjemný pocit, kterému se můžeme bránit jen těžko. A mnoho lidí to nedokáže vůbec…

Profesor John May z univerzity v Plymouthu pro BBC řekl: “Pavouci u nás spouštějí strach rovnou v několika oblastech najednou. Je potom tak silný, že jako jeho spouštěč stačí pouhá fotografie nebo obrázek.“ Takto silné spojení u jiných fobií najdeme jen málokdy – například klaustrofobika fotografie uzavřené místnosti vyděsí jen málokdy. „Máme rádi barevná zvířata, což se týká i hmyzu. Proto si lidé oblíbili berušky nebo motýly. Ale tmaví pavouci s hranatými těly a nohama trčícíma pod ostrými úhly jsou pro nás nepřijatelní. Pro člověka je také velmi nepříjemný pocit, když se něco objeví rovnou v našem zorném úhlu, aniž bychom to zahlédli periferním viděním.“

A to je další vlastnost, kterou se pavouci a obecně hmyz vyznačuje – pohybují se na svou velikost velice rychle a pro lidské návyky nevypočitatelně. Často si jich proto všimneme, když už je pozdě… Strach z hmyzu je společensky dědičný; to znamená, že pokud se v dětství stýkáme s někým, kdo se ho bojí, je větší šance, že si fobii vypěstujeme také.

Jiný psycholog, Adam Hart z univerzity v Gloucestershire, si zase všiml, že strach z hmyzu výrazně roste s dospíváním. Zatímco malé pětileté děti si bez obav hrají s nejnechutnějšími obyvateli pařezů, už o čtyři roky později se většina dětí pavoukům, larvám a plošticícm raději vyhne…

FOTO: Isifa